Dnešním Indům se bezpochyby vede daleko lépe, než tomu bývalo před 30 lety. Očekávaná délka života se zvedla, zdravotní péče se zlepšuje a staví se daleko více infrastruktur, než tomu kdy bývalo. (Foto: Flickr)

Je toho však třeba udělat ještě daleko více. Koncem roku 2020, když se země potýkala s pandemií COVID-19, tak přišla řada chmurných zpráv: Indie byla v Globálním indexu hladu 2020 zařazena na 94. místo ze 107 zemí, kdy celosvětově je na tom jen 13 zemí ještě hůře.

Indické ukazatele zdravotního stavu a materiálního zabezpečení nadále budí obavy. Celá šestina indického obyvatelstva trpí podvýživou a do postele každý den uléhají hladoví. Třetina indických dětí ve věku do pěti let vykazuje příznaky retardace. Více než třetina podvyživených dětí světa žije právě v Indii, kdy polovina z nich má podváhu. Indie je sice druhým největším výrobcem potravin, ale je hladovější než Myanmar, Namibie, Senegal, Guatemala a Irák a je jen jednu příčku nad Korejskou lidově demokratickou republikou, jak to vidíme na posledních číslech z roku 2020, která ukazují jen malé změny oproti stavu před pandemií. Od roku 1995 spáchalo asi 300 000 indických rolníků sebevraždu – což znamená asi 33 sebevražd denně po dobu 25 let.

Chudoba není mezi prioritami

Zapomeňte ale, že kdybyste se dívali na indické televizní zprávy nebo byste si četli v indických novinách, tak byste se o tom nějak moc dověděli. Většina indických korporátních médií si více dělá starosti o růst hrubého domácího produktu a o indexy akciového trhu než o ukazatele zdravotního stavu. Když byla Indie nedávno Feedom House označena jako „částečně svobodná,“ tak o tom všechna indická média diskutovala celé dny. Vždycky je to podle stejného scénáře: Milionářské osobnosti nastavují smutnou tvář, elitářští znalci lamentují nad tím, jak se v Indii „zužuje prostor pro disent.“ Rozpoutá se debata s několika experty z té ligy ze slonovinové věže; vládu si pěkně zkritizují a pak všichni odejdou domů. Den poté o to média ztratí zájem a přejdou k nějakému dalšímu mediálnímu trháku.

Mnozí, kteří ani nepípli o indickém zařazení v Globálním indexu hladu, si však zběsile stěžovali na to, jak Zpráva Freedom House zařadila Indii. Mnozí z těch samých elitářských indických komentátorů, kteří kritizovali rostoucí vlnu „netolerance“ v Indii, kdy netolerance je tam teď módní slovo, sotva kdy projevili starosti o vlnu podvýživy. Mnozí z indických znalců a politiků jsou ve svém myšlení skrz naskrz westernizovaní, takže si dělají větší starosti o „svobodu“ a „demokracii“ než o chudobu a hlad.

Apatie a arogance

Tak co vysvětluje normalizace chudoby v Indii o politickém diskurzu dnešních dnů? Jedním z důvodů by mohl být nad-proporcionální vliv privilegovaných tříd na veřejnou politiku, tj. to, co Jean Dreze a Amartya Sen nazývají „elitářská zaujatost.“ Ve své knize „Zavírat oči: Nerovnost, předsudky a přezíravost v Nové Indii,“ Harsh Mander lamentuje nad „ohromující absencí soucitu u většiny Indů užívajících si blahobytu k těm milionům, kteří nemají to štěstí narodit se tak, aby je to to zaštítilo před hladem… Nestranný pozorovatel z vnějšku by šílel nad schopností indické střední třídy zavírat oči, když jsou konfrontováni s enormní nespravedlností a utrpením; z toho, jak je v naší společnosti kulturně ukotvena netečnost k nerovnosti.“

Samozřejmě, že Indie není v žádném případě jedinou zemí, která zažívá takovou přezíravost ze strany střední třídy a vládnoucí elity. Když si někdo stěžuje na vadnoucí „svobodu“ a „netolerantnost,“ tak vypadá progresivně a moderně, ale kdyby mluvil o chudobě, tak by vypadal staromódně a odtrženě od trendů.

Právo vládnout

A právě v tom tkví klíčový rozdíl mezi Indií a Čínou. Čínská vláda věří, že její legitimita se odvozuje od toho, jaké poskytuje veřejné služby. Indická vláda si myslí, že její legitimita se odvozuje od vítězství ve volbách. Jak tvrdí indický žurnalista a spisovatel Pallavi Aiyar, v Indii se legitimita odvozuje z procesu, zatímco v Číně čím dál více od toho, jaký předvádí výkon.

Při absenci nějakého hmatatelného zlepšení životů a materiálních podmínek indického lidu zní indické sliby jako prázdné a jejich úspěchy jako iluzorní. Nafoukané sebevědomí některých machýrků, samolibost indických komentátorů nad indickými „svobodami“ a údajnými pokroky by mohla znít daleko přesvědčivěji, kdyby ty řečené pokroky opravdu vytvářely nějaký hmatatelný užitek pro indický lid. Svoboda slova konec konců nenaplní žaludky.

Existují však důvody k nadějím. Indie bývala po většinu posledních 2 000 let největší ekonomikou světa – větší než Čína i než Evropa – a neexistuje žádný důvod, aby tomu nebylo zase tak. Indičtí politici k tomu činí některé správné kroky, ale slimáčím tempem. Pro mnohé by to mohlo být dlouhé čekání v pekle, než indické strukturální výhody a politiky konečně začnou přinášet ovoce. Mezitím budou bezpochyby apatičtí experti dštít chválu při glorifikaci indické demokracie a svobody, kterou Indové údajně mají a volně si jí užívají. Ještě kdyby více Indů mělo i nějaké jídlo, aby se nakrmili.

Maitreya Bhakal