Americká zahraniční politika byla od Druhé světové války založena na jednoduché představě, kterou možná nejlépe vyjádřil po teroristických útocích 11. září 2001 prezident George W. Bush: Buď jste s námi, nebo proti nám. (Foto: Wikimedia)

Amerika má vést, spojenci mají poslouchat a běda zemím, které odporují jejich nadřazenosti.

Tato představa byla jak jednoduchá, tak zjednodušující. A teď už zastarala: Spojené státy stojí proti nezlomným protivníkům, už dále nevedou neporazitelnou alianci a ze spolupráce s Čínou a s dalšími zeměmi mohou získat více než z konfrontace.

Bývalý prezident Donald Trump byl groteskní karikaturou amerického vůdcovství. Vrhal urážky, hrozby, jednostranné tarify a finanční sankce, aby zkusil jiné země donutit, aby se podřídily jeho politice. Roztrhal knihu pravidel multilateralismu. Trumpova zahraniční politika však v USA narážela na pozoruhodně malý odpor. Na Trumpově anti-čínské politice bylo více shody, než proti ní bylo odporu a stejně tak odporu vůči jeho sankcím na Írán a Venezuelu, i přes jejich katastrofální humanitární důsledky.

V porovnání s tím je zahraniční politika Joe Bidena darem z nebes. USA se už zase připojily z k Pařížské klimatické dohodě a ke Světové zdravotní organizaci a snaží se vrátit do Rady lidských práv Spojených národů a slíbil návrat k jaderné dohodě s Íránem z roku 2015.  To jsou nesmírně pozitivní a obdivuhodné kroky. Ovšem první politická prohlášení Bidena vůči Číně a americkému vedení jsou problematická.

Nedávný Bidenův projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci je dobrým průhledem do myšlení jeho administrativy dnešních dnů. Jsou v tom tři věci budící starosti.

Zaprvé představa, že „Amerika je zpět,“ jako světový vůdce, je dost naivní. USA se teprve teď vrací k multilateralismu, naprosto zpackaly pandemii COVID-19 a do 20. ledna aktivně pracovaly proti zmírňování klimatické změny. Pořád ještě musí uzdravit spoustu hlubokých ran, které zůstaly po Trumpovi, mezi nimiž není nevýznamné povstání z 6. ledna a oslovit 75 milionů Američanů, co ho loni v listopadu volili. To znamená zúčtovat s tou hroznou hromadou kultury bílé nadřazenosti odrážející ve velké míře v dnešní Republikánské straně.

Zadruhé to „Partnerství mezi Evropou a Spojenými státy,“ o kterém Biden prohlásil, že „je a musí zůstat základním kamenem všeho, o čem doufáme, že v jednadvacátém století dosáhneme, zrovna tak, jako jsme dosáhli ve století dvacátém.“ Opravdu? Já jsem eurofil a rozhodný zastánce Evropské unie, ale USA a EU představují jen 10 procent lidstva (členové NATO představují 12 procent).

Transatlantická aliance nemůže a neměla by být základním kamenem „pro vše, co doufáme, že v tomto století dosáhneme;“ je to pouze jeden důležitý a pozitivní stavební blok. Potřebujeme sdílenou globální správu všech stran světa, ne Severního Atlantiku nebo jakéhokoliv jiného regionu samotného. Většina světa si Severní Atlantik dlouhodobě spojuje s rasismem a imperialismem, kdy Trump ty asociace oživil.

Zatřetí Biden tvrdí, že ve světě probíhá ohromný ideologický zápas mezi demokracií a autokracií. „Jsme v inflexním bodě mezi těmi, kteří tvrdí, že vzhledem ke všem těm výzvám, se kterými se potýkáme – od čtvrté průmyslové revoluce po globální pandemii – je nejlepší cestou vpřed autokracie, a těmi, kdo chápou, že ke zvládnutí těch výzev je podstatná demokracie.“

Vzhledem ke vší té ideologické bitvě mezi demokracií a autokracií, Biden prohlásil, že „se musíme společně připravit na dlouhodobé strategické soupeření s Čínou,“ k čemuž dodat, že toto soupeření je „vítáno, protože věřím v globální systém Evropy a Spojených států tak tvrdě vybudovaný spolu s našimi spojenci v Indo-pacifické oblasti během posledních 70 let.“

USA na sebe mohou pohlížet jako na účastníky dlouhodobého ideologického zápasu s Čínou, ale ten pocit není vzájemný. Tvrzení amerických konzervativců, že Čína se snaží vládnout světu, se stalo oporou konsensu obou stran ve Washingtonu. Ale cílem Číny není ani dokázat, že autokracie překonává demokracii, ani „erodovat americkou bezpečnost a prosperitu,“ jak tvrdí Národně bezpečností strategie USA 2017.

Zamyslete se nad lednovým proslovem čínského prezidenta Xi Jinpinga na Světovém ekonomickém fóru. Xi nemluvil o výhodách autokracie nebo o nedostatcích demokracie nebo o velkém zápase mezi politickými systémy. Xi naopak vysílal poselství založené na multilateralismu, aby se řešily sdílené globální problémy, které identifikoval jako „čtyři hlavní úkoly.“

Xi vyzýval světové vůdce, aby „přikročili ke koordinaci makroekonomických politik a společně prosadili silný, trvale udržitelný, vyvážený a inkluzivní růst světové ekonomiky.“ Rovněž na ně naléhal, „aby opustili ideologické předsudky a společně se vydali na cestu mírové koexistence, vzájemné výhodnosti a oboustranně prospěšné spolupráce.“ Zatřetí se musí „překlenout odstup mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi a společně dosáhnout růstu a prosperity pro všechny.“ Nakonec by měli „postupovat společně proti globálním výzvám a společně vytvořit pro lidstvo lepší budoucnost.“

Xi konstatoval, že cesta ke globální spolupráci vyžaduje zachování „odhodlání k otevřenosti a inkluzivnosti,“ stejně jako „mezinárodní zákon a mezinárodní řád“ a „konzultace a kooperaci.“  Vyhlásil, že je důležité „držet se s dobou místo odmítání změn.“

Bidenova zahraniční politika k Číně by měla začínat spíše hledáním spolupráce než presumpcí konfliktu. Xi slíbil, že Čína „sehraje aktivní roli v internacionální spolupráci proti COVID-19,“ bude se dále otvírat světu a prosazovat trvale udržitelný rozvoj a „nový typ mezinárodních vztahů.“ Od diplomacie USA by bylo moudré, kdyby se snažila v těchto oblastech přidat k Číně. Dnešní nepřátelská rétorika nese riziko vytvoření sebenaplňujícího proroctví.

Spolupráce není zbabělost, jak američtí konzervativci opakovaně tvrdí. Jak USA, tak Čína z toho mohou hodně získat: mír, rozšiřující se trhy, zrychlený technologický pokrok, vyhnutí se novým závodům ve zbrojení, pokrok proti COVID-19 a robustní zotavení pracovního trhu i společné úsilí proti klimatické změně. Biden by během zmírnění globálního napětí mohl směřovat úsilí administrativy na překonání nerovnosti, rasismu a nedůvěry, která roku 2016 uvedla Trumpa k moci a pořád nebezpečně rozděluje americkou společnost.

Jeffrey D. Sachs