Přehodnocení restrukturace státních dluhů pro globální zelené řešení
Podle nedávný událostí to vypadá, že zanedlouho bude navrženo řešení dvou globálních problémů, se kterými se lidstvo potýká. (Foto: Flickr)
Jde o problém zadlužení nízkopříjmových zemí u jejich věřitelů a zároveň zahrnutí těch zemí, které bojují proti klimatické změně.
8. dubna při jarním zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky, řekla výkonná ředitelka MMF Kristalina Georgieva, že ten nastal ten správný čas oba tyto problémy vyřešit. „Když se potýkáme s duální krizí – s dluhovou zátěží těchto zemí a s klimatickou krizí, jíž jsou mnohé nízkopříjmové země značně zranitelné – tak dává smysl, usilovat o účelnou jednotu,“ řekla. Ač ještě nenastal čas k oznámení konkrétních opatření, tak všechny zapojené země poukazují na klimatický summit COP26 konaný v listopadu ve skotském Glasgowě.
Už před počátkem pandemie dosahoval celkový dluh rekordních 253 bilionů $, tj. ekvivalent 322 procent globálního HDP. MMF a Světová banka vydaly varování před nepřijatelnou akumulací dluhů, která uvrhla 50 procent nejchudších zemí světa do rizika dluhové krize. I v roce 2019 přes 60 zemí utratilo za obsluhu dluhů více než za zdravotní péči. Tato vysoká úroveň zadlužení by mohla vést nárůstu bankrotů na 480 miliard $.
Kvůli pandemii COVID-19 státní zadlužení nízkopříjmových zemí dramaticky vzrostlo. To vše vyvolává na jejich ekonomiky ohromný tlak, omezuje to možnosti jejich rozpočtů financovat výdaje na zdravotnictví a školství a způsobuje to prudký propad ekonomické aktivity. MMF nedávno vydal varování, že úroveň státního zadlužení překročila nejvyšší úroveň v historii. A ač se tento problém neomezuje na nízkopříjmové země, tak tyto země tím budou postiženy nejtvrději. Loni v listopadu se Zambie stala šestou zemí v tomto roce vyhlašující bankrot na své státní dluhopisy (následující po Argentině, Belize, Ekvádoru, Libanonu a Surinamu).
Nízkopříjmové země se tudíž potýkají s dvojí krizí: musí splácet dluhy a zároveň se potýkají se závažnými environmentálními problémy. Restrukturace i jen několika procent tohoto dluhu v nízkopříjmových zemích by mohla uvolnit desítky miliard amerických dolarů na boj s klimatickou změnou.
Jak je už známo ministři financí G20 se v dubnu 2020 v reakci na pandemii COVID-19 rozhodli suspendovat splácení dluhů nízkopříjmových zemí. Takové země dostaly příležitost financovat své zdravotní programy. Navíc začaly pomýšlet na možnosti trvanlivějších řešení, která by mohla poskytnout přijatelnou úroveň státního zadlužení a jeho obsluhy.
V historii výměny státních dluhů zadlužených zemí za ochranu přírody to není nic nového. Je zajímavé, že první výměny dluh-za-přírodu iniciovaly environmentalistické neziskovky už v roce 1987, kdy jejich cílem bylo uchovat rychle ubývající deštné pralesy v Latinské Americe.
K první dohodě došlo v Bolívii, kde Conservation International koupila 650 000 $ bolivijského dluhu u Citicorp za 100 000 $, aby ochránila rezervaci Beni Biosphere Reserve. Podobné dluhové swapy proběhly toho roku v Ekvádoru a v Costa Rice. Krátce nato se takového dohody začaly uplatňovat v různých humanitárních oblastech, jako je pomoc dětem, vzdělání, zdravotní péče, ochrana přírody atd. Od roku 1990 také věřitelé z Pařížského klubu zahrnují do svých smluv s dlužníky dluhové swapy, které umožňují uplatnit stejná řešení při restrukturaci bilaterálních dluhů.
Dluhové swapy za účelem trvale udržitelného rozvoje uplatnila řada institucí ve více než 30 zemích, hlavně v Latinské Americe a v Karibiku.
Ve spojitosti s touto novou krizí nabrala myšlenka souběžného řešení klimatické i ekonomické krize druhý dech. Tradičně tyto instrumenty představují výměnu existujícího dluhu smlouvou na druhý, kdy předchozí smlouva se odepíše nebo stornuje. Obvykle jsou takové úkony spojené s určitými investičními podmínkami dohodnutými mezi věřiteli a dlužníky.
Je nutno zdůraznit, že takové dluhové swapy za trvale udržitelný rozvoj nejsou rušením dluhů, které by věřiteli neposkytlo žádný materiální nebo morální prospěch. V takových případech věřitelé nejdříve dostanou zpět část původního dluhu; zadruhé dlužníci dostanou příležitost převést své dluhové závazky na domácí environmentální projekty; a zatřetí tak zlepšíme v dlužnických zemích ekologickou situaci.
Dosažení takových cílů bude vyžadovat profesionální práci ekonomů, finančníků a environmentalistů. Konec konců model restrukturalizace budoucnosti bude mít nejspíš globální charakter a zahrne značné lidské a finanční zdroje z mnoha zemí. Především však bude vyžadovat politickou vůli jak od poskytovatelů, tak od dlužníků. Je třeba, aby se světová komunita sjednotila, aby v tomto složitém, avšak kriticky důležitém procesu uspěla.
