S ohledem na všeobecně známé zkušenosti silových metod, které se všechny washingtonské administrativy neštítily použít proti zemím, jež si nepřály vstoupit do sféry amerického vlivu, nespočívá dnes hlavní otázka v tom, jestli vláda Donalda Trumpa chce použít sílu proti Venezuele, ale v tom, proč to nebylo dosud učiněno. (Foto: Wikimedia)
Existuje několik faktorů, jež brzdí silový vývoj událostí, a mohou způsobit, že USA budou nuceny přistoupit na jistý mírový způsob urovnání venezuelské krize.
Hlavní faktor, který brání vojenskému vpádu, je překvapivá (zvlášť pro Jižní Ameriku) stabilita venezuelských ozbrojených sil a tajných služeb.
Madurova vláda se ctí obstála ve dvou vážných testech z pevnosti: za prvé nikdo z její špičky nepřestoupil na stranu proamerické opozice poté, co byl Guaidó uznán v USA a mnoha zemích EU za „prezidenta“ Venezuely. Druhou prověrku absolvoval tak zvaný humanitární konvoj, který se proameričtí opozičníci a jejich američtí kurátoři pokoušeli propašovat na venezuelské území.
Počítali přitom s tím, že když vojáci a národní garda uvidí takový bohatý „úplatek“, nejenže pustí náklaďáky na venezuelské území, ale připojí se k opozici. Tento plán také selhal. Takže Trumpova vláda sotva může s ohledem na podivuhodnou pevnost venezuelských vojáků počítat se snadnou intervencí do republiky. Což zase vážně omezuje možnosti silového scénáře pro mediální podporu Trumpa, protože televizní záběry s rakvemi s americkými vojáky, které vykládají z dopravních letounů, zjevně nezvýší prezidentovu popularitu.
Existuje také další faktor, který mocně omezuje možnosti silových scénářů. Spočívá v tom, že americká diplomacie v podstatě naprosto neuspěla v Jižní Americe, pokud jde o venezuelskou krizi. Svědčí o tom následující paradox: četné země EU a Jižní Ameriky uznaly amerického chráněnce Guaida za „prezidenta“. Ale nikdo přitom nepodpořil plán vojenského vpádu USA, aby Guaidó nastoupil post s pomocí amerických bodáků.
Shrneme-li informace z The Wall Street Journal a GZERO Media (mediální projekt politické consultingové společnosti Eurasia Group), uvidíme, že se proti eventuální intervenci ostře vyslovují vlády Brazílie, Peru, Chile, Kolumbie a dokonce Kanady, tedy se z regionálních amerických satelitů nepodaří vytvořit ještě jednu „koalici“ podle iráckého vzoru.
USA to samozřejmě zvládnou samostatně, budou-li si to velmi přát, jenže v tomto případě Washington velmi uškodí proamerickým režimům v Jižní Americe a také si způsobí vážné problémy v tomto regionu v budoucnu. Ten je beztak z historických důvodů velice citlivý na pokusy o intervenci.
Podíváme-li se na situaci ze střednědobého a dlouhodobého hlediska, uvidíme ještě jeden argument proti vpádu: je to lidský faktor, a sice zvláštnosti venezuelské společnosti a venezuelské opozice.
The Wall Street Journal píše s odkazem na vlastní informované zdroje z Trumpovy administrativy, že hlavní příčinou, proč Washington uznal Guaidóa, byl slib snadného vítězství ze strany venezuelských opozičních aktivistů.
Ti přesvědčili své ochránce, že v případě uznání Guaidóa prezidentem přejde moc do rukou proamerického kandidáta doslova za 24 hodin. The Wall Street Journal má obvykle velmi dobré politické informátory a celý příběh názorně ukázal úroveň strategického plánování v Trumpově týmu, na druhou stranu úroveň přípravy a plánování venezuelské proamerické opozice.
Soudě podle jasné improvizace, kterou dnes vidíme v podání třeba viceprezidenta USA Michaela Pencea, který byl nucen letět do Kolumbie, aby koordinoval operaci proti Venezuele div ne manuálně, neměl Washington žádný promyšlený a přesný plán B.
Kvůli všem těmto intelektuálním a organizačním zvláštnostem proamerické opozice ve Venezuele bude Washington v případě aktivních akcí muset riskovat, že jeho chráněnci v Caracasu rychle přijdou o moc, což znamená, že intervenci bude třeba nejspíš změnit v okupaci.
Tohle je drahé, dlouhé a také to negativně ovlivní prezidentův rating, který bude klesat po každém úspěšném útoku „partyzánů“ (pozn. přívrženců Cháveze). Nejsou žádné pochyby, že se takoví najdou. Víc než to, hlavní cenou ve Venezuele je ropa, avšak ropná ložiska nejsou ve vládních budovách Caracasu, nýbrž v džungli, což velmi komplikuje ochranu ropné infrastruktury a možnost něco vytěžit z celé této venezuelské aféry.
Vypadá to tedy tak, že největším nebezpečím pro legitimní venezuelskou vládu a také pro čínské a ruské investice v této zemi, nejsou americké bombardéry, ale „kufry s penězi“ pro venezuelské úředníky a vojáky, protože právě úplatky dokázali američtí špióni a diplomaté mnohokrát dosáhnout toho, co se ani nesnilo vojákům.
