V neděli dopoledne pronesl prezident republiky Miloš Zeman očekávaný projev k uměle resuscitované kauze explozí muničních skladů ve Vrběticích. (Foto: Youtube)

Podržel se přitom příkladně, avšak bohužel jako jeden z mála, zásad civilizovaného světa. Jedou z nejdůležitějších je totiž existence soudů, neboli dodržení zásady, že spor dvou stran řeší strana třetí, tedy nikoliv ten silnější, hlučnější, urputnější, neurvalejší či s větším počtem zastánců.

Uzavřel, že eviduje dvě vyšetřovací hypotézy, a počká si na došetření orgány činnými v trestním řízení. Těmi ovšem nejsou zpravodajské služby, čímž zklamal mnoho aktivistů, kteří cítí v kostech, že když se ono „podezření“ z údajného zapojení „zkázonosných agentů GRU“ do oněch explozí dostane z oblasti zpravodajské spekulace do oblasti trestního práva, vyšumí jak pára nad hrncem.

Nejsilnější větu ale pronesl v následném rozhovoru s moderátorkou Terezií Tománkovou. Ten vedl v milém, ale ostře konfrontačním duchu, což mu mnozí krasoduchové sborem vyčítají. V jeho projevu toho totiž věcně moc napadnout nemohou, tak alespoň bouří emoce. Prezident se přitom zachoval genderově progresivně, a moderátorku opakovaně sepsul stejně, jako by sepsul i moderátora. Ta to však nesla velmi bohorovně, na rozdíl od mnoha rozvášněných pisálků, kteří si budou na toto téma plácat játra až do omrzení.

Co tedy bylo tou prezidentovou nejsilnější větou? Moderátorka Tománková mu položila tuto otázku:

„Včera v pátek Evropská komise potvrdila ten audit, definitivní znění auditu, že pan premiér Andrej Babiš je ve střetu zájmů a že Agrofert nemá nárok na dotace nebo ty firmy ze svěřenských fondů pana premiéra, jak to hodnotíte? Jak moc je to závažný závěr pro vás?“

Prezident odpověděl:

„Já nevím. V každém případě neznám situaci kolem dotací Evropské unie, nemám žádné informace o tom, kdo na tyto dotace má, nebo nemá nárok, a proč bych se tím také měl zabývat, když na to jsou pověřené úřady, které se u nás i v Evropě dotační politikou zabývají?“

Moderátorka se ještě doptala:

„Proč byste se tím měl zabývat? Vás nezajímá, jestli máme premiéra, který je ve střetu zájmů, nebo ne?“

A prezident zakončil:

„Ale to, jestli je, nebo není ve střetu zájmů, přece nemůže posuzovat ani tento premiér, ani já, ale ti, kdo se v celé věci mají právo vyjádřit, no a to jsou samozřejmě soudní orgány. Pan Šaroch mimochodem má na stole už velmi, velmi dlouhou dobu celou kauzu, kterou pan Pavel Zeman vrátil k prošetření, no a tak já se zájmem čekám, jak se pan Šaroch rozhodne.“

Všimli jste si toho? V době, kdy se kdejaký nébich pasuje na zpravodajského, právnického, bezpečnostního, obranného, policejního či analytického experta, aniž by k tomu měl vůbec jaké předpoklady, vzdělání či zkušenosti, v době, kdy poslanci falešně dosvědčují věci, u nichž nebyli, kdy žádají, aby byly vyvozeny tresty a sankce z pouhého „podezření“, které ani nežádají pohnat před soud, ba spíše naopak, kdy všichni všechno vědí a jsou o tom na základě svých pocitů a dojmů nevývratně a nezpochybnitelně přesvědčeni – tak v takové hysterické atmosféře má prezident republiky tolik smělosti, sebedůvěry, snad až chuti provokovat, že na otázku prostě odpověděl: JÁ NEVÍM.

No uznejte, není to skandál? Prezident všem těm chytrákům vzal míru na pohřební futrál coby osobám veřejně se vyjadřujícím, k čemukoliv kdykoliv. Prezident prostě řekl, že když něco neví, tak to přizná. Samozřejmě, o to větší sílu pak má to, co poví, protože o tom něco ví.

A nejen to. Prezident zopakoval, že existují pravidla a kompetence. A že není možno zaměňovat rozhořčení za důkaz. A to ani kdyby to rozhořčení bylo „nezpochybnitelné“, jako třeba všech těch smutně proslulých protagonistů z konce čtyřitátých let a po celá padesátá léta.

Opravdu, a to je třeba výslovně říci, nechtěl bych se v situaci typově podobné době po Únoru 1948 dostat do ruky takovým Bartoškům, Kalouskům, Černochovým, Žáčkům, Fialům a dalším zarputilcům až fanatikům. Jejich totalitaristické ledví vyhřezlo a je to tak dobře, ať se to před volbami ví. Kéž by je z toho rozhořčování nad státnickým prezidentovým projevem třeba trefil šlak.

Moc by to pomohlo, bylo by to ale příliš jednoduché. Budeme si muset pomoci sami. K rozhodování nám ale dost dobře poslouží jako jedno z kritérií varovné poznání, kdo se k čemu všemu vyjadřuje,  a jak to „zdůvodňuje“. Prezidentova vrbětická lekce nám v tomto směru poskytla mnoho velmi dobrého materiálu.

Jan Schneider