Ta dohoda je historická, revoluční a mění hru: takové byly všeobecně reakce na nedávnou dohodu ministrů financí G7 o minimální daňové sazbě s globální účinností pro velké nadnárodní firmy „nejméně“ 15 procent. (Foto: Flickr)

Ministři se rovněž dohodli na nové formuli pro přidělování podílu na daňových výnosech od těchto společností jednotlivým zemím.

Ale ať z toho nakonec vznikne jakákoliv daňová dohoda, tak by se v ní měly odrážet i zájmy světa, včetně rozvojových zemí, a ne jen těch sedmi velkých rozvinutých ekonomik. Rozvojový svět závisí na korporátních daňových výnosech daleko významněji a byl tudíž tvrději postižen nadnárodním obcházením daní, což pro ně globálně vedlo ke každoročním ztrátám výnosů nejméně 240 miliard $.

Mnoho rozvojových ekonomik a zvláště nízkopříjmových zemí ani není součástí vyjednávání v širším Inkluzivním rámci OECD/G20 o erozi daňové základny a přesouvání zisků.

Ti zúčastnění byli zastoupeni Mezinárodní skupinou dvaceti čtyř a Africkým fórem správy daní (ATAF), které koordinují postoje členů, kteří se vyjednávání účastní. Někteří z členů G24, včetně Argentiny, Brazílie, Indie, Mexika a Jižní Afriky jsou též v G20.

První obavou týkající dohody G7 je to, že navržená daňová sazba 15 procent je nízká, blízká sazbám v daňových rájích jako Švýcarsko a Irsko. V tom se odráží preference několika zemí G7 na ochranu svých vlastních nadnárodních korporací, místo aby šly ve stopách administrativy amerického prezidenta Joe Bidena, který původně volal po globální minimální sazbě 21 procent.

Navíc podle současného návrhu by většina dodatečných daňových výnosů šla do domovských zemí nadnárodních společností, ne do tzv. zdrojových zemí, kde ty firmy zisky vytváří.

Vůbec nepřekvapuje, že členové G24 chtějí, aby v uplatňování minimální daně byla zahrnuty zdrojové země, zvláště co se týče zdanění služeb a kapitálových zisků, aby se tak ochránila jejich daňová základna. Poskytnutí přednosti domovským zemím globálních korporací spíše tyto nespravedlnosti už zabudované do současného mezinárodního daňového systému posílí, místo aby od nich ulevily.

Kolik výnosů bude minimální zdanění generovat, bude záviset na sazbě. Nedávná studie od EU Tax Observatory odhaduje, že 21 procentní minimální sazba by pro 27 zemí Evropské unie v roce 2021 vygenerovala dodatečných 100 miliard € (zhruba 122 miliard $), zatímco 15 procentní výměra by vynesla jen polovinu této částky.

Tento rozdíl ještě více ohromuje u rozvojových zemí. Při 15 procentní daňové sazbě by Jižní Afrika a Brazílie měly získat dodatečných 600 milionů € a 3,4 miliardy € při 21 procentní sazbě.

Jelikož většina afrických zemí má korporátní sazby 25-35 procent, tak by globální sazba asi 15 procent byla prostě příliš nízká a tudíž by nejspíš nevedla k významnému snížení přesouvání zisků z tohoto regionu. Země G7 a G20 musí předvést globální vůdcovství jednohlasným závazkem na zavedení daleko vyšší minimální daňové sazby, než jakákoliv, která bude nakonec odsouhlasena. To by mělo být nejméně 21 procent, jak navrhovaly USA, nebo ještě lépe 25 procent.

Druhá část dohody G7 zavádí vzorec na přerozdělení globálních zisků nadnárodních společností k daňovým účelům. Tento návrh by se ale měl vztahovat jen na největší firmy s globální ziskovou marží nejméně 10 procent. A nejméně 20 procent jejich tzv. „zbytkového“ zisku překračujícího tuto hranici by podléhala zdanění v zemích, kde byl vytvořen.

Ač by toto nové pravidlo mělo postihnout americké technické giganty jako Apple, Facebook a Google, tak by se nakonec mohlo uplatňovat na jen nepatrný zlomek globálních zisků asi tak 100 největších nadnárodních korporací. To znamená, že opatření bude generovat jen maličko dodatečných výnosů, globálně méně než 10 miliard $ ročně.

G24 požadovala větší přerozdělení globálních zisků s re-alokačním procentem nejziskovějších firem v rozsahu od 30 do 50 procent.

Podobě ATAF žádala, aby se ta pravidla vztahovala na všechny nadnárodní společnosti s ročními výnosy nad 250 milionů €, tj. s daleko nižší hranicí než G7 navržený práh 10 miliard $, a argumentují, že procento všech globálních zisků, ať už běžných nebo zbytkových, by se mělo přerozdělit do zemí, kde tyto společnosti podnikání provádí.

Ve skutečnosti není možno koncepčně rozlišovat mezi „běžnými“ a „zbytkovými“ zisky nadnárodních společností, jelikož všechny zisky jsou v podstatě důsledkem globálních aktivit firmy. Nejjednodušším řešením by bylo přerozdělit globální zisky mezi zeměmi podle rozvrhové základny na základě klíčových faktorů, které generují zisk, zejména zaměstnanosti, prodejů a aktiv.

Takové pravidlo by pomohlo zařídit daleko vyrovnanější hřiště, omezit pokřivenost, omezit příležitosti pro vyhýbání se daním a poskytnout, jak nadnárodním společnostem, tak investorům jistotu. G7 místo toho navrhuje rozlišovat mezi běžnými a zbytkovými zisky, v čemž se odráží politická dohoda na vyhnutí se dalekosáhlému globálnímu přerozdělení zdanění a výnosů.

Jednání o globálním zdanění se jeví jako zrcadlový obraz probíhajících diskusí o vakcínách na COVID-19 ve Světové obchodní organizaci, kde vůdci EU blokují dočasné výjimky z práv intelektuálního vlastnictví požadované rozvojovými zeměmi a podporované USA.

Globální vůdcovství v obou případech vyžaduje jít za hranici národních zájmů, aby se zajistilo, že všechny země budou mít dostatečné zdroje pro rozvoj daleko rovnější a odolnější post-pandemické ekonomiky. To bude vyžadovat řešení požadavků rozvojového světa způsobem, který je nejen historický, ale i spravedlivý.

José Antonio Ocampo