Pokud jde o Bidenovu administrativu a její neomalené proklamace o transatlantické jednotě, evropské vlády se musí ptát… kdo potřebuje nepřátele s takovými přáteli? (Foto: Flickr)

Prezident Joe Biden při svém nástupu do funkce slíbil, že „Amerika je zpět“, což znamená, že Washington se po letech Trumpových neshod znovu spojí s evropskými spojenci a bude je respektovat.

Evropský politický establishment se rozplýval a vrněl jako poslušní psíčkové, kteří zřejmě opět získali přízeň a záštitu strýčka Sama.

Jak rychle se tento údajně růžový vztah mezi USA a Evropany přetrhl a po katastrofálním kolapsu v Afghánistánu se objevily hořké výčitky. EU se potýká s možnými následky masové migrace z této středoasijské země po návratu Talibanu k moci.

Jedná se o militantní skupinu, proti níž Washington a jeho spojenci v NATO bojovali dvě desetiletí za cenu statisíců životů a bilionů dolarů – jen aby se militanti chopili moci v podmínkách totálního kolapsu režimu v Kábulu podporovaného Spojenými státy.

Jo, Amerika je zpátky. Způsobuje chaos a politické bolesti hlavy svým údajným evropským partnerům.

Vojenské intervence pod vedením USA v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii již otřásly Evropskou unií v základech politické krize způsobené destabilizujícím přílivem migrantů z válečných oblastí. Tato krize vyvrcholila v letech 2015-2016, kdy se do členských států EU dostal odhadem milion uprchlíků. Německá kancléřka Angela Merkelová tehdy reagovala politikou otevřených dveří a přijímala žadatele o azyl. Tato politika se však odrazila ve výbušném napětí uvnitř členských států i mezi nimi díky tomu, že evropské národy vnímaly ohromnou výzvu pro své sociální systémy.

To vedlo k tomu, že státy EU uzavřely své hranice v rozporu s celou koncepcí jednotného bloku. Došlo také k mnoha otevřeným hádkám mezi členskými zeměmi, které se navzájem obviňovaly z toho, že nesdílejí břemeno přijímání zahraničních migrantů.

Krize také přispěla k nárůstu protiunijního populismu, protože bruselská byrokracie byla vnímána jako nadřazená národnímu souhlasu s přijetím přílivu neevropanů.

Zopakujme si, že velká část migračního tlaku na EU pramení z nelegálních válek Washingtonu v Asii, na Blízkém východě a v severní Africe. Války, které, pravda, evropští spojenci v NATO pomáhali vést.

Přesto se zdá, že to byli menší američtí partneři, kdo nesl neúměrně velkou zátěž, pokud jde o řešení migrace z válečných oblastí, nikoli Spojené státy.

Zdá se, že se opakuje stejný zhoubný jev. Tento týden se konal mimořádný summit ministrů zahraničních věcí Evropské unie, na kterém se hodnotily následky afghánského debaklu.

„Musíme zajistit, aby nová politická situace, která v Afghánistánu vznikla v důsledku návratu Tálibánu, nevedla k rozsáhlému migračnímu pohybu do Evropy,“ řekl Josep Borrell, šéf zahraniční politiky EU.

Německý ministr zahraničí Heiko Maas uvedl, že EU má obavy o „stabilitu regionu“, a dodal, že „sousední země budou jistě konfrontovány s dalšími pohyby uprchlíků“.

Jak uvedl deník Washington Post: „[Představitelé Evropské unie] vzácně kritizovali Washington za to, že riskuje příliv uprchlíků na své hranice a návrat platformy pro terorismus ve Střední Asii.“

Odhaduje se, že za posledních šest let požádalo Evropskou unii o politický azyl téměř 570 000 afghánských státních příslušníků. Ještě před dramatickým převzetím moci Talibanem minulý týden došlo k prudkému nárůstu Afghánců prchajících do EU.

Evropské vlády se ocitly v noční můře pro vztahy s veřejností. Začátkem tohoto měsíce šest členských států EU – Rakousko, Belgie, Německo, Dánsko, Nizozemsko a Řecko – prosazovalo „nucené navracení“ Afghánců, kterým byl odmítnut azyl. Nyní je tato iniciativa pozastavena kvůli politicky škodlivému pohledu na to, že státy EU bezcitně posílají lidi zpět režimu Talibanu, který zrovna nesdílí „evropské hodnoty“ (ať už to znamená cokoli).

Německá kancléřka Merkelová se mezitím zastřeně obula do Bidenovy administrativy a prohlásila, že podle jejího názoru bylo rozhodnutí Spojených států pokračovat ve stahování vojsk přijato z „vnitropolitických důvodů“ a může za následný chaos v Afghánistánu. Předseda její strany Armin Laschet šel ještě dál a označil celou operaci v Afghánistánu za neúspěch a stažení za „největší debakl, který NATO utrpělo od svého založení“ před 72 lety.

Rakousko a další členové EU se snaží zřídit deportační centra v Pákistánu, Turecku, Uzbekistánu a Tádžikistánu, aby uprchlíky udrželi na uzdě. Není však zdaleka jisté, že by takový systém fungoval.

V takovém případě čeká Evropskou unii další masivní migrační vlna z Afghánistánu. S 38 miliony obyvatel a odhadovanými pěti miliony vnitřně vysídlených osob by počet Afghánců, kteří se snaží dostat přes hranice EU, mohl překonat vlny uprchlíků, které byly v posledních šesti letech zaznamenány ze Sýrie, Iráku, Libye a Afghánistánu.

Bidenova vláda je kritizována ostatními členy NATO za to, že se z Afghánistánu urychleně stáhla, čímž vyvolala rozpad již tak vratkého loutkového režimu v Kábulu.

Zejména evropští spojenci Ameriky čelí obrovskému politickému tlaku v souvislosti s humanitární krizí a nevyhnutelným přílivem uprchlíků, kteří se dožadují bezpečného útočiště. To opět otřese EU v základech a s ní i transatlantickým spojenectvím.

V souvislosti s Bidenovou administrativou a jejími neomalenými prohlášeními o transatlantické jednotě si evropské vlády musí říkat… kdo s takovými přáteli potřebuje nepřátele?

Finian Cunnigham