V Západní populární kultuře zaujímá prominentní místo „kuriózní incident se psem v noci.“ Pochází z krátké povídky o detektivu Sherlocku Holmesovi. (Foto: Wikimedia)

Tento „kuriózní incident“ poskytl tomuto proslulému detektivovi klíč k řešení.  Jeho společník (Dr. Watson) je překvapen, protože ten pes neudělal nic. V tomto případě však to nic vypovídá hrozně moc. Pes by totiž, kdyby se střetl s neznámým vetřelcem, štěkal. Detektiv z toho tedy mohl vyvodit, že ve skutečnosti tam žádný takový vetřelec nebyl.

Pokud chcete porozumět mezinárodním vztahům a diplomacii, tak je často nejlepší právě tento princip uplatnit. Když z takového zasedání nevznikla žádná akce, tak z toho lze často odvodit, že tam nedošlo k žádnému konsensu.  Takže i ten nedostatek zpráv je sám o sobě klíčem k vyřešení.

Z tohoto důvodu jsem nebyl překvapen tím, co jsem viděl ze summitu G7 a z Mnichovské bezpečnostní konference, o níž byla dnes „speciální edice.“ Ovšem ten ohromující kontrast mezi oběma akcemi nám předvádí, jaké se v moderní politice často vedou hrátky.

O Číně byly na zasedání Velké sedmičky (G7) zmínky jen omezené. Oficiální tiskové prohlášení používalo jen zastřených formulací, v čemž se jasně odráží nesourodné zájmy zemí G7. O absenci politické „linie“, na které by byla shoda, vypovídá nic neříkající tvrzení: „Budeme spolupracovat i s ostatními, zvláště pak zeměmi G20 včetně velkých ekonomik, jako je Čína.  My jakožto vůdci spolu budeme konzultovat kolektivní přístupy k potýkání se s nikoliv tržně orientovanými politikami a praktikami.“

To byla vlastně tvrdě sžíravá kritika, která nese všechny příznaky prohlášení z dílny komise. Všechny zastoupené země by se měly shodnout, jak „spolupracovat“ s Čínou, spolu s čímž jsou v tom komentáře o „politikách a praktikách,“ které jsou záměrně nejednoznačné. To je dnes první příklad tohoto jednoduchého principu: v politice je to, co bylo řečeno a uděláno, často méně důležité, než to, co zůstalo nevysloveno, a to, co se neudělalo.

Jak už jsem předpovídal ve svém předchozím článku, tak by tento internetový summit Velké sedmičky G7 neměl sloužit k vybojování nějakých bitev. Ve skutečnosti dokonce i formulace byly vyhýbavé.  Ale s tím, jak ve stejný den došlo k Mnichovské konferenci, tak tam pronášené projevy politických vůdců, když nebylo zapotřebí žádného jednohlasného přístupu, vrhly na postoje k Číně a k politickým záležitostem trochu světla. Jasně se rozhodli, že jako hlásnou troubu pro zlořečení Číně použijí Mnichov a nikoliv G7.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen pronáší projev během zasedání Evropského parlamentu – v Belgii, v Bruselu dne 10. února 2021. /Getty

Ve svém mnichovském proslovu pronášel daleko ostřejší řeči např. nový americký prezident Joe Biden: „Musíme se společně připravit na dlouhodobou strategickou soutěž s Čínou.“ Mluvil také o „odrážení ekonomických nekalostí“ a o „donucování,“ což byla součást jeho projevu o budování partnerství mezi USA a EU k vzdorování Číně.

Jeho řeči také vyvolaly něco jako běsnění v britském tisku, a to ne kvůli jeho komentářům o Číně, nýbrž kvůli jeho výpadům proti Spojenému království.

Britský ministerský předseda Boris Johnson sice vynaložil značné úsilí na budování vztahů s novou americkou administrativou, ale Biden ve svém projevu o „Evropě“ opakovaně jmenoval ctěné evropské vůdce a dokonce hlavní město Lotyšska, ale Velkou Británii naprosto ignoroval.  Takové rozhodnutí muselo být vykalkulované: ti mazaní pisatelé proslovů velmi dobře vědí, co dělají, a projevy opakovaně kontroluje spousta lidí. A to je druhý příklad toho samého principu: ta slova, která nebyla řečena, vypovídají daleko více než ta, která řečena byla.

To vlastní vyjadřování Velké Británie o Číně bylo jasné, kdy Boris Johnson používal výrazů jako „represe“ a „porušování.“ Na tom nebylo nic neočekávaného, ale úplně stejně na tom nebylo nic nového: bylo to pouze opakování těch samých postojů.

Nejkurióznější ze všech byla však předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Ta totiž řekla, že „asertivnější Čína i přes pandemii vykázala robustní ekonomický růst.“ V její řeči se už neobjevila žádná přímá zmínka o Číně, ač navrhovala, že Spojené státy a Evropa by měly spojit síly, což byl dost možná poukaz na to, že by k tomu mělo dojít v reakci na měnící se mezinárodní situaci, včetně čínského ekonomického růstu.

Mám podezření, že to poukazuje, jak je přístup Evropské unie k Číně vymyšlený jako balancování na hraně. Evropská unie by totiž ráda se Spojenými státy znovu vybudovala vztahy, aniž by ale ohrozila potenciál pro zvyšování obchodů s Čínou. Ursula von der Leyen v mnoha ohledech není nijak zvláště působivý politik: chybí jí dovednost silného působení v osobním styku, jakou měl její předchůdce Jean-Claude Juncker. Tu funkci ale dostala v podstatě proto, že byla kompromisní kandidátkou, která nebude vadit žádné straně.

U takových politiků je znalost toho, kdy „neříci nic,“ standardní (a podceňovanou) dovedností. V dnešním případě tedy to mlčení pouze zdůrazňuje strategický přístup von der Leyen – je to jasný pokus hrát to na obě strany.

Jonathan Arnott