Ve čtvrtek v noci konečné výsledky čtvrtých izraelských voleb potvrdily pokračování politického patu v této zemi. (Foto: Flickr)

Pravicový Likud ministerského předsedy Benjamina Netanyahua a spojenecké strany nedosáhly na parlamentní práh 61 křesel skoro dvoumístným rozdílem, přičemž i strany rivalů Netanyahua – snažící se o větší nedeklarovanou podporu – tam nedosáhly o fous.

Ač jsou vůdci obou stran připraveni sáhnout mimo své stranické řady k vedení vynucených koaličních jednání, je důležité si všimnout, že současný pat s sebou pro Izrael nese vysoké sázky v zahraniční politice. Absence vládní koalice zbavuje Izrael jednoty k protestu proti současné jaderné dohodě mezi USA a Íránem, souhlas s níž roste, a posiluje mezinárodní zprostředkovatele, aby znovu potenciálně spustili jednání o řešení palestinsko-izraelského konfliktu na bázi dvou států, což je proces, který Izrael soukromě odsuzuje.

Ve Společném komplexním akčním plánu (JCPOA) se diplomatické postoje dostávají do citlivého stadia. Íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Khamenei v bedlivě sledovaném proslovu rozsekal vykonstruovanou povídačku, že jak Írán, tak USA nejsou schopni JCPOA vyhovět, protože chybí nějaký „první“ krok. Ve Washingtonu je nálada skončit už stou běžnou obviňovací hrou s těžkými dopady na jaderná jednání s Íránem, kdy stejně je naladěný o hlavní íránských vyslanec a vrcholný dozorčí orgán nad atomovou energií OSN.

Takové posuvy ve vyjadřování a rostoucí mezinárodní podpora odrážejí i tu trhlinu v izraelském odporu proti JCPOA, kdy většina Netanyahuových rivalů má na to, jak by Izrael měl postupovat, odlišný pohled. Např. Yair Lapid, tj. vůdce opozice, podporuje „dohodu,“ v níž je nosným prvkem silný dohled nad jadernou energií. Gideon Saar, který v současnosti Netanyahuovi odpírá získání koaliční páky šesti křesel, uznává, že možnosti tlačit na Washington vynucující diplomacií, jsou omezené. Saar spíše chce, aby izraelská opozice JCPOA prodala a vypadala tak u Washingtonu konstruktivněji, než jaký kdy byl za éry Obamy Netanyahu.

I přes nástrahy, které s sebou každý z těch postojů nese, zůstávají Netanyahuovi rivalové opatrní, aby náhodou nepřekřičeli vlastní poselství Washingtonu vysílaná do Teheránu. Šéf Likudu by to možná chtěl změnit, musí si ale během pár týdnů v první řadě zařídit, že on bude tváří izraelské vládní koalice. To znamená získat loajalitu pravicové strany Yamina a islamistické strany Raam a začlenit tak jejich jedenáct křesel do nepravděpodobné aliance.

Překážkou okamžitého postupu vpřed je vůdce opoziční strany Lapid, který upírá oči k přesně tomu samému výsledku.

Načasování tohoto teď už v Izraeli cyklického patu rovněž otvírá možnost pro USA podporovaný „restart“ jednání s Palestinci. Netanyahu stejně jako jeho odpůrci už týdny soustřeďoval svoji energii na všechny domácí záležitosti, počínaje volebními hrátkami až po štěpení koalic. Stejně chvatné snahy pokračují pořád i dnes ve formě chybějícího rozhodnutí o vládní koalici. Netanyahuova vlastní strana je zjevně nevíce na hraně. „Blok za změnu na ně vytáhl označení nedemokratický blok,“ řekl Likud s odkazem na možný opoziční blok, který by se mohl objevit v nadcházejících týdnech.

A tak v důsledku svého domácího váznutí se Izraeli nedaří odradit Kvartet středovýchodních zprostředkovatelů – tj. USA, OSN, Rusko a Evropská unie – od jejich odhodlání obnovit „smysluplná jednání“ o řešení na bázi dvou států. Všechny čtyři tyto zainteresované strany tento týden, aby se předvedly, jak jsou samostatné, úspěšně uspořádaly své virtuální porady, zatímco v Izraeli probíhají mocenské souboje, a Washington dokonce Palestině celému světu před očima dodal svoji pomoc k boji proti COVID-19 za 15 milionů $.

Uvědomte si přitom, že tato poslední pomoc není nějaký jednorázový krok. Je to ústřední součást nového plánu Bidenovy administrativy na „Restart mezi USA a Palestinou a na cestu vpřed,“ kdy tento plán tisku oznámili v uplynulém týdnu. V tomto plánu se uvažuje o částce 15 milionů $ jako o předehře k plnocenným programům bezpečnostní a humanitární pomoci pro Palestinu a k většímu stykům s palestinským vedením. A na tuto úvodní pomoc se především pohlíží jako na součást širší americké vize, v níž se bude prosazovat „svoboda, bezpečnost a prosperita jak pro Izraelce, tak pro Palestince,“ jako o kriticky důležitém základu pro „vyjednání řešení zakládajícím se na dvou státech.“

A právě na tomto se izraelské povolební dilema plně ukazuje, neboť žádný jediný vůdce nemá plně v ruce zahraničně politický diskurz této země. Strany a jejich vůdci představující četné varianty náboženského nacionalismu a autoritářského populismu, kdy obojí funguje souběžně, nejsou schopny určit, který vůdce by měl fungovat jako tvář izraelské vládnoucí koalice a jako její hlas v zámoří.

Vzhledem k těmto skutečnostem, i když Netanyahu při plichtění nějaké aliance během někdy tak příštího měsíce uspěje, bude muset její trvanlivost projít časovým testem. Také izraelská páka k možnosti zablokovat JCPOA nebo řešení na bázi dvou států je nejspíš mimo dosah, uvážíme-li, že Washington si o obou těchto záležitostech teď myslí, že je to jeho věc.

Hannan Hussain