Jak se Afghánistán postupně začíná vracet do normálu, pohlíží mezinárodní společenství na jeho největšího souseda, Čínu, jako na jednoho z hlavních hráčů, kteří mají pomoci stabilizovat a rozvíjet tuto týranou zemi. (Foto: Flickr)
Je to výzva, kterou Čína přijala, jak potvrdila mluvčí ministerstva zahraničí Hua Chunying (Chua Čchun-jing) ve svém prohlášení 17. srpna na denním tiskovém briefingu ministerstva. Není žádným tajemstvím, že země již dříve hostila Tálibán pro mírové diskuse. Dosud militantní skupina, v ostrém kontrastu k tomu, čemu svět věřil, zcela změnila svůj charakter.
Hua Chunying se moudře vyhnula tomu, aby vyvozovala jakýkoli úsudek o výkonu USA během jejich 20letého pobytu v Afghánistánu. Upozornila však na závratnou finanční i lidskou cenu okupace, včetně nárůstu teroristické aktivity v dané zemi v daném období, což znamená, že USA ztratily veškerou morální autoritu, aby mohly ovlivňovat další fázi vývoje země, kterou tak rády nenáviděly.
Hua Chunying: „Zaznamenala jsem, že prezident Biden řekl, že cílem USA v Afghánistánu není přestavba. To je ve skutečnosti pravda. Protože ať už v Iráku, Sýrii nebo Afghánistánu, můžeme vidět, že kamkoli zamíří americká armáda, zůstanou po ní nepokoje, rozdělení a destrukce. USA za sebou zanechávají šířící nepořádek. Síla a role Spojených států je destrukce, ne výstavba.“
Příspěvek Číny k vybudování nového Afghánistánu není sobecké gesto. Skutečně je to něco, co prezident Joe Biden a administrativa nedávno předvídaly. Během návštěvy Indie na konci července americký ministr zahraničí Antony Blinken poznamenal, že případné zapojení Číny do Afghánistánu může být „pozitivní“.
Jeho komentář následoval po zprávách, že devět zástupců Tálibánu navštívilo Tianjin (Tchien-ťin) kvůli jednání s čínskými představiteli. Po setkání Čína prohlásila, že je přesvědčena, že Tálibán je klíčový pro mírový proces a obnovu jejich země.
Čína ve svém prohlášení ze 17. srpna zopakovala své poznámky po rozhovorech v Tianjinu, že bude uplatňovat politiku „nezasahování“ do vnitřních záležitostí Afghánistánu. Mezitím Hua Chunying poznamenala, že americká vojenská intervence v jiných zemích přinesla v hostitelských zemích bídu.
V článku s názvem „Čínské cesty k budování míru: Od historických odkazů k současným praktikám“ Yuan Xinyu (Jüan Sin-jü) z institutu mezinárodních a rozvojových studií Graduate Institute of International and Development Studies v Ženevě poznamenal, že od počátku dvacátých let je Čína stále aktivnější v oblasti zvládání konfliktů a rekonstrukce po konfliktech v několika zemích.
„Její angažovanost v prostředí po konfliktech sahá od preventivní diplomacie, zprostředkování konfliktů a rozvojové pomoci až po ekonomickou výstavbu zaměřenou na podnikání,“ uvádí Yuan Xinyu. Zdá se, že odborníci začleňují toto jednání Číny ve společnostech zničených válkou do paradigmatu budování míru „s čínskými charakteristikami“, zatímco čínští učenci to označují jako „rozvojový mír“.
Podobně nyní Afghánistán potřebuje hlavně mír a hospodářský rozvoj. Tálibán poskytl ujištění, že nezaútočí na žádnou třetí stranu a nikdo se nemusí bát budoucnosti. Zdá se, že jeho hlavním cílem je diplomacie, rekonstrukce a blaho občanů. Pokud jde o přednost, je celkem zřejmé, kdo by byl ideálním partnerem země při dostatečném plnění těchto potřeb.
Afghánistán potřebuje Čínu, aby oživil svou ekonomiku a opravil infrastrukturu. Existuje mnoho synergií, které mohou oba partneři jako bezprostřední sousedé sdílet. Afghánistán má výhodu těsné blízkosti, kterou by měl maximalizovat v přístupu ke zboží a službám. Afghánistán nevyžaduje přepravní náklady, které musí platit ostatní čínští obchodní partneři po celém světě. V roce 2016 byl zahájen čínsko-afghánský speciální železniční dopravní projekt a očekávalo se, že sníží náklady na obchodování mezi oběma zeměmi o 30 procent.
Mezi hlavní čínské vývozní produkty do Afghánistánu patří textil a elektronické výrobky, zatímco dovoz z Afghánistánu zahrnuje mramor, kůži, vlnu, kašmír, šafrán, sušené ovoce a borovicová semínka. Afghánistán je také důležitým členem iniciativy Pásma a stezky, která mu dále pomůže při otevírání iniciativ.
Afghánistán musí mít nakonec svobodu rozhodovat o budoucnosti země sám. Scénáře soudného dne předpovídané západními médii jsou unáhlené, přinejmenším v důsledku probíhajícího mírového přechodu.
Žádná země nemá výsadu předepisovat systém správy Afghánistánu. Démonizace Tálibánu je kontraproduktivní. Jako převládající sílu v zemi je lepší tuto skupinu zapojit.