Na klimatickém summitu COP26 minulý měsíc stovky finančních institucí prohlásily, že vloží biliony dolarů do práce na financování řešení klimatických změn. (Foto: Flickr)

V cestě však stojí velká překážka: Světový finanční systém ve skutečnosti brání toku financí do rozvojových zemí, čímž pro mnohé vytváří finanční smrtelnou past.

Hospodářský rozvoj závisí na investicích do tří hlavních druhů kapitálu: lidského kapitálu (zdraví a vzdělání), infrastruktury (elektřina, digitální technologie, doprava a města) a podniků. Chudší země mají nižší úrovně každého druhu kapitálu na osobu, a proto mají také potenciál k rychlému růstu vyváženým investováním napříč nimi. V dnešní době tento růst může a měl by být zelený a digitální, a proto je třeba vyhnout se růstu s vysokým znečištěním z minulosti.

Globální trhy dluhopisů a bankovní systémy by měly poskytnout dostatek prostředků pro fázi „dohánění“ udržitelného rozvoje s vysokým růstem, ale to se neděje. Tok finančních prostředků z globálních dluhopisových trhů a bank do rozvojových zemí zůstává malý, pro dlužníky nákladný a nestabilní. Dlužníci z rozvojových zemí platí úrokové poplatky, které jsou často o 5–10 procent ročně vyšší než náklady na půjčky, které platí bohaté země.

Dlužníci z rozvojových zemí jsou jako skupina považováni za vysoce rizikové. Ratingové agentury dluhopisů přidělují zemím nižší ratingy podle mechanického vzorce jen proto, že jsou chudé. Přesto jsou tato vnímaná vysoká rizika přehnaná a často se stávají sebenaplňujícím se proroctvím.

Když vláda vydává dluhopisy na financování veřejných investic, obecně počítá se schopností refinancovat některé nebo všechny dluhopisy, jakmile se stanou splatnými, za předpokladu, že dlouhodobá trajektorie jejího dluhu ve vztahu k vládním příjmům je přijatelná. Pokud se vláda náhle stane neschopná refinancovat splatné dluhy, bude pravděpodobně dotlačena k platební neschopnosti, nikoli ze špatné víry nebo kvůli dlouhodobé platební neschopnosti, ale kvůli nedostatku hotovosti.

To se stává příliš mnoha vládám rozvojových zemí. Mezinárodní poskytovatelé půjček (nebo ratingové agentury) se často z libovolného důvodu domnívají, že země X se stala nedůvěryhodnou pro poskytnutí úvěru. Toto vnímání má za následek „náhlé zastavení“ nových půjček vládě. Bez přístupu k refinancování je vláda nucena k platební neschopnosti, což „ospravedlňuje“ předchozí obavy. Vláda se pak obvykle obrátí na Mezinárodní měnový fond (MMF) s žádostí o nouzové financování. Obnova globální finanční pověsti vlády obvykle trvá roky nebo dokonce desetiletí.

Vlády bohatých zemí, které si mezinárodně půjčují ve svých vlastních měnách, nečelí stejnému riziku náhlého zastavení, protože jejich vlastní centrální banky fungují jako věřitelé poslední instance. Půjčky vládě Spojených států jsou z velké části považovány za bezpečné, protože Federální rezervní systém (Fed) může nakupovat státní dluhopisy na otevřeném trhu, čímž ve skutečnosti zajišťuje, že vláda může prodloužit splatné dluhy.

Totéž platí pro země eurozóny za předpokladu, že Evropská centrální banka (ECB) vystupuje jako věřitel poslední instance. Když Evropská centrální banka krátce po finanční krizi v roce 2008 v této roli selhala, několik zemí eurozóny (včetně Řecka, Irska a Portugalska) dočasně ztratilo přístup na mezinárodní kapitálové trhy. Po tomto debaklu – zážitku blízkém smrti eurozóny – ECB posílila svou funkci věřitele poslední instance, zapojila se do kvantitativního uvolňování prostřednictvím masivních nákupů dluhopisů eurozóny, a tím postiženým zemím uvolnila podmínky pro půjčky.

Bohaté země si tak obecně půjčují ve své vlastní měně, s nízkými náklady a s malým rizikem nelikvidity, s výjimkou okamžiků výjimečného špatného řízení politiky (jako například vládou USA v roce 2008 a ECB brzy poté). Naproti tomu země s nízkými a nižšími středními příjmy si půjčují v cizích měnách (hlavně v dolarech a eurech), platí výjimečně vysoké úrokové sazby a trpí náhlými zastaveními financování.

Například poměr dluhu Ghany k HDP (83,5 procenta) je mnohem nižší než poměr dluhu Řecka (206,7 procenta) nebo Portugalska (130,8 procenta), přesto agentura Moody’s hodnotí bonitu ghanských vládních dluhopisů na B3, několik stupňů pod řeckou (Ba3) a Portugalsko (Baa2). Ghana platí za 10leté půjčky kolem 9 procent, zatímco Řecko a Portugalsko jen 1,3 procenta a 0,4 procenta.

Hlavní ratingové agentury (Fitch, Moody’s a S&P Global) přidělují ratingy investičního stupně většině bohatých zemí a mnoha zemím s vyššími středními příjmy, ale téměř všem zemím s nižšími středními příjmy přidělují ratingy nižší než investiční stupeň. Moody’s například v současnosti přiděluje investiční stupeň pouze dvěma zemím s nižšími středními příjmy (Indonésii a Filipínám).

Triliony dolarů v penzijních, pojišťovacích, bankovních a dalších investičních fondech jsou ze zákona, nařízení nebo interní praxe odváděny z cenných papírů nižšího než investičního stupně. Jakmile se rating státu investičního stupně ztratí, je extrémně těžké ho obnovit, pokud vláda nemá podporu velké centrální banky. V letech po roce 2010 byl rating 20 vlád – včetně Barbadosu, Brazílie, Řecka, Tuniska a Turecka – snížen pod investiční stupeň. Z pěti zemí, které od té doby získaly zpět svůj rating investičního stupně, jsou čtyři v EU (Maďarsko, Irsko, Portugalsko a Slovinsko) a žádná není v Latinské Americe, Africe nebo Asii (páté je Rusko).

Revize globálního finančního systému je proto naléhavá a dlouho očekávaná. Rozvojové země s dobrými vyhlídkami na růst a zásadními potřebami rozvoje by měly být schopny si spolehlivě půjčovat za slušných tržních podmínek. Za tímto účelem by G20 a MMF měly navrhnout nový a vylepšený systém hodnocení úvěrů, který zohlední vyhlídky růstu každé země a dlouhodobou udržitelnost dluhu. Bankovní předpisy, jako jsou předpisy Banky pro mezinárodní platby, by pak měly být revidovány podle vylepšeného systému úvěrového hodnocení, aby se usnadnilo více bankovních půjček rozvojovým zemím.

Aby pomohly ukončit náhlá zastavení financování, měly by G20 a MMF využít svou finanční palebnou sílu k podpoře likvidního sekundárního trhu se státními dluhopisy rozvojových zemí. Fed, ECB a další klíčové centrální banky by měly zřídit měnové swapové linky s centrálními bankami v zemích s nízkými a nižšími středními příjmy. Světová banka a další rozvojové finanční instituce by také měly výrazně zvýšit své granty a zvýhodněné půjčky rozvojovým zemím, zejména těm nejchudším. V neposlední řadě, pokud by bohaté země a regiony, včetně několika států USA, přestaly sponzorovat praní špinavých peněz a daňové ráje, rozvojové země by měly více příjmů na financování investic do udržitelného rozvoje.

Jeffrey D. Sachs