Americký prezident Joe Biden byl v poslední době mnohými oslavován za pragmatická rozhodnutí, která přijal s ohledem na Afghánistán, Rusko a Irák. (Foto: Flickr)

Letos na jaře oznámil, že USA plně stáhnou své vojenské síly z Afghánistánu do 11. září, což bylo poté posunuto na 31. srpna.

Poté se v červnu v Ženevě setkal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, poté, co jejich zástupci uspořádali začátkem téhož týdne ve stejném městě své první konzultace o strategické stabilitě. Jen před několika dny bylo také oznámeno, že USA stáhnou do konce roku své bojové síly z Iráku.

Na první pohled se může zdát, že Biden podporuje mír, ale tyto „pragmatické“ kroky ve skutečnosti maskují protičínské záměry. Aby bylo jasné, tři výše popsaná rozhodnutí jsou správná věc a měla se ve skutečnosti stát dříve, ale mohla by být využita k prosazení plánů jeho země na „zadržení“ Číny. Díky deeskalaci napětí ve střední a východní Evropě (Rusko), západní Asii (Irák) a trojregionálním klíčovém prostoru západní a střední Asie (Afghánistán) mohou USA teoreticky uvolnit své vojenské a strategické zdroje, aby je přesměrovaly proti Číně v asijsko-pacifickém regionu.

Ruský ministr obrany Sergej Šojgu během setkání ministrů obrany Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO) řekl, že „nestabilita se nejjasněji projevuje v jihovýchodní Asii. Washington nutí země regionu vytvářet struktury podobné NATO.

Síly a kapacity neregionálních států se stále častěji zapojují do cvičení, což zvyšuje riziko incidentů v průběhu vojenské činnosti. Systém obrany proti balistickým raketám je nasazován ve velkém a je spojen s útočnými zbraněmi, včetně těch středního dosahu.“

Odkazuje to na obsedantní snahu USA vyvolat vojenskou krizi ve Východočínském a Jihočínském moři. Existuje šance, že by mohly nasadit rakety středního doletu svému vojenskému spojenci Japonsku anebo některým spojencům v jihovýchodní Asii, ať už zjevně nebo pod rouškou údajné součásti „systému protiraketové obrany“.

Co se týče posledně jmenovaného, jeho populární popis je ve skutečnosti zavádějící, protože schopnosti protiraketové obrany jsou určeny k neutralizaci druhých úderů jiných zemí, jako by byly ty čínské, čímž ale dává takzvanému „obránci“ teoretickou výhodu pro zahájení prvního úderu.

Zdá se, že ruský ministr obrany také pozorně sledoval setkání mezi USA, Austrálií, Indií a Japonskem, což ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov opakovaně kritizoval za destabilizaci asijsko-pacifické oblasti. Moskva je znepokojena tím, že „indo-pacifická“ strategie Washingtonu je ve skutečnosti jen zástěrkou pro pokus „zadržet“ Čínu a že ubírá tradiční ústřednost Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Místo toho, aby tyto země byly subjekty v mezinárodních vztazích, jsou stále více redukovány na objekty struktury podobné NATO, o kterou usilují USA.

Americké „indo-pacifické“ plány jsou velmi ambiciózní a nelze v nich pokročit, aniž by jim celý státní aparát věnoval mnohem větší pozornost. Soustředění na Afghánistán, Rusko a Irák odvádí pozornost od velkého strategického cíle země, kterým je pokus „zadržet“ Čínu. Z tohoto důvodu je přesvědčivé, proč se USA v poslední době snaží deeskalovat situaci se všemi třemi zeměmi, aby upevnily své strategické zaměření na asijsko-pacifický region, místo aby ho rozdělovaly na tam (Čína), střední a východní Evropa (Rusko), západní Asie (Irák) a prostor západní, střední, jižní Asie (Afghánistán).

Jinými slovy, USA dělají v tuto chvíli správnou věc s Afghánistánem, Ruskem a Irákem, ale ze špatných důvodů souvisejících s posílením své schopnosti „zadržování“ Číny v asijsko-pacifické oblasti. Vzhledem k nemyslitelným důsledkům, pokud se agresivní politika USA vůči Číně vymkne kontrole, lze právem říci, že Bidenovy údajně mírotvorné kroky s těmito třemi dříve zmíněnými zeměmi jsou povrchní a mají zamaskovat protičínské záměry. Joa Bidena proto nelze realisticky popsat jako prezidenta míru, ale války, a dokonce může být nebezpečnější než jeho předchůdci.

Andrew Korybko