Nobelova cena za mír… Kdysi prestižní ocenění, které se ale s postupem let stalo jakousi karikovanou anticenou, jež spíše než vážnost, budí ironický úsměv a pokrčení rameny. Že se nakonec jejím letošním laureátem stal etiopský premiér Abiy Ahmed a nikoli klimatická alarmistka Greta Thunberg, je v zásadě chvályhodnou snahou nerozšířit seznam oceněných o další kontroverzní jméno a zachovat tak Nobelově ceně míru alespoň nějakou vážnost. Tím spíše, že aktivity Thunbergové nejen že nemají se světovým mírem nic společného, ale s její stupňující se radikalizací začínají být dokonce nebezpečné.

Ruku na srdce, různé přešlapy provázejí udílení Nobelových cen prakticky od nepaměti – ať už považujeme za přešlap to, že cenu dostal někdo, kdo „neměl“, nebo naopak to, že ji nedostal někdo, u koho by se to (vzhledem k zásluhám) tak nějak všeobecně předpokládalo. Jako jeden z nejkurióznějších případů historie můžeme uvést „Nobelovku“ pro portugalského neurochirurga Antónia Egase Monize za takzvanou prefrontální leukotomii, zjednodušeně řečeno lobotomii. Za tento zákrok, který provázela vysoká úmrtnost i četné vedlejší následky (ač ho sám Moniz označoval jako jednoduchý a bezpečný), Nobelův výbor odměnil neurochirurga cenou za lékařství v roce 1949. Dnes je přitom lobotomie považována za hrubě neetickou a portugalský lékař se tak zapsal do historie spíše jako nejkřiklavější případ „Nobelovské slepé uličky“.

Pokud ale odhlédneme od Monize, je pravdou, že největší kontroverze tradičně provázejí udílení ceny míru, kterou ovšem neuděluje švédská Akademie věd, ale norský Nobelův výbor. Stačí například zmínit rok 1994, kdy byl touto cenou odměněn palestinský vůdce Jásir Arafat, a to za mírová jednání s Izraelem v norském Oslu v roce 1993. Spolu s Arafatem tehdy dostali cenu i Jicchak Rabin a Šimon Peres, přestože tato jednání nikdy k uklidnění situace, natož k míru, nevedla. A sám Arafat, jako zakladatel Organizace pro osvobození Palestiny, míru také nijak nepomohl – spíše naopak.  

Za další přehmat pak můžeme označit Nobelovu cenu pro bývalého amerického viceprezidenta Ala Gorea, který byl oceněn za své aktivity na poli boje proti změnám klimatu. Ačkoli Goreova společnost Generation Investment Management v té době fungovala již tři roky, nemohl Nobelův výbor zřejmě tušit, že v následujících třech letech Gore prostřednictvím této firmy vydělá na globálním oteplování zhruba 200 milionů dolarů, takže byl defacto oceněn člověk, který si z tématu, jež hlásal, udělal lukrativní byznys.

A pak už komedie plná omylů následovala v rychlém sledu: říjen 2009 a „Nobelovka“ pro amerického prezidenta Baracka Obamu, udělená jen pár měsíců poté, co se ujal svého úřadu. Někdejší šéf norského výboru Geir Lundestad, který spolu s ostatními kolegy Obamu jednomyslně schválil, dnes sám připouští, že ocenění pro prvního černošského prezidenta USA bylo spíše motivační a mělo Obamu povzbudit, aby se více staral o mírové hodnoty ve světě než o americké zájmy. Už z toho je tedy patrné, že se mělo jednat spíše o motivační ocenění za étos než za skutečné činy.

O pouhé tři roky později jsme mohli sledovat další Nobelovské faux pas, kdy cenu míru dostala Evropská unie. Oficiálně s odůvodněním, že si EU cenu zaslouží za obnovu Evropy po druhé světové válce a za to, jak přinášela po pádu komunismu stabilitu postkomunistickým zemím. Krásné zdůvodnění, které ale bohužel zcela ignoruje prostý historický fakt, že Evropská unie vznikla až v listopadu 1993, takže tato instituce jen stěží mohla mít jakýkoli vliv na poválečnou obnovu starého kontinentu. A o přínosu pro stabilitu postkomunistických zemí můžeme říci v zásadě totéž. Navíc přišlo ocenění pro EU právě v době, kdy tato instituce čelila prakticky nejtěžší krizi ve své historii, takže i v tomto případě bylo ocenění spíše takovým symbolickým motivačním poplácáním po zádech než odměnou za výsledek.  

Jako symbolickou třešničku na dortu Nobelovských přešlapů pak můžeme s odstupem času uvést i ocenění pro barmskou aktivistku a pozdější čelnou političku země, Su Tij. Ta cenu obdržela v roce 1991, aby zhruba o patnáct let později nijak nezabránila genocidě menšinových Rohingů barmskou armádou (vysoký komisař OSN pro lidská práva, Zajd Raad Husajn, dokonce loni v létě vyzval Su Tij k rezignaci s tím, že zločiny vojáků páchané na civilistech kryla).

Už tento stručný výčet omylů a chyb z posledních desetiletí ukázal, že rozhodnutí Nobelova výboru neudělit cenu mladé švédské aktivistce Gretě Thunberg bylo v celku racionální snahou, nezatížit dříve prestižní ocenění dalším mínusovým znaménkem. Ostatně aktivity, které Thunbergová svým jednáním rozjela, mají s mírem společného jen pramálo. Stačí se třeba podívat na její podporu extremistického hnutí Extinction Rebellion, jehož zakladatel Roger Hallam celkem otevřeně vyzývá k násilí.

Zároveň ale můžeme neudělení ceny brát i jako první signál, že nad „fenoménem Greta“ se postupně začínají stahovat mračna. Svou roli aktivizovat mladé už totiž splnila a vlastní radikalizací i projevem v OSN jasně ukázala, že teď už klimaideologii začíná více škodit než pomáhat. 

Karolina Stonjeková

Názory publikované přispěvatelem nelze ztotožňovat s postoji redakce zpravodajství AC24.cz