Už druhé volební období po sobě nemám ve sněmovně zastoupení, což mi ale dává výhodu dívat se na parlamentní strany s odstupem bez toho, abych nekriticky nadržoval těm „svým“. Někdo upřednostňuje ty, jiný ony – podle toho, jak hájí jeho zájmy, kdo je nejmenší zlo nebo podle spousty dalších kritérií, které zvažujeme. Každý je má jinak a tak je to v pořádku. Nikdo kvůli své volbě nemůže být považován za morálně pochybného. To je demokracie.

Proto mě už delší dobu fascinuje, že média stále používají označení některých stran jako „demokratický blok“. Chápal jsem to jako marketingovou nálepku, která měla veřejnosti podsouvat, že ostatní strany jsou méně demokratické, řadit je do druhé kategorie, ale valný význam jsem tomu nepřikládal. Většina stran se chce od druhých odlišit a zdůraznit, že ona jediná je ta správná a svobodu a demokracii hájící. To je normální. Jenže zalíbilo se to veřejnoprávním médiím, která by z principu neměla po stranách opakovat jejich marketingové slogany, a stále poslušně používají pojem „demoblok“, jako by opravdu KDU-ČSL, ODS, STAN a Top09 byly něčím demokratičtější než ostatní. Skutečně jsou?

Pojďme si připomenout některé z postojů demobloku po parlamentních volbách:

  • Odmítnutí Radka Vondráčka jako poslance nejsilnější opoziční strany (která dokonce vyhrála volby) do funkce místopředsedy sněmovny
  • Odmítnutí jakéhokoli zástupce SPD coby páté nejsilnější strany do funkce místopředsedy sněmovny (ačkoli jejich počet narostl na šest)
  • Účelové ustavení čtyř poslaneckých klubů pro koaliční strany (místo dvou, což by byl počet odpovídající volebním koalicím)
  • Prosazování korespondenčního hlasování v zahraničí, které by znamenalo konec tajných a přímých voleb v ČR a ohrožení vysoké důvěry ve volební výsledky a rychlý proces spočtení hlasů
  • Opakované verbální útoky na demokraticky zvolenou vládu v Maďarsku, našeho významného partnera ve V4
  • Pokračující předávání kompetencí demokraticky zvolené vlády bruselskému centru podporují tři ze čtyř stran demobloku. Podpora zákazu spalovacích motorů a rozšíření emisních povolenek na domácnosti bez toho, aby k tak zásadním změnám vláda měla demokratický mandát od voličů
  • Kandidatura Jana Farského (STAN) do PSP, přestože věděl, že nebude moci mandát vykonávat kvůli studijnímu pobytu v USA. Mandátu se vzdal až po tlaku opozice i vlastního hnutí.
  • Pokusy zbavit úřadujícího prezidenta pravomocí během jeho hospitalizace
  • Pokračující snaha ovládnout mediální rady účelovou změnou počtu radních a způsobu volby, resp. snahy dokonce zbavit některé zvolené radní mandátu
  • Nezákonná blokace webů, u nichž dosud nebyl doložen příklad obsahu, který by odporoval zákonu, bez rozhodnutí soudu
  • Krizový informační tým (KRIT) Ministerstva vnitra varuje před „radikalizací pracovníků“ a doporučuje „anonymizovaný monitoring nálad ve státní a veřejné správě a včasnou identifikaci osob, které mohou šířit antisystémové nálady a jejich zapojení do dialogu“
  • Příprava cenzurní legislativy omezující svobodu projevu pod záminkou boje s údajnými dezinformacemi, které ovšem vláda nedokáže ani definovat, a snaha o zavedení nového trestného činu šíření dezinformací
  • Záměr dotovat loajální a provládní média a neziskovky ve výši 150 miliony Kč ročně, které by otevřelo prostor státní korupci v mediálním prostoru
  • Proti unijní legislativě Digital Services Act, která má převzít od členských států pravomoc regulovat cenzurní zásahy digitálních platforem, hlasoval jen jeden z devíti europoslanců demobloku.
  • Snaha o změnu ústavy, která by umožnila pobyt cizích vojsk na našem území bez souhlasu parlamentu
  • Některé profily sociálních sítí státních úřadů, ústavních institucí nebo vládních zmocněnců přestaly zachovávat neutralitu a vystupují jako hráči politické soutěže komunikuijící ve prospěch jednoho kandidáta (strany) proti jinému (straně)

Za nejvážnější atak na demokracii považuji pohlášení premiéra Fialy po prvním kole prezidentských voleb, v němž označil všechny voliče opozice, kteří nebudou hlasovat pro vládního kandidáta, za příznivce „populismu, lží a příklonu k Rusku“. Předseda vlády, který sliboval, že nás nebude zadlužovat ani zvyšovat daně, že rozhodně nepodpoří zákaz spalovacích motorů a že bude usilovat o zrušení emisních povolenek (zatímco je rozšířil i na domácnosti), tak označil všechny voliče opozice, kteří nebudou hlasovat pro vládního kandidáta, jinými slovy za prorusky smýšlející dezinformátory. To je ukázkové pohrdání miliony občanů ČR, kteří mají jiné politické názory než Petr Fiala nebo Petr Pavel. 

Překvapení však neberou konce. Únorová Zpráva Ministerstva vnitra o projevech extrémismu v 2. polovině roku 2022 připomíná svou dikcí spíše aktivistické články politických neziskovek, které se vyžívají v tématu předsudečné nenávisti, speciálně se zmiňuje o hrozbě ze strany nespokojených občanů, kteří „nedůvěřují vládě, demokratickému systému a nesouhlasí se zahraničním směřováním státu“ a dokonce zmiňuje i opoziční strany. To už příliš připomíná totalitní časy a boj proti vnitřnímu nepříteli. Je nejvyšší čas se ptát, zda MVČR ještě stále je politicky nezávislým státním úřadem a nebo se z něho stává další politická síla, která má bojovat proti opozici a zkoumat tzv. dezinformační narativy vládních kritiků.

Vrátíme se k Národní frontě?

V této souvioslosti vidí právník Pavel Hasenkopf paralely mezi Národní frontou a vládnoucí pětikoalicí (Piráti zatím nejsou bráni jako součást demobloku). Není podle něj vyloučeno, že se v příštích volbách objeví společná kandidátka těchto stran na základě předvolební dohody o rozdělení míst. Ve volbách by si pak strany vůbec nekonkurovaly. Pak už by zbývalo jen ostatní strany prohlásít za nepřátele státu, resp. ohrožení systému (dezoláty, dezinformátory apod.), a zakázat jim kandidovat.

Kdo tedy balancuje na hraně ústavnosti?

Strany demobloku nejsou o nic víc demokratické než ty ostatní. Členové všech parlamentních stran a hnutí si demokraticky volí vedení, která se hlásí k demokracii a polistopadovým hodnotám. Někomu jsou bližší politické priority stran vládních, jinému stran opozičních a dalším třeba těch neparlamentních. Prostě politická soutěž. Řeklo by se, že to jsou banální fakta známá všem už přes 30 let, ale kdeže. Politici demobloku nám podsouvají (nejen tím názvem), že ti ostatní jsou něco méně, jakoby radikálové nebo extrémisté na hraně zákonnosti. Přitom je to úplně naopak, na hraně ústavnosti se poslední rok pohybuje demoblok.

Neskákejme tedy na lep těm, kteří by chtěli ze soutěže vylučovat konkurenty jen proto, že si přivlastní marketingovou nálepku se slovem „demokracie“. Ten termín znamená vládu lidu, občanů dané země, nikoli rozhodování v zahraničních centrálách nadnárodních struktur. Míru podpory skutečné demokracie musíme posoudit my voliči.

Až nyní po prezidentských volbách, když vládní tábor ovládl všechny politické instituce ve státě (sněmovnu, senát, hrad i Ústavní soud) a na ruku mu jdoui média i politické neziskovky, se teprve v plné nahotě ukáže, zda jeho strany budou ctít principy demokracie bez přívlastku a zda zachovají politickou soutěž tak, jak ji známe.

Vlastimil Veselý