Před více než třemi lety jsem se na svém osobním webu snad poprvé věnoval tématu factcheckingu, ze kterého se mezitím stal pro některé spásonosný prostředek pro vymýcení lží a nastolení té jediné pravdy, pro jiné pak zdroj snadného výdělku, jenž z nich navíc udělá hrdinné bojovníky proti démonu fake news. Po zkušenostech posledních let se subjektivním ověřováním výroků už většina lidí chápe, že hledání pravdy je mnohem složitější a že ta poslední věta dole se doslova naplnila v posledních amerických volbách.

To je důvodem, proč se fact checkingu budeme se SOSP dále věnovat se vší vážností. V současné době se totiž omezování svobody projevu děje (vedle šíření blíže neurčené „nenávisti“) právě pod záminkou války s „dezinformacemi“, které si ovšem bojovníci vykládají po svém.

Od července má ve Švédsku platit zákon, podle kterého se každý sex považuje za znásilnění, pokud aktu nepředchází výslovný nebo fyzický souhlas (míněno gesty nebo pohyby těla). Není to legrace, zavádí se nový trestný čin „znásilnění z nedbalosti“ a „sexuální obtěžování z nedbalosti“ s trestem odnětí svobody až na 4 roky. Někteří publicisté to pochopili tak, že souhlas musí být písemný a takto zprávu dál podávali. Toto bylo označeno jako dezinformace a zařazeno do seznamu hoaxů, protože v textu zákona se opravdu o podmínce písemného souhlasu nepíše. Někteří advokáti ovšem doporučují, aby pro případ sporu raději existoval písemný záznam a již na to vznikla mobilní aplikace. Která strana má tedy větší díl pravdy?

Podobné to bylo s návrhem nové regulace EU pro náhradu škod způsobených provozem motorových vozítek, která se má řešit povinným ručením majitelů vozítek nebo garancí státu. Některá média uvedla bizarní příklad dětského autíčka, které by majitel musel rovněž pojistit. I tady se na ně obhájci regulace vrhli, že se jedná o fake news a nic takového ve směrnici uvedeno není. A opravdu není. Je tam jen velmi vágní definice toho, co by pod výčet mohlo spadat – vedle např. segwayů nebo elektrických kol a koloběžek. Z textu nelze potvrdit ani vyvrátit, že mezi adepty na povinné ručení může být i dětské autíčko.

A do třetice příklad s podpisem tzv. marrakéšské deklarace předchozím ministrem vnitra Metnarem. Bylo kolem toho hodně vzruchu, protože se tam klade zvláštní důraz na to, aby evropské státy přestaly postihovat nelegální vstupy do země a volá se tam po mobilitě dalších mladých mužů ze severu a západu Afriky. Náš ministr se ve sněmovně ohradil, že v Marrakéši nic nepodepsal. Ano, nepodepsal. Se souhlasem se totiž počítalo automaticky a pokud chtěl některý stát být proti, musel se jeho zástupce aktivně ozvat – jako třeba maďarský ministr. Kde je tady pravda a lež?

Možná jste také zachytili, jak Cukroušek zastavil Trumpovi inzertní kampaň s příspěvkem obsahujícím oslovení „Milé dámy“, protože cílovou skupinou inzerce byly ženy. V titulku iDnes se přímo uvádělo „zakázané oslovení“. A to prý není pravda. Oslovení „dámy“ FB přímo nezakazuje, jen uplatňuje pravidlo, že se při oslovení konkrétní cílovky (např. muží, senioři ad.) na základě vybraných charakteristik nesmí tyto použít v obsahu příspěvku. Tak to skutečně je. Ale měni to podstatu faktu, že vám zakáže slovo „dámy“ při cílení na ženy? Myslím, že ne. Samotné pravidlo navíc může posloužit jako námět pro absurdní komedii nebo orwellovské drama.

Připomíná mi to dobu za bolševika, kdy někteří tvrdili, že žádné zákazy kapel neexistují. A měli svoji pravdu, písemný zákaz většinou nikdo neviděl. A přesto se vědělo, které kapely kde nesmějí hrát a jak dopadli ti, kteří nepsaný zákaz porušili. Stejně jako tenkrát platí, že se nemáme chytat za slovíčko, ale hledat pravdu mezi řádky. Bohužel i dnes před ní někteří raději strkají hlavu do písku.

Přemýšlím u toho, jaká rada moudrých by to rozhodování o fake news měla na starosti, jaký kontrolní výbor by byl nad ní a kdo by byl ta poslední odvolací instance. Uplatnilo by se mezitím předběžné opatření, tj. cenzura „nejistých“ zpráv? Zkusme si to představit jako nástroj politického boje před volbami.

Vlastimil Veselý