Myslím – a leccos tomu napovídá – že žijeme ve vzácné době, kdy se hroutí společenské paradigma. Otázka, co s tím. Kudy vede cestička k paradigmatu novému, zdravějšímu a lépe fungujícímu?

Dnešní doba je složitá, ba přelomová. Troufám si říci, že žijeme ve zvláštním období, kdy mnohé hodnoty a paradigmata, které platily celá století, ne-li déle, pozbývají platnosti. A na jejich místo nastupují nové hodnoty a paradigmata, jejichž obrysy lze v nejlepším případě jen matně tušit.

Stačí se pozorně podívat kolem sebe. USA rok od roku ztrácí globální hegemonii, Čína rok od roku sílí. EU dochází ve světovém měřítku dech a neplodně zmítá se čím dál tím více ve svých vlastních ruminacích, obvykle na marginální či dokonce sporná témata. Široká populace, minimálně na západě, začíná po desetiletích nepřetržitého růstu IQ hloupnout. Nemluvě o tom, že pomalu vymírá. Současná generace bude po dlouhé době první, která na tom bude hůř než generace jejich rodičů. I mezi západními mysliteli se začínají objevovat tiché hlasy, poukazující na vážné problémy v samotných základech zastupitelské demokracie. Vítězné tažení západní liberální demokracie, které tak přesvědčivě předpovídal Fukuyama, se nekoná, naopak v Rusku a Číně se úspěšně prosazují jiné společenské a kulturní modely.

„Měkká síla“ a společenská přitažlivost západu klesá; hlavu zvedá léta přehlížený Islám. Úspěchy slaví i domněle přežitý marxismus, které ve svém progresivním hávu agresivně opanovává západní média, univerzity i širší společnost. I takové neotřesitelné pilíře západní společnosti, jako je svoboda projevu, se začínají pod tlakem woke ideologií otřásat, ne-li drolit. K mnoho let se táhnoucí krizi médií se přidává krize vědy, drajvovaná nejen korupcí peer-reviewed časopisů, ale hlavně nereprodukovatelností velké části odborných studií. LGBT ve své nejvyhraněnější transgender podobě útočí na samou biologickou podstatu člověka. Zadluženost většiny světa nabírá za Covidu další dech a již dříve exponenciální trend státních dluhů dále zrychluje. Globální kapitalismus, který roztáhl svoje chapadla prakticky přes celou planetu a dost ji přitom vydrancoval, už nemá kam dále expandovat. Společností se táhne mnoho názorových příkopů, neřkuli přímo bitevních linií: očkovaní vs. neočkovaní, progresivisti vs. vlastenci, bojovníci proti dezinformacím vs. obránci svobody projevu. Lidé na západě houfně opouštějí, ba přímo negují své historické kořeny.

V blízké budoucnosti číhají zástupy inteligentních robotů, kteří — alespoň to tak někteří odhadují — masivně promění celý trh práce. Poprvé v historii se začíná vážně uvažovat o nepodmíněném příjmu. Organizace typu Světová banka a IMF, svého času hlavní šiřitelé tzv. Washingtonského ekonomického konsenzu, se ocitají pod palbou kritiky i svých bývalých zaměstnanců. Mnohé bankovní účty v Evropě jsou zatíženy dříve nemyslitelnými zápornými úroky. Investovat už není pořádně kam, mluví se o tom, že celé finanční trhy jsou jedna velká bublina maskující zahnívající ekonomickou realitu tvořenou z 20-30% zombie firmami. Už roky se prorokuje pád dolaru, či aspoň jeho ústup z pozice hlavní světové měny. Euro se ukazuje být pouhým politickým experimentem, jehož vyhlídky rovněž nejsou nijak růžové. Centrální banky „tisknou“ peníze a dávají je přímo k dispozici vládám, což bylo dříve nemyslitelné, ale najednou se to, dle tzv. nové monetární teorie, beztrestně smí.

Takto by šlo zajisté pokračovat dále; nedělám si nároky na úplnost ani naprostou bezchybnost ve všech detailech. O to mi dnes vůbec nejde. A ano, souhlasím, každou výše uvedenou jednotlivost je možné spláchnout mávnutím ruky, že tohle všechno už tu někdy bylo.

Jenže těch jednotlivostí je v součtu tolik, že s vysokou pravděpodobností nejde jen o drobné zakolísání v dějinném proudu, ale o svého druhu systémovou krizi (minimálně našeho civilizačního okruhu, možná celého světa). Jinými slovy, myslím, že mnoho z výše uvedených jevů není „bugem“, tj. náhodnou chybou jinak fungujícího (společenského, ekonomického, politického) systému, kterou lze spravit vyladěním nějakých parametrů — úpravou volebního systému, daňového schématu, pár novými zákony apod. Myslím, že tyto jevy jsou „feature“, tj. inherentní vlastnost či zákonitý důsledek stávajícího systému jako takového, jehož náprava vyžaduje zásadní a hlubokou změnu. Jinými slovy, změnu paradigmatu.

Tomuto závěru podle mne není možné uniknout, pokud jen trochu sledujeme svět vůkol. Proč to tak je, je obtížné říci. Možná měli pravdu staří Májové, kteří předpovídali konec (starého) světa ve spojitosti s r. 2012. Něco asi bude i na tvrzení astrologů, kteří mluví o konci Věku Ryb a nástupu Věku Vodnáře. Ať tak či onak, je zjevné, že se něco zásadního ve světě mění, taví a láme. Krásně symbolicky to vyjadřuje Tarotová karta „Věž“:

Thotův Tarot, karta XVI

To s sebou přináší mnohé problémy. Kdykoliv se lámou dějiny, kdykoliv něco starého končí a něco nového začíná, nastává chaos. Zároveň se většina lidí rozdělí do dvou antagonistických skupin.

Ta první, můžeme ji nazvat obhájci starých pořádků, tvrdí, že se vlastně nic zvláštního neděje. Ne, nejde o systémovou krizi, ale jen o nešťastné nakupení okolností, lehce pozměněné vnější podmínky nebo důsledky chybných individuálních rozhodnutí. Stačí vyčkat dalších voleb, vyměnit zkorumpovaného premiéra či neschopnou vládu, zdanit bohaté, zavést pár dalších sociálních dávek, dostavět pár dálnic a kára pokroku pojede dál.

Skupina druhá, kterou můžeme nazvat nadšení opraváři, to vnímá přesně opačně. Oni zřetelně cítí, že staré pořádky ztrácejí dech, a tak hledají nové odpovědi, recepty a jistoty. Často až příliš překotně. Nejsou náhodou všechny dnešní problémy způsobeny historickým útlakem ze strany bílého muže, který prorostl skrze všechny naše instituce i právní řád? Nestačí společnost dekonstruovat v souladu s tímto předpokladem, odčinit kolektivní vinu, a vše bude v pořádku? Nedostaly nás do planetárního srabu nenažrané korporace bezohledně produkující tuny CO2? Nestačí globálně prosadit zásadní zelená opatření, zregulovat pár nejvíce znečišťujících odvětví, omezit cestování, posílit roli nadnárodních institucí a jinak můžeme klíďo píďo zachovat současné mocenské rozdělení i liberální demokracii? Nemůže za vše darebácké Rusko, které náš poklidný mediální prostor zákeřně zaplavuje tunami dezinformací, ochotně přejímanými a amplifikovanými zaprodanými dezinformačními weby? Nestačí posílit armádu fact-checkerů a dovzdělat širokou, poněkud zaostalou populaci v mediální gramotnosti a kritickém myšlení a zase bude hej?

Myslím, že strkání hlavy do písku i frenetické hledání parciálních záplat je svého druhu past. Past první není nic jiného než popírání skutečnosti. Umožňuje nám ještě chvíli žít v blaženém klidu, ve sladké iluzi fungujícího světa, kde je zdánlivě vše stále v pořádku. Ale o to drsnější pak bude probuzení, až přijde dvouciferná inflace, nezdařená integrace migrantů, blackouty, zabavené nemovitosti, zablokované bankovní účty či vytunelované celoživotní úspory. Past druhá je pak zkratkovité chytání se různých ideologických stébel, která nemohou nic vyřešit a situaci v mnoha ohledech dále zhorší.

Jak se oběma těmto pastem vyhnout?

V základu obou pastí je, domnívám se, náš strach ze změny a s ním související nejistota. Za časů klidu a stability není mnoho našich předpokladů o realitě, mnoho našich přesvědčení o tom, jak svět funguje, příliš zjevných. To, na co se spoléháme, to, o co se myšlenkově i emocionálně opíráme, je implicitní a nepříliš zřejmé. Dobře se to dá vysvětlit např. na příměru rodiny. Dokud děti ve škole prospívají, oba rodiče mají stabilní a uspokojivá zaměstnání, rodina nějak vychází s financemi a všichni jsme zdrávi, nic nás přímo nenutí, abychom se zabývali drobnými rodinnými neshodami či osobními bloky. Můžeme tak nějak klouzat po povrchu a žít si svůj malý, mělký, zdánlivě spokojený život. Ale když přijde ekonomická krize, vyhazov z práce, šikana ve škole, drogy, vážné onemocnění nebo milostná aférka jednoho z partnerů, najednou jsou struktury rodinné i osobní vystaveny zkoušce. Najednou můžeme zjistit, že náš partnerský vztah není zdaleka tak šťastný, naše postavení na trhu práce ani zdaleka tak neotřesitelné, naše děti ani zdaleka tak dobře vychované a naše zdraví ani zdaleka tak pevné. Krize prostě nasvítí všechny trhliny a zatřese všemi chatrnými spoji. Jistota je ta tam, najednou není jisté vůbec nic.

Myslím, že dnešní krize dělá právě toto, a to ve gigantickém měřítku. Třese našimi společnými jistotami. Třese základy, o nichž jsme si mysleli, že jsou vysekány do pevné skály a že na nich lze bezpečně stavět věže rostoucí až do nebe. Najednou však zjišťujeme, že pod skálou je písek, ze sklepa nám vzlíná spodní voda a další patro už prostě postavit nelze, jinak hrozí zhroucení celé stavby. Najednou je mnohem lépe vidět, že naše ekonomické teorie i obchodní dohody, naše „demokratické“ instituce, naše „svobodná“ média, naše „lidskoprávní“ principy, náš právní systém a naše moderní technologie, nejsou v souladu s životní realitou. S Bohem, Přirozeným Řádem, Univerzálními Zákony, jak kdo chce. Je to o to horší, že osobní a partnerské krize jsou nám notoricky známé (byť pro jednotlivce či konkrétní rodinu vždy vysoce osobní a nečekané) a existují desítky způsobů, jak je řešit. Ale jak, krucipísek, řešit krizi společenskou, krizi systému, krizi civilizace? Když stávající instituce a postupy k řešení nevedou, protože jsou součástí samotného problému?

Nedělám si ani náhodou patent na rozum, tyto otázky jsou zatraceně složité. Dokonce si troufám říct, že převyšují kapacitu kteréhokoliv jednotlivce. Snad přesto nebude moc troufalé zkusit načrtnout pár nápadů. Pomůžu si analogiemi z psychologie, resp. individuální psychoterapie.

Napřed je třeba projít katarzí. Musíme si otevřeně přiznat problém a připustit jeho závažnost. V tomto smyslu dělají skvělou práci všichni ti, kdo ukazují, co vše a kde nám v současnosti nefunguje. Různá protestní hnutí, zapálení občanští aktivisté, malé antisystémové strany, životem vyškolení intelektuálové, moudří lidi z praxe, i vysmívaní vědci, bádající na okraji mainstreamu. Neměli bychom je zesměšňovat, nadávat jim, ani jejich zjištění bagatelizovat. Jakkoliv je konfrontace se obtížnou realitou tíživá, není možné se bez ní pohnout dál. V této fázi je nanejvýš důležité, abychom hledali, sbírali a nasvěcovali holá, mnohdy přehlížená fakta. A protože zrovna tohle nepatří k hobby mainstreamových médií, role sociálních sítí i médií alternativních je v této fázi velmi důležitá.

Druhým krokem musí být důkladná analýza. Jak jsme se do dnešní situace dostali? Kde přesně jsme sešli z cesty? Co jsou ty chybné principy, které se prolínají všemi dílčími problémy? Jak to, že jsme si krize nevšimli dříve? Co naopak funguje a je v základu zdravé? Co dělali naši předci třeba i před staletími lépe? Na čem můžeme stavět? V individuální terapii této etapě odpovídá fáze, ve které hledáme kořeny a příčiny našich současných problémů. Často i ve vzdálené minulosti, včetně raného dětství. A revidujeme naše chybná přesvědčení a názory. V tomto smyslu dělají skvělou práci sociologové, antropologové, politologové, ekonomové, ekologové a historici, kteří se dívají na propojené systémy, mezioborové vazby a dlouhé časové rámce. Jenže jejich zjištění jsou pro laiky často nesrozumitelná a příliš odborná. Proto potřebujeme i vrstvu osvícených novinářů, amatérských blogerů, uvědomělých youtuberů a lidových mudrlantů, kteří budou zjištění odborníků překousávat a vykládat pro širší publikum. A potřebujeme komunikační platformy, kde se bude moci volně diskutovat, kde se budou moci různé názory, hypotézy a zjištění navzájem konfrontovat. A média, která je budou šířit dál. V této fázi je naprosto nezbytné, aby mohlo zaznít vše; právě proto se v terapii klade důraz i na práci se sny nebo volnými asociacemi. Jakákoliv cenzura je naprosto nežádoucí. Musejí být zrevidována i neotřesitelná dogmata a poraženy mnohé posvátné krávy.

Stejně jako v individuální terapii se dá očekávat, že současný systém se bude jakékoliv změně aktivně bránit. A to jak zevnitř (ze strany politiků, úředníků a novinářů, kterým status quo z různých důvodů vyhovuje), i zvenku (tj. ze strany našich spojenců, obchodních partnerů, nadnárodních struktur, apod). Nikomu se do změn nechce, společnost v tom není o nic méně rezistentní, než jednotlivec či rodina. Často je třeba pracovat nejen s těmi „podosobnostmi“, které usilují o změnu, ale i s těmi, které se proti změně bouří a stavějí na odpor. Je třeba vyjednávat, komunikovat, vysvětlovat. Nehádat se, neurážet se, hledat konstruktivně cesty a stavět na tom společném. A sdružovat a organizovat se. A vůči vnějším vlivům zabezpečit nutnou míru vnitřní nezávislosti a bezpečnosti.

Teprve v další fázi je možno přistoupit ke stanovení krátkodobých a střednědobých cílů. A spolu s nimi k hledání, navrhování a testování řešení. V psychoterapii tomu odpovídá fáze formulování praktických změnových kroků. Co změnit jako první? Co začít opatrně dělat jinak, než doposud? Jak zabezpečit, že nepřekmitneme do opačného extrému nebo alespoň ne příliš? I zde je otevřenost a široká paleta nápadů nezbytná. I extrémní návrhy mohou skrývat cenná zrnka pravdy a jen nepříjemní ďáblovi advokáti umožní odhalit problémy navržených řešení dřív, než se do něčeho jako společnost vhrneme. V této fázi je, domnívám se, zásadní zformulovat naše národní zájmy a dosáhnout na nich konsensuální shody. A pak udělat něco jako gap analýzu, tj. rozbor rozdílů mezi stavem současným a vytouženým. Teprve pak je možno formulovat změnové kroky. Pro tuto fázi je naprosto nezbytné zapojení širokého spektra odborníků v daných oblastech. Nutnost nalezení konsensu v mnoha oblastech si může vynutit novou společenskou „infrastrukturu“.

Stejně jako v individuální terapii se může stát, že nezbytná společenská změna bude razantní a nebude možné ji uskutečnit pomalou evoluční cestou. Když přijde rodinná nebo osobní krize, je někdy nutno se rozvést, totálně změnit životosprávu, dát výpověď z práce nebo vyhodit zpovykané dospělé dítě na ulici. I s razantními změnami musíme jako společnost počítat. Možná je třeba výrazně inovovat systém zastupitelské demokracie doplněním o prvky demokracie přímé. Možná v některých kontextech potřebujeme osvícené „monarchy“ s dlouhodobým mandátem. Možná je třeba opustit staré ekonomické teorie vypjatě tržního kapitalismu a pochopit, že rovnovážným řešením je zcela programové zastoupení státu v klíčových odvětvích. Možná je nutné opustit nefunkční nadnárodní společenství, nebo založit jiná. Možná je třeba přistřihnout globalizaci razantně křídla a začít mnohem víc myslet, plánovat i jednat lokálně. Tohle vše si může jednak vynutit nějakou revoluci, a jednak může vést k dočasnému chaosu a poklesu životní úrovně. Obávám se, že s tím musíme tak trochu počítat a v rámci možností se připravit.

Ale opravné kroky ještě nejsou konec, je nezbytné ve „společenské terapii“ pokračovat dál. Navržená a postupně implementovaná řešení je třeba dlouhodobě monitorovat. Vedou opravdu k cílům, které jsme si vytkli? Nebo jsme mezitím sešli z cesty a nová řešení se přetavila v nová dogmata, která je opět zakázáno zpochybňovat?

Pokud máme opravdu změnit paradigma, musíme počítat, že zdaleka ne vše půjde hned. Mnohá slibná řešení se ukážou být jen novými slepými uličkami. Tohle je zcela zákonité. Jestli jsme skutečně na prahu nové epochy, a jestli má tahle epocha trvat stovky nebo tisíce let (u Věku Vodnáře se mluví o cca 2000 letech), pak je jasné, že současné problémy nevyřešíme za rok. Ani za pár desetiletí. Mnohem pravděpodobnější je, že většina toho, co naše generace vymyslí a začne implementovat, budou jen další slepé uličky, které více či méně stále vycházejí ze současného paradigmatu. A že tato generace bude muset vymřít, aby se uvolnilo místo pro zcela nové názory a nápady. Na nové možnosti, které se otevírají, totiž není ještě příliš vidět, natož abychom s nimi uměli pracovat. První křesťané, které před 2000 lety házeli Římané pro pobavení lvům, také nemohli ani náhodou tušit, jakého rozkvětu a významu dosáhne křesťanská civilizace v budoucích staletích. A tím méně mohli tušit, jak velkou celospolečenskou i technologickou změnu přinesou monoteistická náboženství, která dokázala skrze víru sjednotit do té doby roztříštěná kmenová společenství, a tak akcelerovat rozvoj celého lidstva.

Na druhé straně se něco o té nové etapě, na jejímž prahu zřejmě stojíme, dovodit dá. Určitá vodítka poskytují citliví lidé, kteří vnímají změny energií, zlomy cyklů i nově se otevírající potenciality. Leccos se dá dovodit i čistě rozumově z toho, co zejména nám v současnosti nefunguje, kde nás tlačí principiální bota, a zároveň jaká nová řešení, postupy a metody se okolo nás začínají rýsovat.

Dovolím si pár odhadů, jak by budoucí řešení našich současných problémů mohly vypadat. Očekávám, že budoucnost bude mnohem více o osobní zodpovědnosti, než o spoléhání se na autoritu (stát, odborníky, instituce, média, vědu). Že bude o důslednější rovnováze mezi právy a povinnostmi, mezi má dáti a dal, a to ve všech možných rovinách a kontextech (dávky, daně, autorská práva, mzdy, dotace). Že bude o stále hlubší, hladší a svobodnější komunikaci. Že bude o spolupráci, spíše než o soupeření, ale také o obraně či izolaci vůči těm, co spolupracovat nechtějí. Že bude o decentralizaci rozhodování, tam, kde to je rozumné (játra si v těle také leccos rozhodují „samy“ a nevolají ke všemu neokortex). Že bude o rychlejší a důslednější práci se zpětnou vazbou z okolí (např. o rychlé odvolatelnosti neschopných politiků). Že bude o přísném respektování hranic osobních, komunitních i státních (tedy o tom, že nikdo nemůže být k ničemu nucen, ovšem za svou činnost i nečinnost nese odpovědnost sám). A že bude o různých řešeních v různých kulturních kontextech, nikoliv o univerzálních receptech ala liberální demokracie (či komunismus) pro všechny, vždy a všude. Tohle vše jsou pochopitelně jen velmi hrubě načrtnuté principy. Bude záležet na nás, našich dětech a dalších generacích, nakolik je dokážeme uvést do praxe. A jestli se tak stane u nás v Evropě nebo po zcela jiné trajektorii v Číně nebo třeba Íránu.

Blíží se nám parlamentní volby a s nimi nelehké rozhodování, jestli k nim jít a koho volit. Mezi kandidujícími stranami a hnutími najdeme různé hlasy, často i navzájem promíchané v rámci jedné kandidující osoby či politického subjektu. Jsou to hlasy zarytých „obhájců starých pořádků“, „nadšených opravářů“, i nesmělých „tušitelů nového“, kteří už si uvědomují, že jde nebo aspoň začíná jít o víc. Vyberme si podle svého srdce, ale zkusme to, prosím, udělat co nejvědoměji. A počítejme, že ať vyhraje kdokoliv, rozhodně to v budoucnu bude drncat. Naše doba je vskutku přelomová a ta další dvoutisíciletá jízda teprve začíná…

Štěpán Cábelka