Dnešní LGBT už není tím hnutím bojujícím za osvětu a proti předsudkům. Dnešní LGBT je z kloubů vymknutá woke ideologie, která nemá cíl, a která prokazatelně rozděluje západní společnost. Je dobré to rozlišovat.

Dnešní článek je mým posledním, třetím zamyšlením nad tématem LGBT aktivismu. Mé předchozí články najdete zde a zde. Pokud vás toto téma zajímá, přečtěte si prosím nejprve je, jinak vám mé závěry nebudou příliš dávat smysl. Ačkoliv vše, o čem píšu, se dá velmi dobře doložit, nechce se mi zde opakovat mnoho odkazů a argumentů uvedených v článcích předchozích.

Nejprve pár slov na úvod. Ač jsem z toho byl párkrát obviněn v diskusi pod články, nepíšu toto zamyšlení ani zčásti proto, že by mi LGBT po nocích nedávalo spát. Tím méně proto, že bych vůči gayům či transsexuálům pociťoval jakoukoliv osobní zášť. Píšu je hlavně proto, že jsem slíbil celé téma LGBT aktivismu nějak uzavřít a jako každý muž chci dostát svému slibu. A také proto, že mi není lhostejná budoucnost naší země, a že některé proudy západního světa, k nimž LGBT patří, unášejí rozhoupanou loďku naší křesťansko-antické civilizace ze svobodného a širokého moře demokratického zřízení do zrádných úžlabin novodobé totality. Totality, která není příliš zřejmá, ale to ji nečiní méně skutečnou.

Dvě fáze LGBT

Domnívám se, že celé LGBT hnutí prošlo dvěma historickými fázemi. V první fázi ještě cílilo na odstranění pozůstatků sociální nespravedlnosti vůči sexuálním menšinám. Ve druhé fázi se těmto záměrům vzdálilo, zradikalizovalo se a přehouplo se do vypjatého extremistického boje za velmi pochybné genderové kauzy (včetně kauz odporujících nejen zdravému rozumu, ale i nejmodernějším vědeckým poznatkům). Ve své současné podobě už LGBT nejen poštvává jednotlivé sexuální a genderové menšiny proti sobě, ale vyvolává i zřetelný zpětný ráz většinové společnosti.
Gay Pride parade, 1993, Seattle (https://www.flickr.com/photos/seattlemunicipalarchives/8182740806)

První a druhá fáze nemají jasné kontury, ale zběžně se ohraničit dají. Myslím, že první fáze se týkala jen leseb, gayů a bisexuálů (LGB). Její cíle byly hlavně osvěta, uzákonění registrovaných partnerství a stejnopohlavních sňatků, a legalizace adopce dětí homosexuálními páry. Už v této fázi se aktivisté začínali vzdalovat skutečným tužbám gayů a leseb, ale ten rozkol se dal ještě snést. Jak uvádí britský gay a novinář Douglas Murray v bestselleru Šílenství davů (The Madness of Crowds, výňatky z knihy k dispozici zde), nemalá část gayů a leseb nestála o to, aby byla vnímána jako v zásadě shodná s heterosexuály a netoužila po většinovém, usedlém stylu života. Naopak chtěla být hrdě a otevřeně „queer“, žít si po svém, jinak, divočeji a bez závazků. Stejnopohlavní manželství a tím méně adopce dětí jí byla ukradená. Stejně jako LGB segmentu, který nikdy neprošel coming outem, a raději volil celoživotní konformitu (Že tyto segmenty nejsou nijak zanedbatelné, je vidět i na statistikách – pouze necelých 10% gayů a leseb v USA využívá možnosti stejnopohlavních sňatků, což je skoro stejně jako těch, kteří žijí v klasických manželstvích. A více než polovina gayů a leseb preferuje žít single.)

I první fáze LGBT se setkala s odporem většinové společnosti, ale ten odpor vycházel většinou z neznalosti, předsudků a náboženských důvodů. Silně věřící lidé, dle jejichž názoru se homosexualita protivila Bohu, protestovali. Ale sekulární část společnosti se nechala poměrně relativně snadno přesvědčit, jakkoliv to trvalo několik desetiletí. Zavedení institutu registrovaných partnerství a stejnopohlavních manželství lehce přifouklo právní řád, ale v principu bylo většině moderně smýšlejících lidí lhostejné. Ta část, která byla proti, obvykle protestovala nikoliv proti tomu, aby gayové mohli po sobě dědit a nahlížet do jinak uzavřené zdravotní dokumentace, ale proti rozmělňování pojmu manželství coby posvátného svazku muže a ženy, který má tisíciletou tradici a hluboký symbolický význam. Celkově vzato byly dopady první fáze na většinovou společnost zanedbatelné.

Požadavky na adopci dětí už rozčeřily hladinu společnosti více, protože mohou mít některé nezamýšlené důsledky (např. otevírají dveře ke kupčení se surogátním mateřstvím a k adopci dětí homosexuálními pedofily). Ale skutečný chaos a masivní dopady do většinové společnosti přinesla až druhá fáze, kdy se k LGB přidalo „T“ a další písmena a aktivismus chytil druhý dech.
Gay Pride London, 3 July 2010. (https://commons.wikimedia.org)

Lesby a gayové desetiletí bojovali za to, aby sexuální orientace byla uznána jako součást „hardware“ — tedy věc vrozená, neměnná a mimo oblast svobodné volby člověka. Totéž se týkalo feministického hnutí, alespoň v jeho počátečních fázích, které hrdě bránilo práva žen a bojovalo proti jejich platové a sociální diskriminaci, aniž by zpochybňovalo fakt, že ženy jako takové existují a jejich pohlaví je dáno biologicky. Tedy že jde opět o „hardware“. Transsexuálové, či alespoň transsexuální aktivisté, celý boj přenesli na pole „software“, tedy na pole subjektivních názorů, rozhodnutí a přesvědčení. Pohlaví i gender je podle nich sociální konstrukt, který nemá žádné biologické kořeny. Objevily se nové termíny jako „sex assigned at birth“ (pohlaví přisouzené novorozenci, zřejmě zvůlí nějakého patriarchálního bílého porodníka) a kromě kluků a holek se vynořily desítky nových genderových identit. Youtube a twitter zaplnila individua charakterizující se jako nonbinary, genderqueer, gender expansive, masculine-of-center, gynesexual a další. Respektované feministky, jako třeba spisovatelka J. K. Rawling, které si braly osobně, když mělo být slovo „žena“ nahrazeno neutrálním pojmem „menstruující člověk“, se dostaly pod palbu médií. LGBT se protnulo s dalšími společenskými proudy, kupříkladu s tažením proti nenávistným projevům nebo anti-rasismem. Západní slovník byl obohacen o pojem „transfob“ a začaly hony na čarodějnice. V Británii to došlo tak daleko, že policie šikanuje občany, aby „prověřila jejich myšlení“, ačkoliv se prokazatelně nedopustili žádného přestupku (viz případ Henry Millera, jehož provinění spočívalo v tom, že na Twitteru postnul jakousi problematickou veršovánku). Jiní občané jsou vláčeni médii za to, že si dovolili zaplatit a zveřejnit billboard, který nezobrazoval nic než slovníkovou definici slova „žena“ (viz případ Kellie-Jay Keen-Minshull). I to už je dnes urážka. Některé státy, jako třeba Kanada, povinnost používat preferovaná zájmena včlenily do trestního zákoníku (tzv. institut nařízeného jazyka – compelled speech), čímž významně okleštily svobodu projevu. Narostl tlak na začlenění genderové problematiky do výuky, a to už od školek, a začalo se bojovat za úsměvná „práva“ trans sportovců, trans vězňů apod. Viz nespočet příkladů, uvedených v mém předchozím článku. Dopad druhé fáze LGBT na většinovou společnost byl masivní a tak negativní, že to nemůže vidět jen člověk totálně ideologicky zaslepený.

Naneštěstí nebyl přechod z první do druhé fáze příliš zřetelný a ani západ sám si hned nevšiml, že je něco blbě. K nám do ČR dorazily zatím jen ozvěny tohoto trendu: myslím, že se v současnosti nacházíme někde na počátku druhé fáze. Mnoho lidí v ČR má proto stále pocit, že LGBT bojuje jen za přirozená práva homosexuálů a leseb, a logicky mu proto fandí. Ale právě zpoždění vůči západu nám dává ohromnou výhodu: můžeme se poučit z toho, kam až celé hnutí dospělo, a změnit kurz, dokud je ještě čas. Dokud tu nemáme plnokrevné Šílenství davů, které prokazatelně rozděluje většinovou společnost a destruuje svobodu. Šílenství, před nímž tak vehementně varuje Douglas Murray.

Opravdu nemám nic proti gayům a lesbám a jakožto každý, kdo má aspoň špetku empatie, upřímně soucítím s transsexuály (když se cítíte jako křehká dívka, milujete krajkové šaty, a přitom vám osud nadělil mužské pohlaví, chlupatou hruď a široká ramena, musí to být fakt soda). Ale velmi nerad bych, aby naše společnost dospěla z relativně neškodné první fáze LGBT aktivismu do plnokrevně vykloubené fáze druhé.

Co s tím

Co dělat, aby se tak nestalo? Předně pojmenovávat věci pravými jmény a rozlišovat. Jak jsme si ukázali, není LGBT jako LGBT a nejsou práva jako práva. O homosexuálních sňatcích ještě můžeme vést civilní debatu. Dokonce bychom ji vést měli, ať je celé téma v ČR jednou provždy uzavřeno a můžeme se posunout k tématům jiným, palčivějším. Ovšem při žonglování s pojmem gender a jeho maskovaném nasouvání do právního řádu (viz Istanbulská úmluva) už bychom měli být velmi obezřetní. A když se začne na prvním stupni ZŠ učit o transsexuálech, už bychom dle mého soudu měli vyjít do ulic (i když to už možná bude pozdě…).

Dále si potřebujeme být vědomi toho, že LGBT se odehrává v širším společenském kontextu, a kromě svých proklamovaných cílů (které příliš nesedí, viz zde) plní i další role. LGBT není hnutí, LGBT je ideologie. A každá ideologie je jen zjednodušené, sekulární náboženství. Může dát náhradní smysl prázdnému životu, posloužit jako kariérní výtah, pomoci ventilovat nashromážděnou frustraci neúspěšných, fungovat jako sociální lepidlo, dát deprivovaným dětem do ruky kladivo na rodiče, sjednotit frustrovanou mládež, propůjčit reálnou moc údajným obětem. Tím, že nekriticky a bezmyšlenkovitě podporujeme LGBT, se stáváme hlasateli nového náboženství. Když budeme hrdě ale slepě pochodovat s duhovými vlajkami dál a dál, hrozí, že se začneme dostávat do konfliktu s jinými ideály. Včetně ideálů velmi cenných, které bychom si neměli nechat vzít. Třeba s ideálem demokratické společnosti, která nemůže existovat bez svobody projevu. Nebo s ideálem tradiční rodiny, kde se tátovi říká táta a mámě máma (a ne rodič č.1 a rodič č.2). Opravdu to chceme?

Vlna moderních ideologií — LGBT, nekritický boj proti globálnímu oteplování, multikulturalismus, demontáž systematického útlaku ze strany bílého muže, extrémní feminismus — má souhrnně potenciál rozložit společnost. Stejně jako odvést pozornost od skutečně palčivých problémů dnešní doby, jako je třeba udržitelné energetické hospodářství, úpadek vzdělanosti, rostoucí zadlužování státu, úbytek lesů nebo pokračující eroze půdy. Prosím, nenechme se v mladistvé nerozvážnosti nebo neinformovanosti zatáhnout do boje za nespravedlnost, kterou údajně trpí zlomek procenta společnosti. Nebuďme užitečnými idioty. Hrozí, že bychom se mohli ocitnout ve společnosti, kde se ze strachu, abychom nepřešlápli nějakou genderovou či jinou politicky hyperkorektní hranici, už nebude dát žít. A kde si o mnoha věcech, které se nám nelíbí, budeme moci povídat jen za zavřenými dveřmi. To by byla opětovná totalita, kterou, věřím, nikdo rozumný nechce. To není plané přehánění—v USA, Británii a Austrálii je tohle přeformátování už v plném proudu.

Vzdorovat importu LGBT ze západu, kde teprve teď pomalu roste uvědomění, že se to celé nějak přestřelilo, není lehké. Tím spíš, že se k nám dostává nejen skrze média a neziskovky ala Člověk v tísni, ale i zadními vrátky skrze globální korporace, které mají ty „správné“ LGBT postoje nařízeny ze shora. Ale myslím, že pro začátek úplně stačí, když si budeme vědomi, že je v pohodě možné vnímat všechny lidi jako potenciálně rovné, soucítit s gayi, lesbami a trans lidmi, a přitom vystupovat proti hydře LGBT aktivismu a jeho ideologickým excesům. Postoj, že když nejsi pro vykloubený LGBT aktivismus, jsi automaticky homofob a transfob, je součástí tohoto ideologického boje. Není to pravda. Existuje celé spektrum různých postojů a názorů—já sám jsem toho živým důkazem.

Jak se to stalo a kam to spěje

Zbývá otázka, jak je vůbec možné, že LGBT třeštění na západě došlo až tak daleko. Upřímně, uspokojivou odpověď neznám a nevím, zda je možno ji nalézt. LGBT je jen jedním z více woke proudů napájejících boj za sociální spravedlnost—Charles Murray v Šílenství davů vypočítává hned čtyři. Nejde tedy o ojedinělý fenomén, ale spíše o jeden z mnoha neomarxistických trendů dnešní podivné doby dokumentujících probíhající dekonstrukci celé společnosti.

Proč dochází ke zjevnému rozkladu západní společnosti zevnitř? Myslím, že důvodů je více. Woke ideologie sociální spravedlnosti nasedají na dlouhodobou ekonomickou krizi: rostoucí nerovnost ve společnosti, nedostatek pracovních míst pro střední a nižší třídu, rostoucí zadluženost. Dobře též zapadají do společnosti, která si stále v podvědomí nese vinu za přečiny minulosti (koloniální expanzi, rasovou diskriminaci, rozpoutání či podílení se na různých válkách). A která se pod tíhou této viny, zřejmě kolektivně pociťované ale ne plně zvědomělé, snaží o korekci minulého kurzu. O korekci, která už zjevně překmitla do opačného extrému. Svoji roli bezesporu hraje i úpadek celkové vzdělanosti, zpochybňování samotné vědy coby součásti „bílé“ kultury, postupně klesající IQ i nepokrytě neomarxistické tendence šířené z levicových západních univerzit. Celé se to skládá v pokroucenou temnou mozaiku, kde není jasné, co je příčina a co důsledek, ale kde jeden trend podporuje druhý.

Teoreticky je možné dumat i nad tím, jestli woke ideologie někdo nešíří a nepodporuje záměrně. Mohl by rozvrat společnosti být skutečným, před zraky veřejností skrytým cílem? Mohl by někdo mít zájem na tom, aby byla západní společnost nejednotná nebo dokonce rozeštvaná? Zajisté mohl. Od záškodnických ruských trollů, přes globální finanční elitu a poblázněné neomarxistické utopisty, až po od reality odervané politiky, kteří nechtějí, aby jim jednotná a dobře informovaná veřejnost příliš koukala pod ruce. Ale nemyslím si, že by zkoumání této konspirační myšlenkové linky přineslo něco jiného než čistě spekulativní závěry. Nemluvě o tom, že i kdyby to celé bylo nějak koordinováno a řízeno, dozajista by nešlo o řízení strukturální (tedy že někdo od někoho dostává jasné příkazy, co dělat), ale mnohem pravděpodobněji o řízení nestrukturální (tedy o řízenou „soft“ podporu přirozeně existujících trendů, dosazování ideových sympatizantů na ta správná místa apod.). A nestrukturální řízení je fakticky neprokazatelné.

Jenže tyhle konspirační spekulace otevírají otázku, kam celá woke ideologie obecně a LGBT aktivismus konkrétně směřují. Pokud nejde ani o plánovaný rozvrat společnosti na straně jedné, ani o odstranění velmi konkrétních, reálných a úzce vymezených palčivých nespravedlností na straně druhé, o co pak jde? Jak má vypadat ten báječný nový svět, ke kterému mají woke ideologie ve finále vést? Co budeme dělat, až se stane normálním a rozšířeným, že si gayové pronajímají dělohy surogátních matek, kluci se nechávají přešívat na holky, oslovujeme se „ono“, a nikdo nesmí na účet trans lidí ani zavtipkovat? Bude už veškerá nespravedlnost vůči menšinám konečně vyřešena nebo ne?

Tomuhle tématu jsem věnoval nejvíce přemýšlení, až mi svitlo, že je odpověď je zřejmě až banálně jednoduchá. Společně s Douglasem Murrayem si začínám myslet, že woke hnutí žádné cíle nemá. Respektive, že nad nimi moc nepřemýšlí. Woke ideologie jsou jako vlak, který když se blíží do cílové stanice a začíná zpomalovat, hbitě překreslí grafikony, připojí nový vagón s další domněle utlačovanou osádkou (už slyšeli jste o sizeismu, diskriminaci obézních, nebo ageismu, diskriminaci na základě věku?), přidá páru a rozjede se za novou utopistickou bludičkou. Tohle může pokračovat donekonečna. A protože celé woke hnutí je poháněno mnohem více emocemi než racionalitou, nezdá se, že by nekonzistence a nejasnost v cílech někomu vadila. Stačí jen přikládat pod kotel, hlasitě křičet a mávat vlajkami. Dnes duhovými, zítra zase jinými.

My v ČR, nicméně, nejsme (anglosaský) západ, jsme na hranici mezi západem a východem. Měli bychom být hrdi na svoji jedinečnou pozici a brát si z obou světů to nejlepší. Jaké to je, přešvihnout to směrem ke komunismu, který přišel z Kremlu, už jsme si vyzkoušeli. Bůh nám pomáhej, abychom to nepřešvihli směrem k novodobé woke totalitě, jejíž ozvy k nám doléhají z Washingtonu, Londýna a Sydney.

Štěpán Čábelka