Co se to děje v souvislosti s Covidem s medicínskou vědou? Jak si vysvětlit stále narůstající pnutí mezi vědci podporujícími vládní názorovou linii a těmi, kdo ji kritizují? Sledujeme snad v přímém přenosu krizi medicínské vědy?

Incident s profesorem Helem a jeho impulsivní kritikou „disidentské“ odborné konference Covidkon (viz můj poslední článek) dobře ilustruje zmatek, ve kterém se dnes nachází medicínská věda (stejně jako sdělovací prostředky, které o Covidu referují). Nejde ani zdaleka jen o to, která strana má pravdu, nebo se jí aspoň blíží — jestli ta „oficiální“, hájená např. MUDr. Kubkem, profesorem Hořejším, profesorem Konvalinkou a iRozhlasem, nebo ta „opoziční“ reprezentovaná např. sdružením SMIS, profesorem Beranem, JUDr. Nielsenem nebo serverem otevrisvoumysl.cz. Mnohem zajímavější — aspoň pro mě, který v tom mám jasno už dávno — je otázka, co se to vlastně s medicínskou vědou v informačním prostoru děje. Jak rozumět stále narůstajícím rozkolům mezi oficiálním covidovým narativem a opozičními názory, když na obou stranách stojí titulovaní imunologové, epidemiologové, lékaři, matematici a další odborníci? Sledujeme snad v přímém přenosu nějakou mimořádnou krizi vědy, která tu nikdy předtím nebyla? Nebo jen dochází k obnažení běžné nejednoznačnosti vědy, veřejnosti za normálních časů skryté?

Věda v moderní společnosti

Začněme od toho, co věda vlastně je a jakou roli hraje. Věda má v moderní společnosti výjimečnou autoritu. Funguje jako nejvyšší arbitr toho, co je pravda a realita; všechny ostatní způsoby poznávání světa jako např. víra, intuice a osobní zkušenost hrají ve srovnání s ní druhé housle. Věda je obecně spojována s přívlastky jako skepticismus, objektivita, férovost, racionalita, nestrannost, ověřitelnost a pravdivost. Tyto přívlastky stojí v ostrém kontrastu s názorovou pluralitou politiky, dogmatismem náboženské víry i iracionalitou nevzdělané veřejnosti. To vše svádí k přesvědčení, že věda je zázračným majákem ukazujícím cestu z temnot primitivních pověr a konspiračních bludů do oslnivého světla modernity. Vědecká elita proto v moderní společnosti po právu zaujímá výjimečné místo. Je správné, že na vědce přispíváme z našich daní, vyhrazujeme na ně cenné zdroje (granty, dotace) a konzultujeme s nimi další postup, když jako společnost čelíme krizi. Samozřejmé je i to, že se vědci ve společnosti těší vysoké vážnosti.

Z pohledu psychologie nás tento obrázek svádí k tomu, abychom vědu i její nositele zbožšťovali. Na vědce tak máme tendenci si promítat aureolu autority a neomylnosti. Zejména pokud mají hodně titulů a nějaký výstižný symbol, např. stetoskop, rektorskou čapku nebo laboratorní plášť.

Proč je tento obrázek mýtus

Popsaný plastický obrázek neomylné, neposkvrněné a na piedestalu trůnící vědy není ve skutečnosti ničím jiným než populárním mýtem. Na udržování tohoto mýtu se ochotně podílejí i vědci samotní (zejména členové skeptických organizací typu Sysifos), protože jim vyhovuje, když jejich „patent na pravdu“ nikdo nezpochybňuje. V kontrastu s tímto mýtem se reálná věda vyznačuje mnoha odstíny šedi.

První odstín šedi: věda jako mocenský prostředek

Věda je legitimním prostředkem ke získání statusu, bohatství a prestiže. Bitva o to, co je ještě věda a co už ne, čí názor je vědecký a čí pavědecký, proto není zdaleka jen bitvou filosofickou, ale především bitvou mocenskou. Řečeno jinak, být na straně vědy a ne pavědy má reálné finanční a společenské dopady. I za běžných časů soupeří vědci o možnosti zastávat funkce ve vědeckých organizacích, o vážnost požívanou v širší vědecké komunitě, o přístup ke grantům a dotacím, o možnost formovat vzdělávání další generace nebo o odměny za publikace v prestižních časopisech. Ve vykloubených časech Covidu se k těmto běžným motivacím přidaly ještě mimořádné „bonusy“: společenská prestiž, volný přístup do masmédií, sblížení se s politiky a reálná moc ovlivňovat společnost (např. doporučit lockdown).

Věda jako mocenský prostředek

Když v médiích vidíme svářit se odborníky o Covidu, nemůžeme to chápat pouze jako abstraktní a hodnotově neutrální výměnu názorů. Ve skutečnosti jde, minimálně v některých případech, i o osobní bitvu o zdroje: peníze, prestiž, vliv a moc. V tomto světle musíme interpretovat například nápady na vyloučení opozičních lékařů z lékařské komory apod.

Druhý odstín šedi: věda jako osobní pokušení

Poměrně málo se mluví o tom, jak věda korumpuje a morálně kazí ty, kdo se jí věnují. Ze svého okolí znám příklad váženého profesora z nejmenovaného výzkumáku, kterého zachytily bezpečnostní kamery, kterak v noci vyměňuje biologické preparáty v laboratoři, aby v novém článku obhájil svou dvacet let starou zfalšovanou studii, která mu vynesla prestiž (a kterou se už nikomu dalšímu nepodařilo zreprodukovat). Když to celé vyplavalo napovrch, ústav se rozhodl celou záležitost zamést pod koberec. Pan profesor nejenže zůstal na svém místě, ale namísto něj byli popotahováni zaměstnanci, kteří celou záležitost odhalili. Že prý zneužili snímky z bezpečnostních kamer v rozporu s GDPR směrnicí. Poučný byl i komentář mého kamaráda, který v daném výzkumáku pracuje. Kamarád mluvil o nelehkém osobním procitnutí a o obrovské ztrátě důvěry v to, že inteligence a vysoký morální profil jsou ruku v ruce. A v to, že se věda dělá eticky a že vědecké instituce jsou korupce prosté.

Další příklad chování vědce, které je eticky na hraně, je sporná publikační praxe bývalého rektora Mendelovy univerzity pana profesora Adama Vojtěcha (neplést s bývalým ministrem!). Pan profesor dokázal věci vpravdě nadlidské, např. napsat jeden recenzovaný článek za 8 dní.

V důsledku zbožšťování vědy ze strany veřejnosti představuje působení ve vědě obrovský psychologický tlak. S každým přibývajícím rokem stráveným v oboru, s každým publikovaným článkem, s každou funkcí, kterou vědec získá, se logicky zvyšuje jeho neochota přiznat chybu nebo změnit svůj názor. Ostatně už Thomas Kuhn ve své knize Struktura vědeckých revolucí ukázal, že nové vědecké paradigma (pojetí určité disciplíny, které je považováno za vzorové a je sdíleno většinou vědců a výzkumníků v určité historické etapě) typicky přinášejí buď lidé z jiného oboru, nebo lidé mladí, nezatížení profesionální slepotou a nezakotvení ve stávajících institucích. Změna ve vědě je často možná teprve tehdy, až zastánci starých, překonaných, názorů vymřou.

Reální vědci nejsou žádným výkvětem etiky, ale jsou to normální lidé jako my všichni. Navíc se pohybují v prostředí, které jim propůjčuje háv neomylnosti, intelektuální nadřazenosti a morální čistoty. Troufám si proto tipnout, že vědci budou dokonce v míře nadprůměrné postiženi profesní slepotou, iluzí neomylnosti a tendencí k moralizování. Nejvíce se to bude týkat lidí, kteří by se mimo vědu nedokázali prosadit; lidí, pro něž je věda hobby, rodinou i nejlepším přítelem. Včetně lidí, kteří se již desetiletí hřejí na výsluní profesorských míst, a žijí z toho, že jsou na odborné články připisováni jako šéfové, spíše než z vlastní výzkumné práce. Uznání chyby by totiž pro takové lidi znamenalo ztrátu sebe samotného i celého svého života. A taková ztráta pekelně bolí.

Věda jako osobní pokušení

Když v médiích vidíme svářit se odborníky o Covidu, nejde vždy o souboj morálních titánů a vysoce vyzrálých osobností. Někteří zúčastnění připomínají spíše morální trpaslíky s dětinskými sklony, kteří si, bohužel, nevidí ani na špičku nosu a kteří se nestydí bojovat všemi prostředky.

Třetí odstín šedi: věda jako neustálé hledání pravdy

Součástí populárního mýtu o vědě je i ostrá hranice mezi vědou a pavědou, stejně jako iluze širokého vědeckého konsensu. Ve skutečnosti je definování hranic vědeckého poznání, stejně jako témat, která je dovoleno vědecky zkoumat, a metod, které se k takovému zkoumání mohou používat, pěkně umaštěná záležitost. Už Thomas Kuhn ve výše zmíněné knize ukazuje, že se věda vyvíjí ve skocích od jednoho paradigmatu k jinému a že to, co je považováno v rámci jednoho paradigmatu za přísně vědecké, může být v rámci paradigmatu nového chápáno jako ryzí pavěda. Navíc se věda nevyvíjí lineárně: pokrok nenarůstá tím, že by se na hromádce jednoduchých pravd minulosti přihrnuly složitější pravdy současnosti. Pokrok často vrhá vědce o desetiletí zpět, protože je potřeba najít zcela nová vysvětlení pro staré skutečnosti, jejichž zkoumání bylo jen zdánlivě završeno.

Thomas Kuhn vysvětluje, že o vědeckém konsensu lze hovořit jen vzácně, v dobách tzv. normální vědy. Normální věda je provozována jen tehdy, kdy je nějaké paradigma silně zakotveno, a kdy se drtivá většina vědců věnuje jeho detailnímu popisu a jeho aplikování na stále širší okruh problémů. Naopak v časech vědecké krize, kdy nějaké paradigma dosluhuje a množí se tzv. anomálie, se o vědeckém konsenzu vůbec mluvit nedá. Období krize dále kulminují vznikem konfliktních paradigmat, která spolu nějakou dobu soupeří a kdy nikdo neví, kde je pravda. Nejuniverzálnější paradigma po nějakém čase vítězí a celý cyklus se opakuje.

Od časů Kuhna se věda navíc masivně rozdrobila a prohloubila. Narostl počet vědních oborů i vědeckých časopisů a prodloužila se doba studia nutného k pochopení toho, co vůbec aktuální paradigma v tom kterém oboru je. Výsledkem je čím dál tím větší počet fachidiotů, lidí, kteří dobře rozumí svému vlastnímu oboru, ale neorientují se v širších souvislostech a nedomluví se ani s kolegy v oboru sousedním. Počty odborných článků navíc narostly do té míry, že skoro není v lidských silách sledovat nejnovější vývoj v oboru (to se týká zejména lidí, kteří vědu neprovozují, ale aplikují, tedy např. lékařů), takže mnozí vědci ani nemusí tušit, že půlka toho, co se naučili na vysoké škole, byla mezitím zpochybněna. Odhaduje se, že učebnice zaostávají za aktuálními poznatky o cca 20 let.

S rozdrobením vědy došlo navíc k tomu, že každý vědní úzce vymezený obor může být z pohledu vědeckých revolucí v jiném stádiu. Zatímco lékařská věda jako celek si může pohodlně hovět ve stávajícím paradigmatu, jehož součástí je např. široký konsenzus ohledně prospěšnosti vakcinace, v dílčích oborech, jako třeba imunologie, se mohou hromadit anomálie (tj. výsledky experimentů nebo pozorování, které „nesedí“ a nelze je vysvětlit). Takové anomálie by pak mohly naznačovat, že naše představa o fungování imunitního systému má zřetelné trhliny a že vakcíny mohou mít negativní důsledky, které jsme si dříve vůbec neuměli představit. Nejsem imunolog a netvrdím, že k něčemu podobnému dochází, nicméně i já jsem v souvislosti s mRNA vakcínami proti Covidu zaznamenal např. obavy týkající se ADE (antibody-dependent enhancement) nebo poklesu efektivity opravování chyb v naší DNA.

Ještě před 70 lety, pokud chtěl politik poradit, zvedl telefon, zavolal vybrané známé autoritě v oboru a dostal jednoznačnou odpověď. Tehdy se také většina odborných článků psala jako filosofická pojednání, zatímco dnes si bez dat a statistické analýzy neškrtnou ani „soft“ obory typu sociologie, ekonomie nebo antropologie. To je na jednu stranu dobře, protože se robustně prokazuje, co je měřitelný fakt a co jen dojmologie. Je zde ale několik problémů. První je, že každá reálná data jsou nějak zašuměna, takže může být velmi těžké z nich udělat jednoznačný závěr. Dalším problémem je, že sesbírat a vyhodnotit data si žádá čas; několik kol povinného recenzního řízení publikování výsledků dále oddaluje. Navíc masivní tlak na publikování (publish or perish!, tedy publikuj nebo zhyň!) vede často k velmi kreativní práci s daty, od „hledání čehokoliv, co je statisticky významné“ (tzv. data dredging) až po vyložené podvody. Výsledkem je dnes již široce známá krize reproducibility (existence velkého počtu odborných studií, které se nedaří zopakovat).

Věda jako neustálé hledání pravdy

Když v médiích vidíme svářit se odborníky o Covidu, vidíme skrytou tvář vědy v přímém přenosu. Vidíme selektivní výběr studií podporujících jednostranný názor, vidíme nedostatek kvalitních dat i chybně interpretované statistiky. Vidíme lopotný zápas o pravdu v době, kdy se ještě nikdo z vědců nemá čeho chytit, kdy se čeká na výsledky meta analýz, a kdy koncensus je jen vlhkým snem bláhových. A dost možná vidíme i kolizi mezi zastaralými názory a novým paradigmatem.

Čtvrtý odstín šedi: věda jako prodejná děvka

Že se vědecký výzkum neodehrává v politickém vakuu, že to, co se zkoumá, i samotné výsledky výzkumu jsou ovlivňovány především penězi a korporátními zájmy, se vesměs tuší. Přesto je dobré si připomenout pár křiklavých případů. V 60-tých letech výrobci cukru prostřednictvím Sugar Research Foundation sponzorovali výzkum, jehož cílem bylo dokázat, že za nárůst kardiovaskulárních onemocnění v USA nemůže cukr v potravě, ale tuk. Výrobci tabáku zase udělali všechno, co šlo, aby zamlžili hromadící se důkazy o tom, že kouření způsobuje rakovinu. Jedním z nejvíce kompromitovaných vědeckých odvětví je i výzkum léčiv. Masivní špínu spojenou s vývojem a výzkumem léčiv dokumentuje např. známá kniha Bena Coldacre Bad Pharma. Z úvodu knihy vyjímám:

Léčiva jsou testována samotnými výrobci ve špatně navržených studiích na beznadějně malém počtu nereprezentativních pacientů. Studie samotné jsou navrhovány tak, aby zveličovaly výhody testovaných léčiv. Výsledky výzkumu, které neodpovídají očekáváním výrobců, jsou skrývány před lékaři i pacienty, takže vždy vidíme jen částečný a zkreslený obraz skutečných účinků jakéhokoli léku. Regulátoři sice mají přístup k většině údajů z klinických testů, ale pouze z počátku životního cyklu léčiva, a dokonce ani tato data nejsou sdílena s lékaři, pacienty nebo organizacemi státní správy.

Během čtyřiceti let své praxe po ukončení lékařské fakulty se lékaři o tom, která léčiva jak fungují, dovídají od obchodních zástupců, kolegů nebo z lékařských časopisů. Ale kolegové i časopisy mohou být, a často jsou, skrytě placeni farmaceutickými společnostmi. Akademické práce, o kterých si všichni myslí, že jsou objektivní, jsou často plánovány a psány lidmi, kteří pracují přímo pro farmaceutické koncerny, a to bez zveřejnění konfliktů zájmů. Některé akademické časopisy jsou přímo vlastněny farmaceutickými společnostmi. U řady nemocí nemáme ponětí, jak je léčit, protože není ve finančním zájmu nikoho provádět jakékoli klinické studie.

Problémy, o kterých píše Ben Coldacre, se nevyhýbají ani ČR. Kdo z veřejnosti ví kupříkladu o spojení Doc. Maďara a profesora Prymuly s distributorem vakcín společností Avenier nebo o vazbách profesora Konvalinky na výrobce testů Diana Biotechnologies? Ještě o řád závažnějším problémem jsou personální propojení mezi farmaceutickými společnostmi a regulátory (zde, zde nebo zde). Řečeno po lopatě, někteří členové FDA — organizace schvalující vakcíny — jsou na výplatní pásce výrobců vakcín.

Věda jako prodejná děvka

Když v médiích vidíme svářit se odborníky o Covidu, vidíme vrcholek korupčního ledovce, kde se pod hladinou skrývají zaplacené, odfláknuté nebo přímo zmanipulované studie, flagrantní konflikty zájmů a obecná nenasytnost kapitánů Big Farma, kteří se neštítí jakékoliv špíny, hlavně když to sype. Veřejnost a v menší míře i lékaři se o tom, co se děje v zákulisí, dovídají pouze útržkovitě a náhodou.

Co nechci říct

Aby mi nebylo špatně rozuměno: ani náhodou nechci říci, že neexistují vědci čestní, zapálení, poctiví, nadšení a plní ideálů. Bezesporu takoví jsou, pár takových mám tu čest přímo znát. Dokonce si naivně myslím, že takových je stále hodně. A dokonce jsem ochoten připustit, že jsou na obou stranách odborného sporu o Covid (i když na straně disidentské jich bude výrazně víc, protože z odporu proti většinovému názoru žádné mocenské výhody neplynou, zatímco z obhajoby takového názoru ano). Netvrdím ani, že věda je principiálně toxická záležitost, která každého automaticky korumpuje. Jediné, co chci říct, je, že názorová bitva o Covid, kterou sledujeme ve veřejném prostoru, je jako veřejné praní špinavého prádla. Hodně to stříká, smrdí a vyplavuje se spousta špíny.

Co z toho všeho plyne

Nepříjemné pocity, které máme, když sledujeme svářící a napadající se vědce, jsou pochopitelné. Tyto spory nám totiž ukazují, jak naivní je naše představa o vědě coby novodobém náboženství Pravdy. To, co zažíváme, není nic menšího než kolektivní krize víry.

Reagovat na tuto ztrátu jistoty můžeme všelijak. Ti z nás, kteří mají tendenci před složitostí reality uhýbat, si rychle vyberou stranu a nesouhlasné názory začnou ignorovat. Případně začnou s protistranou přímo bojovat, protože ta sžíravá nejistota je pro ně neúnosná. Smutnými příklady takovýchto bojovníků jsou fact-checkeři, kteří mají pocit, že posoudit v kterýkoliv časový okamžik měňavý, jen pomalu krystalizující vědecký konsenzus o Covidu je stejně snadné, jako rozseknout, jestli 1+1 rovná se 2 nebo 3. Za časů Galilea by tito bijci za pravdu rovnou přikládali na hranici.

O něco rozumnější se může zdát vyčkat a uchovat si otevřenou mysl. Jenže tato neutrální pozice je za časů Covidu v podstatě nemožná. Názorovou stranu si totiž musíme vybrat i prakticky: musíme se rozhodnout, jestli se nechat očkovat nebo ne, jestli protestovat proti novele pandemického zákona nebo ji ignorovat apod. A když už takové rozhodnutí uděláme, není dost dobře možné si vnitřní názorovou neutralitu uchovat.

Co je ale možné, je uchovat si odstup a nadhled, stejně jako brát současnou situaci jako zdroj poučení. A právě to mi přijde to nejdůležitější. Medicínská věda má — jako mýtický Janus — dvě tváře. Alabastrově čistou tvářičku neposkvrněné panny — to je ta tvář poctivé a etické vědy, která prospívá a pomáhá. A druhou, odvrácenou tvář, tvář hada v obleku (resp. v laboratorním plášti) s naditou šrajtoflí, tvář pokrytou šmírem a krví a poznamenanou strachem, skrýváním a falší. To je tvář Big Farma, které jde předně o peníze a moc a která zdraví moc neřeší.

Vězme, že taková je tvář vědy obecně. Takže až budeme zase někde číst o širokém vědeckém konsenzu, buďme navýsost ostražití. Například u změny klimatu nebo u dogmat liberální ekonomie.

Štěpán Čábelka