Fact-checkeři mají čím dál tím větší vliv. Kéž by tento vliv odpovídal jejich objektivitě a nestrannosti. Ve skutečnosti fact-checkeři používají mnoho špinavých triků, které stojí za to znát.

Úvod

Vliv fact-checkerů—česky ověřovačů faktů—roste. Od května 2020 pomáhá tuzemský Demagog Facebooku nálepkovat tzv. nepravdivá nebo zavádějící tvrzení. Přidal se tak k české pobočce francouzské agentury AFP působící pod brandem NaPravouMíru, která na Facebooku „čistí nesmysly“ už od února 2020. Ke spolku NELEŽ, který chce odříznout „toxické“ weby od příjmů z reklam, se k 11.6.2021 připojilo už přes 100 korporací. Kupříkladu Česká spořitelna, HBO, Komerční banka, T-Mobile nebo nedávný Kaufland. Ministerstvo zdravotnictví uzavřelo v říjnu 2020 smlouvu s profesionálními lovci dezinformací, společností Semantic Visions, která jim slíbila pomoci proti poplašným zvěstem spojeným s Covidem. V březnu Semantic Visions spolupráci s ministerstvem ukončily (stát prý nemá o jejich kvalitní služby zájem…), teď si pro změnu zkoušejí namluvit přímo A.Babiše. Anonymní, zato činorodá partička Čeští elfové se propracovala až do ČT24 a bije na poplach proti záplavě dezinformací dehonestujících Piráty a Stan.

Také deníky a rozhlas mají fact-checkery v rostoucí oblibě, viz např. zde, zde nebo zde. A aby toho nebylo málo, v Praze má vzniknout jedno z osmi evropských center pro výzkum dezinformací. Necháme se překvapit, jak takový výzkum bude vypadat…

Občas, nicméně, padne kosa na kámen. V posledních týdnech se proti zařazení na blacklist „toxických“ webů spolkem NELEŽ velmi důrazně vymezily Parlamentní listy (zde, zde a zde). EuroZprávy spolek NELEŽ rovnou zažalovaly za poškození dobré pověsti. Známá je též aféra kolem bývalého prezidenta Václava Klause, který byl ze šíření dezinformací o Covidu veřejně nařčen v prosinci 2020 a který neváhal napsat přímo tehdejšímu ministrovi zdravotnictví Janovi Blatnému.

Ale to jsou spíše výjimky. Většina práce fact-checkerů se odehrává v příšeří, mimo přímý dohled a bez znatelnějšího odporu nařčených osob, odborníků na komunikaci i většiny veřejnosti. Hodnocení fact-checkerů se prostě automaticky bere za profesionální a důvěryhodné. A dál se na něm staví. Zprávy fact-checkery označené jako hoaxy, fake news nebo dezinformace jsou — zejména mainstreamovými médii — považovány za jednou provždy vyvrácené. Když se taková zpráva často opakuje, média mluví se dezinformačním narativu (např. zde) nebo dokonce konspiraci (např. zde). No a weby, které mají takových prověřených a onálepkovaných zpráv více, jsou rovnou bez dalšího považovány za nedůvěryhodné, dezinformační, konspirační nebo prokremelské (optikou nepřemýšlející veřejnosti je to jedno a totéž). Počítám, že i ti, kteří v životě nečetli nic z Aeronetu, nemají žádných pochyb, že jde o web hluboce dezinformační a Rusům až na dřeň zaprodaný.

Totálního vrcholu ve stigmatizaci alternativních médií dosáhla Semantic Visions, která údajné dezinformátory označuje rovnou za šiřitele nenávisti. Jako by každá nepřesná informace musela být zákonitě nenávistná…

Ale kdo vlastně kontroluje fact-checkery? A jak kvalitní jejich práce ve skutečnosti je? To je otázka za pět set. A přitom otázka kardinální důležitosti.

Kdyby fact-checkerství bylo privátní hobby několika málo svérázných jedinců, o nic by nešlo. Ale v okamžiku, kdy se z jejich hodnocení stává oficiální rating pravdivosti, využívaný jak sociálními sítěmi, tak státním aparátem k dehonestaci názorových oponentů, přestává legrace. Když se k nim přidají korporace, začíná jít do tuhého. A když takový Youtube nebo Twitter na základně hodnocení fact-checkerů přistoupí k čím dál tím populárnějšímu deplatformingu, je to pro vyhoštěné, kteří na sociálních sítích nezřídka existenčně závisí, v podstatě likvidační. Aliance pro rodinu, která už je jen krůček od úplného zablokování na Facebooku, by mohla vyprávět.

Plošný vzestup fact-checkingu je záležitostí až několika posledních let, doba na jeho kritické posouzení je tedy velmi krátká. Navíc je fact-checking brán s tak přesvědčivou samozřejmostí, že kritické studie fact-checkingu v podstatě neexistují (kdo by je také dělal, když z absolventů humanitních fakult se fact-checkeři ve velkém rekrutují).

Podařilo se mi dohledat pouze jediný článek alespoň aspirující na vyvážený pohled na téma fact-checkingu. Článek uvádí několik případů, kdy rádoby kritické a objektivní zhodnocení např. Trumpových výroků, bylo ve skutečnosti silně ovlivněno politickou orientací hodnotitelů. Fact-checking v reálném světě — na rozdíl od modelového světa laboratoří sociálních vědců – je totiž činností umolousanou a zaujatou. Je to proto, že reálné zprávy často nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé, ale prostě subjektivní. Nejvíce to platí ve světě politiky. Tam se ukazuje, že osobní předpojatost hodnotitelů ovlivňuje nejen to, za jak pravdivou tu kterou zprávu nebo výrok politika považují, ale také — a vlastně primárně — samotný výběr zpráv nebo výroků, které jsou hodnoceny. Fakt-checkeři nejsou neomylné stroje, pohybující se ve společenském vakuu, ale chybující lidské bytosti, se svými vlastními stíny, předsudky a nedokonalostmi.

Autoři článku apelují na média, aby opustila předstírání, že fack-checking je objektivní a neutrální záležitostí. Zároveň doporučují zajímavou myšlenku tzv. adversiálního fact-checkingu, kdy jednu a tutéž zprávu posuzují dva arbitři různé ideové orientace. A kdy jsou závěry obou arbitrů zveřejněny najednou, aby čtenáři mohli kriticky posoudit přesvědčivost argumentace obou stran.

Jenže tahle myšlenka, jakkoliv přitažlivá, je v praxi těžko realizovatelná. Možná by to ještě šlo v případě dvou redakčních kolegů opačného politického smýšlení, kteří by kriticky vybírali a hodnotili výroky našich čelních politiků. Ale obecně? Umíte si představit, že by se k jednomu stolu družně sesedli třeba Jan Cemper z Manipulátorů a šéf z Aeronetu, říkající si „Vedoucí kolotoče“? Nebo třeba i podstatně méně kontroverzní MUDr. Ivan David z Nové republiky a Čeští Elfové?

Nemyslím si, že bychom se v tohle ohledu dočkali nějaké změny k lepšímu; ty příkopy, které jsou vykopány mezi „šiřiteli“ a „lovci“ dezinformací, jsou už příliš hluboké. O to důležitější je, abychom my všichni začali fact-checking brát takový jaký je: jako subjektivní hodnocení několika málo svérázných jedinců, kterým mravenčí rozpitvávání údajných dezinformací dává smysl. A kteří často mají pravdu nebo aspoň část pravdy, ale rozhodně ji nemají vždy. A kteří si sakra dobře rozmýšlí, co vlastně podrobí svým nemilosrdným rozborům. A kteří ani náhodou nejsou neomylní a někdy přímo manipulují a zavádějí.

Abychom prohlédli, kdy mají fact-checkeři pravdu a kdy už nás manipulují, hodí se znát jejich triky. A právě o tom je tento článek. Níže následují příklady oblíbených triků fact-checkerů, posbírané povětšinou z Čech a nedávné doby (citace jsou z důvodu úspory místa zkráceny). Příznivci kritického myšlení možná s úžasem zjistí, že fact-checkeři, kterým média (implicitně) přisuzují vysoký argumentační standard, nejdou pro nějaký ten faul daleko a často míří vyloženě pod pás.

Špinavé triky fact-checkerů

Trik č. 1: Zataj, co vlastně hodnotíš

Zdroj: Analýza e-mailu ředitelům a zřizovatelům škol ohledně roušek (Kulový blesk)

Údajná dezinformace

Iniciativu Kulový blesk vede nám dobře známá tvář české dezinformační scény David Formánek. Spolu s ním pak Radek Pech. Jejich současnou aktivitou je bombardování ředitelů a zřizovatelů škol ohledně údajné škodlivosti roušek. Jak psal náš web, tato snaha se nesetkává příliš s pochopením ani u zřizovatelů škol, ani u rodičů. Jsou ovšem výjimky jako například Waldorfská škola v Semilech, kde musel být i ředitel školy odvolán. Řetězový e-mail analyzují Čeští Elfové.

Komentář

Nevím jak vám, ale mě vysloveně vadí, když se někdo vrhne do kritiky jakéhosi řetězového emailu, ale ani se nenamáhá ho uvést (ať už přímo nebo formou odkazu). Jak může čtenář vůbec vědět, že celý ten povyk je kvůli něčemu reálnému? Že uvedené citace nejsou podvržené nebo vytržené ze souvislostí? Že páni fact-checkeři neútočí na příslovečného neexistujícího „slaměného panáka“?

Až se vtírá myšlenka, že se slovutní páni fact-checkeři obávají, že by si čtenář mohl udělat jiný názor, než ten jejich.

Trik č. 2: Vydávej svůj názor za fakta

Zdroj: Vrbětice, Antonín Baudyš a „Unikátní snímky muničního skladu ve Vrběticích ukazují děj těsně před explozí“

Údajná dezinformace

Takhle by to zkušený ruský agent neudělal… Vybuchlý první sklad č.16 ve Vrběticích z pohledu hasičů, kteří na místo přijeli 20 minut před výbuchem, který budovu totálně zdemoloval. Takhle vypadá odstřel budovy zkušeným agentem-pyrotechnikem z Ruska? Z této fotografie je evidentní, že požár předcházející totální detonaci má cca 4 ohniska podle sloupců z dýmu (označeny šipkou A.) Z hořících míst na komunikaci před skladem (označeno šipkou D) a hořícího něčeho (označeno C) u otevřených vrat je evidentní, že buď došlo k zapálení něčeho kapalného a hořlavého před skladem s municí (kdo by to zapaloval u munice, že?), anebo se jedná o hořící části, které z budovy mohly vylétnout po částečné detonaci….

Reakce fact-checkerů

Fakta: Ve skutečnosti je „horní končetina pyrotechnika nebo hasiče otvírajícího vrata“ nějaký předmět, tentýž, který je na tomto snímku vidět zřetelně v horní části (zakroužkováno). Podle mého názoru jde o nějaký polétavý kus, který byl výrazně blíž okénku vozu, z kterého bylo foceno, než je vzdálenější sklad. Případně jde o předmět nebo odlesk přímo na skle. Odpovídá tomu i jiná velikost pixelů tohoto objektu.

Komentář

No budiž. Možná má dotyčný anonymní pan fact-checker pravdu. Možná je dokonce jeho domněnka pravděpodobnější, než výklad pana Baudyše. Ale ani náhodou to nejsou fakta, je to pouhý protinázor. Fakta v tomto případě neznáme, zná je jen autor inkriminovaných fotografií. Vydávat svůj názor za fakta je neetické a svědčí minimálně o provozní slepotě, spíše ale o výrazně přefouknutém egu. Fact-checking by přeci neměl být souboj osobních názorů, ale střízlivá argumentace tím, co je nezpochybnitelné, ověřitelné a konsenzuální.

Trik č. 3: Rozporuj malicherný detail

Zdroj: Řetězový email: Nejsme suverénní zemí

Údajná dezinformace

V České republice dramaticky roste počet zákonů, které regulují občanům život. Kdybych zůstal u školství, řeknu, že před dvaceti lety jsme neměli žádný školský zákon (a učili jsme), dnes máme asi 300 stran Školského zákona, zákon o pedagogických pracovnících a další a na ně navazující desítky vyhlášek a podzákonných norem (metodické pokyny a tak). A takhle je to u všeho. To je samo o sobě špatně. Přináší to nepřehlednost a složitost. Ničí to svobodné aktivity jednotlivců, firem i škol.

Václav Klaus ml.

Reakce fact-checkerů

Aktuální školský zákon (č.561/2004 Sb.) vytištěný běžným fontem zabere méně jak polovinu VK udávaného množství stran (konkrétně 140 stran). To si každý může ověřit zde.

Komentář

No, dobře, tak se Václav Klaus ml. spletl. Přijde vám to jako zásadní pochybení hodné pranýřování? Mně tedy rozhodně ne. Možná Václav Klaus ml. prostě viděl ten zákon vytištěný velkým fontem nebo tloušťku vytištěného fasciklu špatně odhadl. To je opravdu tak kruciální, jestli má školský zákon 140 nebo 300 stran? Není. Abych parafrázoval profesora Jordana Petersona „je-li to nad 100 stránek, pak to jako argument bohatě stačí“ (on říká, jestli v SSSR zemřelo více než 10 milionů lidí, tak už není tak důležité, jestli to bylo 20 nebo 60 milionů).

Není náhodou daleko důležitější, jestli —jak moudře upozorňuje Václav Klaus ml.— takhle rozsáhlý zákon nepodvazuje vlastní svobodnou iniciativu škol? To co nám páni fact-checkeři předvádí, nezlobte se, není fact-checking; to je bazírování na zcela nepodstatných maličkostech.

Trik č. 4: Když někdo šťourá do detailů, vytkni mu to

Zdroj: Vrbětice, Antonín Baudyš a „Unikátní snímky muničního skladu ve Vrběticích ukazují děj těsně před explozí“

Údajná dezinformace

Viz Trik č.2.

Reakce fact-checkerů

Tvůrce tohoto řetězového mailu se zaměřuje na pochybné detaily a pomíjí základní problém, že se na našem území v době těsně před výbuchem pohybovali příslušníci GRU, kteří byli vybaveni falešnými pasy. Šlo o Alexandra Petrova (ve skutečnosti Dr. Alexandr Jevgeňjevič Miškin) a Ruslana Boširova (ve skutečnosti plukovník GRU Anatolij Vladimirovič Čepiga).

Komentář

Ale no tak. Najednou nejsou detaily důležité? Zatímco u všech ostatních analyzovaných dezinformací důležité jsou (viz Trik č.3, Trik č.5 atd.) je třeba je s úporností kvalifikovaného patologa pitvat až na dřeň? Chtělo by se říct, slovutní fact-checkeři:„to je nečestné a nesportovní“!

Trik č. 5: Posuzuješ-li zdroje, buď papežštější než papež

Zdroj: Analýza e-mailu ředitelům a zřizovatelům škol ohledně roušek (Kulový blesk)

Údajná dezinformace

Publikovaná studie ohledně škodlivosti roušek: http://www.kulovy-blesk.cz/wp-content/uploads/2021/04/ijerph-18-04344.pdf

„Dlouhodobé nošení roušek je zdraví škodlivé! Autoři studie důrazně doporučují lékařům, aby dbali na svou přísahu a velkoryse nás osvobodili.“

Reakce fact-checkerů

Přiložená studie byla publikována po velmi krátkém recenzním řízení u vydavatele MDPI, u kterého v minulosti bylo zaznamenáno několik kontroverzí ohledně publikačního procesu a byl na nějakou dobu na seznamu predátorských časopisů. V rámci metodiky si studie sama vybrala do zahrnutí pouze studie, které hlásily nežádoucí účinky, tudíž výsledek může být tímto ovlivněn. Pro srovnání, jiné odkazovaná review v článku žádnou změnu při nošení roušek nezaznamenala.

Komentář

Když se nějaká dezinformace odvolává na peer-reviewed studii v odborném časopise, je třeba vytáhnout těžší argumentační kalibr. Např. najít mouchy na studii samotné nebo znevěrohodnit dotyčný časopis.

Jenže citovaná studie uvádí hned v abstraktu následující: „Do současnosti neexistuje systematický průzkum negativních dopadů, které mohou způsobovat roušky. Cílem této studie je dohledat, zkompilovat, otestovat a zhodnotit vědecky prokázané vedlejší efekty nošení roušek“. Tedy to, že si studie vybrala jen články pojednávající o negativních efektech roušek, není opomenutí, ale legitimní výzkumný záměr. Když chci dokázat existenci nějakého jevu, nebudu přeci studovat články, které nic neodhalily. To se rozumí samo sebou, ne? Navíc jde o metastudii analyzující celkem 1226 zdrojů, takže její závěry jsou vysoce robustní.

Pokud jde o vydavatele MDPI, dle Wikipedie publikuje 287 odborných časopisů. 71 z těchto časopisů má definovaný tzv. impakt faktor (což je jistou známkou kvality) a jsou začleněny do databáze Science Citation Index Expanded. Ano, na wikipedii je zmíněno asi 5 kontroverzních článků tohoto vydavatele z let 2011-2019. Vzhledem k celkovému objemu publikovaných článků (tisíce až desetitisíce za 8 let) jde o naprosto zanedbatelný počet.

Člověku se chce říci: páni fact-checkeři, kde zůstala vaše objektivita? Proč se najednou metastudie v peer-reviewed časopise nehodí do krámu? Snad proto, že jde o open-access časopis, otevřený široké veřejnosti, který je trnem v oku časopisům zavedeným, za jejichž předplatné se musí královsky platit? A který je tedy pod palbou ne vždy zasloužené kritiky?

Trik č. 6: vydávej volnou interpretaci za doslovnou citaci, a tu rozporuj

Zdroj: Řetězový e-mail vs. analytický rozbor encykliky Fratelli Tutti

Údajná dezinformace

„Papež František říká, že migranti by měli mít stejné výhody jako domorodí Evropané:
„Nikdo nemůže zůstat znevýhodněn, bez ohledu na to, kde se narodil <…> Hranice států tomu nemohou zabránit. Stejně jako je nepřijatelné, aby člověk měl méně práv, protože je ženou, je rovněž nepřijatelné, aby místo narození nebo bydliště samo o sobě vedlo k menším příležitostem pro důstojný život a rozvoj.

To znamená, že nezáleží na tom, zda pracujete nebo ne, přesto můžete použít to, co vydělal někdo jiný. Těmito slovy papež František výslovně vyzývá migranty, aby si vzali to, co potřebují, bez ohledu na vlastnictví…

Reakce fact-checkerů

Ne, není pravda, že papež „výslovně vyzývá migranty, aby si vzali to, co potřebují, bez ohledu na vlastnictví“. Nic takového v textu encykliky vůbec není.

Komentář

Originální text kritizované encykliky lze nalézt zde (páni fact-checkeři ho opět pro jistotu neuvádějí). Pro posouzení toho, co papež řekl, jsou relevantní články 121 a 122:

121: Nikdo nemůže zůstat znevýhodněn z důvodu svého místa narození, nebo dokonce kvůli privilegiím požívaným těmi, kteří se narodili v zemích, kde je více příležitostí. Hranice individuálních států tomu nemůžou stát v cestě. Stejně jako je neakceptovatelné, aby měl někdo menší práva, protože je ženou, je neakceptovatelné i to, aby pouhopouhé místo narození nebo pobytu vedlo k menším šancím na rozvinutý a důstojný život.

122: [Ekonomický] rozvoj nesmí cílit na hromadění majetku několika málo jedinci, ale musí zajistit lidská práva: práva osobní i sociální, ekonomická i politická, počítaje v to práva národů a jejich členů. Právo jedněch na svobodné podnikání nebo tržní svoboda nesmí být nadřazeno právům národů a důstojnosti chudých, ani ohledům na životní prostředí. Neboť „když něco učiníme naším vlastnictvím, je to jen pro to, abychom to mohli rozdat pro blaho všech“.

Nechávám na posouzení čtenářů, jestli je možné text encykliky interpretovat tak, že papež „výslovně vyzývá migranty, aby si vzali to, co potřebují, bez ohledu na vlastnictví“. Je triviální pravdou, že toto slovní spojení v textu encykliky není. V tomto smyslu je slovo „výslovně“ užité autorem kritizovaného emailu zavádějící. Ale jinak myslím, že je ta interpretace validní, i když poněkud extrémní. Když někomu, kdo je chudý a narodil se v Africe, řeknu, že má zcela stejná práva jako já, pak ho svým způsobem vyzývám, aby uplatňoval legitimní nárok na mé bohatství. Když řeknu totéž zkráceně: tak ho „vyzývám“, aby si to moje „vzal“. To je prostě názor: někdo to v encyklice vidí, jiný ne. O některých dílech se literární vědci přou desítky let, co jimi básník chtěl říct. Stejně se lze přít o encykliku.

Tak to je pro dnešek všechno, pokračovat budeme příště…

Štěpán Čábelka