Jak už víme, podle posledních známých údajů česká ekonomika symbolicky utekla z recese rozdílem jediné desetinky procentního bodu (což tedy není žádná velká výhra)

Trochu se to blíží oné situaci, pro kterou se používá rčení „utéci hrobníkovi z lopaty“. Pokud ovšem někdo uteče hrobníkovi z lopaty, obyčejně tím referujeme o někom, kdo se těší chatrnému zdraví. Má tedy všelijaké symptomy nemoci. Člověk málokdy umírá naráz z plného zdraví. A tady to právě začíná být zajímavé.

O ekonomice, která meziročně stagnuje, kde dramaticky klesají útraty, jejíž průmysl se potápí a zachraňuje ho pouze opticky to, že loni chyběly díly, ze kterých by se montovala auta, takže když už letos díly jsou, musí se i mizerná výroba jevit jako zlepšení – o takové ekonomice bychom rozhodně neřekli, že je v dobré kondici. A potom se do toho posčítají nějaké statistiky, zjistí se, kolik lidí je bez práce, což je jeden z nejlepších ukazatelů zdraví ekonomiky – a ukáže se, že lidé jsou zaměstnaní, jako by ekonomika jela na plný výkon!

Míra nezaměstnanosti totiž během května ještě dál poklesla z už tak nízkých dubnových 3,6 % na ještě nižších 3,5 %. A to je jedna z nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Čistě technicky vzato, nezaměstnanost klesla, protože na jaře a s blížícím se létem se otevírají sezónní pracovní místa, hledají se lidé ve stavebnictví, v gastronomii, cestovním ruchu, hotelnictví, zemědělství a zahradnictví a tak dál a dál. A s příchodem letního počasí se také objevují nabídky letních brigád. Jenomže – to pořád nevysvětluje, proč celkově je nezaměstnanost tak nízká. A už vůbec ne, proč se dlouhodobě snižuje už několik měsíců, respektive snižovala se i v době recese!

A nakonec se ukáže, že to vlastně vůbec není „dobře“, ale spíš „špatně“. To, co se na počátku jevilo jako symptom zdravé ekonomiky, je spíš příznak nemoci.

Tato nízká míra nezaměstnanosti má hned několik příčin. Zaprvé míra nezaměstnanosti u nás byla nízká dlouhodobě ještě před covidem, takže tady už byl „základ“. Jenomže za normálních okolností by pandemie a ekonomické uzavírky měly nezaměstnanost zvýšit. To by tu ale nesměl být program antivirus, který začal lít peníze do oběhu a zachraňovat provozy, které by jinak zkrachovaly. To mělo na svědomí jednak vysokou inflaci, jednak udržení nízké nezaměstnanosti – obojí byly spojené nádoby. A to navzdory faktu, že ekonomika stála.

A do toho přišlo rozšiřování státního sektoru a nabírání nových státních úředníků. Státní sektor začal nasávat lidi jak houba na byrokratické, zhola zbytečné pozice, které produkují jen stohy zbytečné, kontraproduktivní byrokracie zatěžující soukromý sektor – jenomže soukromému sektoru stále víc chybí lidi, které jim státní sektor odčerpal.

Nakonec se tak přesouváme k tomu, že co mělo být známkou zdraví trhu práce, je naopak znakem přebujelého státního sektoru, který bere podnikatelům použitelné zaměstnance. A ti zaměstnanci, kteří na trhu práce zbydou, nejsou ochotni s opravdovým zájmem pracovat a žádají nehorázné mzdy, protože vědí, že kdykoliv mohou odejít dělat úředníka do státního, kde budou mít slušné příjmy, minimální stres a lehy ve srovnání se soukromým sektorem.

Proto také na jedno volné pracovní místo připadá v průměru 0,9 uchazeče. Mít více volných pracovních míst, než je počet nezaměstnaných, je moc a moc špatně. Je to moc špatně pro pracovní morálku, pro podnikatele zaměstnávající lidi, pro inflaci… a hlavně pro budoucnost.

Jak to myslím s tou budoucností? Takhle: Před rokem 1989 jsme měli takzvanou plnou zaměstnanost. Nezaměstnanost oficiálně neexistovala. Zato existoval trestný čin příživnictví, tedy dnes bychom řekli, že trestným činem bylo býti nezaměstnaným. Byl to tehdy znak zdravé ekonomiky? Vzkvétala naše země? Byli jsme svobodní?

Ne.

My ovšem k tomuto stavu nenápadně směřujeme. Směřujeme k němu v mnoha ohledech a měřitelných ukazatelích. Tak třeba v procentuální velikosti veřejného sektoru na celé ekonomice. V míře nezaměstnanosti. Anebo v podílu státních zaměstnanců.

Takže pro začátek bych ocenila, kdyby se ministerstvo práce přestalo tristně nízkou mírou nezaměstnanosti chlubit a vyházelo pár stovek tisíc státních zaměstnanců. Možná pokud bychom se s jejich počtem dostali někam do poloviny 90. let, mohlo by to stačit.

Markéta Šichtařová