Bylo – nebylo, byla jednou jedna Venezuela. A ta Venezuela měla ropu. A taky komunistického diktátora, který si ovšem neříkal komunistický, nýbrž lidový.

Jednoho dne se diktátor Venezuely rozhodl, že dost bylo zlých kapitalistů, kteří vykořisťují

Venezuelany, kradou jim ropu a žijí z plodů jejich práce. To už si pracující lid víc líbit nenechá. I stalo se, že diktátor jedním rozhodnutím ropný průmysl zestátnil. Koneckonců stát byl přece on, a kdo je víc než stát.

Nebylo víc zlých kapitalistů, nebylo víc jejich sprostých zisků. Nebylo víc ropného průmyslu. Nebylo víc pracujícího lidu. Nebylo víc co jíst, protože nepracující lid nepracoval a potraviny neměl kdo vyrábět. Nepracující lid ale měl ropu, a to se počítá. Měl ji sice v zemi, nevytěženou, protože bez zlých kapitalistů ji nikdo neuměl dostat na povrch ani prodat. Ale hlavně že zůstala lidu, že. Nepracující lid měl také hodně peněz, protože diktátor rozhodl, že peníze vytiskne a lidem rozdá. Za peníze sice nebylo co koupit, protože zlí kapitalisté byli ze země vyhnáni, takže nikdo kapitalisticky nevyráběl a neprodával zboží. Ale co na tom, že byl hlad. Hlavně že lid nebyl vykořisťován.

Krásná pohádka o Venezuele s dobrým koncem o tom, jak se vykořisťovaný lid zbavil okovů a osvobodil se od zlých kapitalistických vykořisťovatelů, nechá málokteré oko suché. Nenechala suché ani oči Berlíňanů. S nostalgií se rozpomněli na dávné doby DDR, v nichž nebylo kapitalistů, nebylo břímě nutnosti svobodného rozhodování, nebylo podnikání a podnikatelů, kteří si svinsky vydělali svou nestydatou prací na byty. A považte, nestydatí pracující podnikatelé tyhle byty ještě nestydatěji pronajímají chudému nepracujícímu lidu žijícímu ze státní podpory.

A dost, řekli si nepracující Berlíňané. Víc už se vykořisťovat nenecháme. O majetku podnikatelů, který není náš, ale měl by být náš, uspořádáme referendum.

Jak řekli, tak udělali. Přes 56 procent Berlíňanů hlasovalo v nedělním referendu za vyvlastnění bytů velkých pronajímatelů. A rozhodli, že zhruba 240 tisíc berlínských bytů má být vyvlastněno. To by tak hrálo, aby o našich bytech rozhodovali ti, kterým byty patří, kteří si na ně dokázali vydělat. Bydlení je přeci základní lidské právo a ten, kdo vydělávat neumí, musí mít nárok na nezištnou pomoc od toho, kdo vydělávat umí. „My Berlíňané jsme se rozhodli, že s našimi byty nesmí nikdo spekulovat,“ prohlásila paní Joanna Kusiaková, komunistická mluvčí iniciativy za vyvlastnění bytů, které se ovšem komunistická neříká. Byty postavené zlými kapitalisty jsou totiž národním bohatstvím a patří všem, to dá rozum.

Pohádka má krásný a romantický děj, ale konec bude ještě romantičtější. Jestli se vám až dosud zdálo, že nelítostná soutěž mnohého schopných kapitalistů o zdroje a zisk byla nelidská, počkejte, jakou řež rozpoutají ničeho neschopní progresivisté o vyvlastněné byty. Zlí kapitalisté a developeři budou vyhnáni. Nebude už podnikatelů. Nebude už staveb nových bytů. Nebude kupců – nebude nabízejících. S byty se přeci nespekuluje – zůstanou lidu. Nebude těch, kdo by je opravoval, protože bez zisku ani kuře nehrabe, ani kapitalista nevykořisťuje, developer nestaví, stavební firma neopravuje.

Mezi lidem budou mraky peněz. Uvědomělá vláda je svým rozhodnutím rozdala jako náplast za virovou pandemii. Za peníze nebude jaké byty kupovat, byty totiž nikdo nebude stavět a ty zestátněné budou drahé, protože jich bude málo a budou se rozpadat, ale co už. Hlavně že nebydlící a nepracující lid nebude vykořisťován.

Berlínský čin lidu, který vzal spravedlnost do vlastních rukou, je velmi inspirativní. O nutnosti znárodňovat byty a podniky (moderně se tomu říká kapitálový vstup státu do podniku) se už běžně mluví nejen v Německu, ale i ve Francii. Je to v zájmu lidu a ekonomiky a v rámci boje s nákazou. Čím dál víc uvědomělých lidí se nestydí vyslovit nahlas, jak to je nehorázné, aby někdo vlastnil víc bytů a spekuloval s nimi. Naštěstí i mezi českými politiky jsou také uvědomělí lidé – mluví o dani z druhého a dalšího bytu nebo ukazují na byty, které nejsou pronajímané, a chtějí je identifikovat podle toho, že u nich není pravidelně odebíraná elektřina.

Naštěstí taková daň z nemovitostí je geniálním nástrojem, jak proti sobě rozeštvávat společnost a vzbuzovat rovnostářské nálady. Když se na vlastnictví každého druhého a dalšího bytu uvalí řádně vysoká daň, většina lidí nebude protestovat. Většina lidí totiž vlastní byt jen jeden, pokud vůbec něco vlastní. A ti, kteří vlastní byty dva a jeden z nich pronajímají, jsou „ti bohatí“, tedy si trest zaslouží.

Tento text cituje pasáže z knihy Do důchodu s plnou kapsou (září 2021).

Markéta Šichtařová