Markéta Šichtařová: 20 let komunitního soužití

Prvního května to bude právě 20 let, co jsem si vzala PePu. PePa byl syn našich sousedů, takže jsme spolu vyrůstali a znali se od dětství.

Já mu pomáhala ve škole, nikdy nebyl moc bystrý, on mně zase pomáhal při tělocviku – sporťák každým coulem, nejhezčí kluk z našeho města.

Moji rodiče měli statek a pracovali v zemědělství. A protože práce bylo hodně, já i moje sestra Zuzana jsme hospodařily s nimi. Dařilo se nám vcelku dobře. Byla to dřina, ale protože nás práce se zvířaty bavila, nestěžovali jsme si.

PePovi rodiče, Gerhard a Angela, měli dobře prosperující továrnu, a tak patřili k nejbohatším v kraji. Protože jsme si všichni dobře rozuměli a Pepovi rodiče měli ohromnou vilu, rozhodli jsme se po svatbě nastěhovat k nim. Kromě nás tam žil i Gerhardův bratr Silvio. Byl to bohém, miloval alkohol, vystajlované oblečení, do práce se moc nehrnul, ale nezkazil žádnou zábavu.

Krátce po svatbě se nám narodily děti, a abychom si byli blíž, odstranili jsme z pozemků mezi statkem mých rodičů a vilou PePových rodičů plot. Já šla na mateřskou a moji rodiče se Zuzanou na práci pozvolna přestávali stačit, tak jim občas Gerhard trochu finančně vypomohl. Když bylo třeba, tak mi naši pohlídali děti, občas jsme všichni společně něco ugrilovali na zahradě a vše se zdálo fajn.

Na jednom takovém společném grilování se ale něco stalo. Angela přišla s návrhem, že když jsme všichni jedna rodina, bylo by pro nás všechny nejlepší se více semknout a vytvořit skutečně komunitní život. Gerhard souhlasil, že budeme ekonomicky stabilnější, našim se to také zamlouvalo, protože se jim zdálo, že tak budeme silnější a lépe zvládneme tvrdou práci. Mně se to moc nezamlouvalo, ale PePa byl poslušný kluk a poznal, co od něho otec očekává. A tak, když do mě celý večer vandroval, nakonec jsem na tu myšlenku také kývla. Moje mladší sestra Zuzana nechtěla stát stranou, a tak se také přidala. Pamatuji si, že mě nejvíc překvapil strýc Silvio. Vsadila bych se, že volnomyšlenkář jako on do něčeho takového nepůjde, ale okamžitě souhlasil. A tak jsme vytvořili komunitu.

Byly jsme dohodnuti, že všichni budou posílat 30 % svých příjmů na společný účet, ze kterého se budou peníze rozdělovat podle aktuálních potřeb. Společné hospodaření vyžadovalo i společná pravidla, na kterých jsme se museli jednomyslně shodnout.

Gerhard s Angelou stanovili pravidla ohledně používání vody a elektřiny v domácnosti, aby se neplýtvalo. Naši zase navrhli harmonogram, kdo bude mít kdy na starosti krmení dobytka, sekání zahrady a další práce.

Znělo to rozumně a nikoho to moc neomezovalo, takže s návrhy všichni souhlasili. Život šel dál, na těch pár pravidel jsme si rychle zvykli, a protože jsme já a PePa vydělávali méně než ostatní, taky jsme méně posílali do komunitního fondu. Nestěžovali jsme si, a to přesto, že jsme vlastně ani přesně nevěděli, co všechno se z fondu hradí. Důležité bylo, že jsme platili méně než ostatní, takže jsme logicky museli dostávat více.

Po pár letech nastal první větší problém. Do domu vtrhli exekutoři. Zjistili jsme, že strýček Silvio je regulérní alkoholik a gambler s ohromnými dluhy. Platit milionové dluhy za strýčkův bohémský přístup k životu se mi vůbec nezamlouvalo, a tak jsem okamžitě navrhla Silvia z komunity vyloučit a nechat ho, ať nese následky svých činů sám. Bohužel můj názor byl ojedinělý. Silvio byl Gerhardův bratr, takže z této strany měl silnou pozici. PePa nezklamal a vyjádřil otci plnou podporu. Moji rodiče moc neprotestovali, protože si nebyli jisti, kdy i jejich farma bude na pokraji bankrotu. Sestra Zuzana odhadla názor většiny a k němu se přidala. Opět jsem zůstala na chvostu sledujíc přísné pohledy všech okolo. A tak byla odhlasována povinná solidarita. V praxi to znamenalo, že jsme převzali strýčkův dluh. A protože ve fondu nebylo dost peněz, byl s věřitelem dohodnut splátkový kalendář a mně s PePou se zvýšily odvody do fondu z 30 na 50 %.

Tím byl sice vyřešen dluh Silvia, ale co teď se strýcem? Strýc z komunity vyloučen nebyl, ale Gerhard s Angelou stanovili pevný řád, který měl podobným případům předejít. Byl zakázán alkohol, gambling a určen pevný režim, kdy se bude vstávat, kdy se bude jíst a chodit spát, aby bylo vše plně pod kontrolou a nikdo nemohl po večerech tropit věci, které nejsou v souladu s komunitou. Pevný režim vytvářel řád a klid, na který si PePa potrpěl, takže všechny návrhy okamžitě odsouhlasil. Na můj názor se ani neptal. Dokonce ještě sám navrhl zrušit právo veta, aby jeho otec viděl, že je na PePu spoleh. Od té chvíle už tedy společná pravidla stačilo odsouhlasit prostou většinou.

Následně bylo prostou většinou odsouhlaseno, že ze statku mých rodičů musí zmizet veškerá drůbež a vepři, protože zapáchají. Rodiče tím navíc měli získat čas na údržbu obou komunitních nemovitostí, což se stalo jejich novou rolí v komunitě. Tím se ale snížil jejich příjem, což by je za normálních okolností přivedlo na hranici bankrotu, ale protože teď byli součástí komunity, nemuseli se bát. Výpadek peněz řešil komunitní fond.

Život šel dál, pravidla a omezení přibývala a společně s nimi čím dál víc houstla atmosféra. Jedněm vadilo rostoucí omezování, druhým zase stále častější porušování pravidel. Proto musely přijít tresty. Kdo pravidla porušil, tomu byly zkráceny příděly jídla a teplé vody a zvýšeny kvóty povinně odpracovaných brigádnicích hodin pro komunitu.

O způsobu penalizace rozhodoval Gerhard, který byl zvolen do role komunitního arbitra. Proti jeho zvolení jsem byla pouze já, sestra se zdržela hlasování, ostatní byli pro. A také všichni ostatní dostali své specifické role v komunitě: Rodiče už měli na starosti údržbu, moje sestra úklid, já vaření, Silvio účetnictví, tchýně Angela výchovu dětí s důrazem na budování ducha komunity a PePa dohled na řád a klid.

Společná setkání už dávno nebyla tak vřelá. Každý se hlídal, aby náhodou neporušil pravidlo nebo neřekl něco, za co by mohl být penalizován. Všichni se ale snažili usmívat a působit přátelsky, obzvlášť před Gerhardem a PePou, takže navenek vše působilo idylicky. Řada obyvatel města nám proto dokonce náš komunitní život záviděla.

Jednoho dne Gerhard přišel s ohromujícím zjištěním. Prý se dostal k tajné studii NASA, ze které se dočetl, že během 100 let doletí na Zemi kosmická plavidla a nastane invaze mimozemšťanů. Bylo tedy nutné začít se na útok připravovat a zajistit tak šanci na přežití pro naše potomky. Prvním krokem bylo zvýšení odvodů do fondu z 50 % na 80 %. Peníze z fondu teď musely být vynakládány výhradně na věci související s mimozemskou invazí.

Hlavní věcí, kterou bylo podle Gerharda třeba zajistit, byl nezávislý zdroj elektrické energie. A tak Gerhard nechal na svou střechu namontovat solární panely. Další důležitou věcí jsou informace, a tak si do ložnice objednal televizi se čtyřmetrovou úhlopříčkou. Ještě další věcí, kterou bylo třeba zajistit, byl reservoár vody, a tak si Gerhard nechal vystavět velký krytý bazén. Aby nedošlo ke kontaminaci vody, mohl do bazénu vstupovat pouze on sám. Na střechu bazénu nechal postavit tenisový kurt se speciálním polyuretanovým povrchem, protože podle nějaké studie prý polyuretan odpuzuje mimozemšťany.S přibývajícími investicemi do příprav na invazi mimozemšťanů rostly také pochybnosti v komunitě, zda jsou naše společné peníze vynakládány smysluplně. Gerhard vyjádřil obavy o naše psychické zdraví v souvislosti s aktuální krizovou situací ve světě a zavedl opatření nazvané „právo na korigované informace“. V praxi to znamenalo zákaz sledování televize a čtení novin. Všechny zprávy ze světa se k nám od té doby dostávaly výhradně přes Gerharda, který je vždy zodpovědně očistil od všech dezinformací, které by nám mohly zbytečně zatěžovat mysl.

Silvio jednoho dne zmizel a s ním i větší část komunitního fondu. Když to Gerhard zjistil, dostal infarkt a zemřel. Jeho poslední slova byla: „Mělo mi dojít, že je to krysa, už když začal zpochybňovat invazi.“

Gerhardovu roli převzal PePa, takže teď tu velí on. Tchýně pomáhá s údržbou chátrajících nemovitostí mým rodičům, kteří na to už sami nestačí. Sestra stále dělá uklízečku. Děti vyrostly s pocitem hrdosti vůči komunitě a vědomi si povinnosti dál intenzivně pracovat na přípravách proti invazi mimozemšťanů.

Lidé v našem městečku, kteří nám dříve naše komunitnou soužití záviděli, se na nás dívají divně a klepou si na čelo, když nás přes plot zahlédnou. To je tím, že tak nezodpovědně podceňují mimozemskou invazi. No co, jejich chyba, že podlehli dezinformacím a že nás považují za blázny.

Markéta Šichtařová