Slohove cvičeni: Projev prezidenta Petra Pavla při udělování vyznamenání 28. října

Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová,

vážená paní Havlová, vážení nejvyšší ústavní činitelé, vážení vyznamenaní, členové diplomatického sboru, vážení hosté, vážení spoluobčané, už po stopáté slavíme založení naší republiky. (To se pleteš synku, naše republika neslaví 105. výročí).

Je pozoruhodné, jakými změnami si za tu dobu prošla. Dnes jsme v podstatě jiným státem. (No to je věta hodna velikana s IQ107). Rozlohou polovičním.

Přesto se za prvorepublikovým Československem stále ohlížíme. Jeho dvacetileté trvání je pro nás dodnes silnou inspirací. Patřili jsme k nejvyspělejším ekonomikám tehdejšího světa. Byli jsme ostrovem demokracie ve fašismem zmítané střední Evropě. (Petře, fašismus byl Itálii, to je Evropa jižní, ne střední)

Země měla odpovědné a morálně silné vedení v osobě prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. (A Edvarda Beneše, když už mluvíš o první republice).

Dosáhli jsme téměř na vrchol. (Na vrchol čeho? My zme někam lezli?)

Samozřejmě, všechno nebylo ani zdaleka dokonalé, ale měli jsme správný směr (který máš na mysli?) a naplňovali vizi vlastního demokratického státu. (Fakt? A proč se teda Slováci odtrhli? Nebyla ta vize blbě nastavena?)

Od konce první republiky se naše území postupně zmenšovalo. (Ne, Petře, v roce 1945 se díky osvobození opět zvětšilo).

To ale neznamená, že bychom se měli cítit jako malý stát. Dnes jsme osmou nejlidnatější zemí Evropské unie (Podle Českého statistického úřadu jedenáctou, ale to nevadí). A usilujeme o to, aby náš význam v Evropě i nadále rostl. (Petře, význam se neměří počtem obyvatel. Mět milion vzdělanych lidi neni to same jako mět milion debilu).

Na minulost bychom měli nahlížet férově a sebevědomě. Často se vracíme k našim historickým prohrám – rokům 1938, 48 nebo 68 a obdobím nesvobody, která následovala.

Soustřeďme se ale více na úspěchy – právě na rok 1918 nebo 1989, ale také na vstup do NATO v roce 1999 a rozhodně na náš vstup do Evropské unie v roce 2004. (Synku, ja bych vstup do agresivniho paktu a zahajeni valky dva tydny po našem vstupu raději nezmiňoval. A ta EU, to je pěkny pruser)

V naší historii jsou ale i temné události, na které nemůžeme být hrdí. (O tom si ale už mluvil, roky 1938, 48, 68. Neopakuj se). Řešením není zavírat před nimi oči. Musíme sebrat odvahu přijmout je a jít dál. Jedině otevřené přijetí minulosti v její pravdivé podobě nás přivede k úplnému vyrovnání se s ní a k pocitu vlastního osvobození. (Synku, ja se necitim ani nevyrovnany, ani neosvobozeny. Pokud maš ty sam take pocity, zajdi k lekaři nebo lekarnikovi).

Možná i kvůli naší složité novodobé historii máme někdy tendence se podceňovat, nevěřit ve vlastní schopnosti a ztrácet naději v lepší budoucnost. (Tež vidiš, jak to ide do hajzlu, co?).

Rád bych tu dnes na tomto pro nás tak symbolickém místě zdůraznil, že důvodů ke zdravému sebevědomí máme mnoho. A to za přítomnosti desítek vyznamenaných, kteří jsou toho tím nejlepším důkazem.

K pozitivnímu pohledu do budoucnosti nepřispívá válka, kterou proti Ukrajině vede Rusko, ani islamistický teror, na který musí reagovat Izrael. My však dnes máme to nejpevnější bezpečnostní ukotvení, jaké jsme kdy v naší historii měli. (Ty se často divaš na ČT, že? Měl bys to omezit).

Vědomí, že jsme součástí nejsilnějšího obranného uskupení na světě, které budí skutečný respekt a ve kterém máme rovnocenný hlas s našimi spojenci, je základem naší jistoty. (Jakože zme si rovni s USA nebo Tureckem? To si robiš srandu).

Zároveň se ale nemůžeme spoléhat jenom na vnější záruky našich spojenců. I v NATO totiž platí: nejdříve sami a pak společně. Proto musíme posilovat naši bezpečnost především vlastními silami. (Nejdřiv sami a pak společně co? CO? Zautočime na suseda, nebo co tym mysliš?).

Naše země leží v srdci Evropy, a je tak zcela přirozené, že jsme součástí Evropské unie. (Švycarsko a Lichtenštejnsko tež leži v srdci Evropy současti EU nejsou). Projektu, který Evropě přinesl mír a prosperitu. Evropa byla po staletí zmítána množstvím válek, ale od doby, kdy se postupně začala integrovat až do dnešní podoby Evropské unie, spolu její členské státy neválčí.

Unie dává lidem příležitosti, jaké jsme nikdy neměli. (Ale měli, za Rakusko-Uherska). Naše firmy mají k dispozici volný trh, který je pětačtyřicetkrát větší než ten český. Na něm mohou prodávat své výrobky za stejných podmínek jako u nás doma. (A měl bys dodat, že naopak cizi monopoly nam prodavaju svoje vyrobky za jinych podminek, než maju doma).

Společný evropský trh také dává práci lidem v Česku. A ti, co to chtějí zkusit za hranicemi, mohou bez omezení pracovat ve kterékoli ze členských zemí. (Pamatuješ, jak zme ještě 7 roku po vstupu do EU pracovat nesměli a byli zme pro ně špinavci z vychodu?).

Společná evropská pravidla nám garantují nezávadnost zboží a potravin, které se k nám dovážejí. (Maš na mysli ten šrot, kerym nas zapad krmi?).

Jejich výsledkem je i výrazně lepší životní prostředí nebo ochrana práv jednotlivců v digitálním světě. (Neblbni, Peťo, GDPR je nesmyslny paskvil).

Je to právě Evropská unie, která investuje nejvíc prostředků do vyrovnávání rozdílů mezi chudými a bohatými regiony. A to mnohem víc, než kolik vynaložily naše vlády z národních zdrojů. (Ty vole, tak tato věta je, jak kdybys přijel znaven z vojenskeho cvičeni. Jak to možeš srovnavat?)

V Evropě můžeme volně cestovat. Stejně tak můžeme svobodně studovat a všude v Evropě se cítit jako doma. Evropa totiž je náš domov. (Tak tos řekl hezky, podobny text jsi opsal ze školniho sešitu, když si psal slohovku na tema RVHP? Přiznej se!).

Společný evropský projekt není bez chyb, ale je to projekt, který má ty nejlepší motivace a cíle. My jsme jeho součástí a my také máme právo a všechny možnosti o něm spolurozhodovat. Není to žádný Brusel, který rozhoduje o nás bez nás. (A to pravo veta si chtěl zrušit proč jako?).

Jsou to Slováci, Poláci, Holanďané, Dánové, Portugalci, Češi a všichni další, kteří společně rozhodují o naší společné Evropě. Ve vlastních rukou máme mnoho nástrojů, kterými můžeme podobu Evropské unie ovlivňovat správným směrem. (Fakt? Ukaž mi ten nastroj!).

Máme podobné šance jako všechny ostatní členské země. Nejsme to my a oni. Jsme Češi a jsme současně Evropané. (Synku, su aji Moravani, nezapominej na to!).

Jsem hrdým Čechem, ale zároveň cítím silnou sounáležitost s Evropou. (Mysliš jako sounaležitost s muslimskou Francii nebo německem? Do teho mě netahej). Česká republika je v zahraničí slyšet a v rostoucí míře v tom dobrém. Na to bychom měli být hrdí.

Po dlouhé době panuje shoda mezi našimi vrcholnými ústavními představiteli na směřování zahraniční politiky. (No a kam teda směřujete? Nesmrdi ti tam vpředu síra?). A jsem rád, že se podařilo najít na tomto poli shodu i s nejsilnější opoziční stranou.

Nemusíme ujišťovat naše spojence v unii, v alianci i v OSN, že se na Česko mohou spolehnout. Oni to ví. (Když mame v alianci spojence, to tam jako mame aji nepřatele? Rozumim temu dobře?).

Naši velikost a důvěryhodnost dokazujeme i činy. Naše pomoc Ukrajině je výrazem hodnot, které sdílíme se svobodným demokratickým světem. (Synku, kvuliva tvojemu vyrazu hodnot na Ukrajině zbytečně umiraju mladi synci).

Jsem hrdý na českou společnost, která ukázala solidaritu a humanitu, když přijala téměř půl milionu uprchlíků z Ukrajiny a když lidé dokázali na pomoc Ukrajině v různých sbírkách vybrat neuvěřitelné částky.

Vedle vědomí, že jsme ochotni pomáhat lidem v nouzi, se navíc ukazuje, že naše otevřenost má i další pozitivní dopady. Dnes jsou uprchlíci z Ukrajiny zapojeni do české ekonomiky, platí daně a pomáhají tam, kde se nám pracovních sil dlouhodobě nedostává. (To sem si nevšim, že by klesla nezaměstnanost).

Už přes 30 let opět žijeme v demokracii. Přesto je u nás podpora demokracie dlouhodobě slabší než v zemích na západ od našich hranic. (A Kefalin, čo rouzumietě pod nazvem – podpora demogracie?).

Před 30 lety jsme měli obrovská očekávání. U mnohých se však jejich představy o demokracii nenaplnily a cítí se zklamaní. Mají pocit, že demokracie je příčinou toho, co se v minulých desetiletích nepovedlo.

Tak to ale není. Demokracie je vládou lidu a je to vláda nás všech nám všem. (To se pleteš, synku, to byla Lidová demokracie). A bude jen taková, jakou si ji my všichni, občané naší země, uděláme. Je tedy nejen velkou příležitostí, ale také naší velkou společnou odpovědností.

Všichni máme právo volit si své zástupce, své politiky. (To jsme měli i za socialismu, právo si volit zástupce).A potom je také důsledně sledovat, jak své pozice zastávají a zda je to skutečně ve prospěch občanů. Buďte na své politiky nároční, mě nevyjímaje. (To pravě robim).

Evropou, ale i jinde ve světě, se šíří podbízivé lákadlo populismu a vlády pevné ruky. Populismu, který slibuje, který straší, který si pohrává s nacionální nesnášenlivostí a nedůvěrou ke všemu, co přichází z venku. (No konečně něco, s čim se da suhlasit. Neduvěra k temu, co přichaza zvenku).

Najděme v sobě odvahu a nepodporujme zdánlivě snadnou cestu. (To je blbost, Peťo. To by znamenalo, že z Prahy do Brna bys nejel vlakem ani autem, ale šel bys raději pěšky škarpama přes Vysočinu? Neblbni, vždyť maš IQ107).

Chceme být zemí svobodných a sebejistých lidí, nebo se části své svobody vzdáme a odevzdáme se do rukou někoho, kdo slibuje, že se o nás postará? (Každý politik se stará nejdřiv sam o sebe, synku).

Demokracie není snadná cesta a volbami rozhodně nekončí. Každý má šanci přispět. (To su fraze, to raději vyškrtni).

Někteří vstoupí do politické strany nebo místního hnutí ve své obci, protože chtějí změnu. Jiní mohou přispět občanskou aktivitou, konkrétními činy ve svém okolí, tlakem na politiky nebo organizací akcí ve vlastní komunitě. (Ja takhle si to myslel, no dobra…).

Je to společný projekt, ve kterém každý může a měl by hrát svou roli. Jen tak zůstaneme společností svobodných, odpovědných a aktivních lidí, kterou Václav Havel nazýval občanskou společností. (A to si zrobil dobře, žes zminil teho Havla. To je ten, proti keremu tě trenovali?).

Největším bohatstvím České republiky jsou naši lidé. Přesvědčuji se o tom na svých cestách do regionů, ale i při svém setkávání s Čechy v zahraničí.

Jsou to studenti na univerzitách, podnikatelé, inovátoři, ale i lékaři a zdravotníci, vojáci a policisté, učitelé na všech stupních i ti, co se živí vlastníma rukama. (No to ovšem neni tvuj připad, že…).

Zkrátka všichni, kteří k tomu, co dělají, přistupují pozitivně a poctivě. Pokud toto lidské bohatství dokážeme správně rozvíjet, máme na to hrát ve světě první ligu.

Většina z nás pamatuje počátek devadesátých let. Společnost tehdy doslova překypovala energií, očekáváním a odhodláním ke změnám. (A nějak se to posralo, že?).

Chtěli jsme svobodné volby, demokracii, svobodu a tržní ekonomiku. Chtěli jsme na Západ, do Evropské unie a do NATO. A když se to vše pomalu naplnilo, jako bychom ztratili směr a odhodlání. (Mysliš svobodne volby manypulovane medyjalnima hyjenama? Demokracii křivenou Ustavnim soudem? Svobodu nelegalně vstupovat na naše uzemi? Tržni ekonomiku zničenou bolševickyma dotacema?).

Naše ekonomika z části vyčerpala některé z původních výhod, třeba chuť Západu u nás investovat kvůli levné pracovní síle. (To viš, už u nas rozkradli skoro všecko).

Musíme tak hledat nové cesty k úspěchu a růstu. Potřebujeme nový směr, nový plán pro budoucnost této země. Potřebujeme takový směr, který většina společnosti přijme za svůj nový společný cíl. Tak, jako tomu už v minulosti vícekrát bylo. (S tym novym směrem opatrně. Novy směr zme měli aji po okupaci).

Potřebujeme vzdělanou a kvalifikovanou společnost, která dostojí nárokům pracovního trhu zítřka. A takový vzdělávací systém, ve kterém každé dítě bez rozdílu prostředí, ze kterého vychází, bude mít stejné příležitosti uspět. (Zni to hezky, ale citim za tym podporu tych, keři na to nemaju enem proto, že maju jinu barvu kože).

Potřebujeme ekonomiku mnohem více založenou na inovacích, provázanou s výsledky našeho výzkumu. Proměnit orientaci naší ekonomiky z výrobní na vzdělanostní. (To je hezke, to sem čitaval v osumdesatkach v Rudem Pravu. Řikalo se temu přestavba hospodařskeho mechanyzmu).

Nestačí jen umět produkty kvalitně vyrobit. Největšího přínosu dosáhneme, pokud je lidé u nás nejprve vymyslí, vyrobí, zkompletují, prodají a pak zajistí i servis. (Ty vole! Tak to je myšlenka hodna ekonoma! To zme nevěděli).

Musíme se připravit na nové výzvy, například na to, jak do našich životů zasáhne umělá inteligence nebo klimatická změna. (Synku, když přide klimatycka změna, vem si deštnik nebo oblikni kožich a neotravuj s takyma cypovinama).

Musíme být schopni rychleji odstraňovat rozdíly mezi chudnoucími regiony a zbytkem naší země. Nemůžeme jen přihlížet, jak část země roste a jiné části se dlouhodobě topí v problémech. (Neřikej. A jak to chceš zrobit?).

Musíme motivovat obce i kraje ve všech částech naší země, aby se snažily přitáhnout perspektivní firmy, které nabídnou lidem dobře placenou práci. (Jako že bych měl zajet do Folksvagena, aby přesunul vyrobu z Boleslavi do Hlučina?).

Státní správa musí být efektivnější a musíme jí pro to vytvořit legislativní podmínky, aby mohla rychle postupovat realizace důležitých projektů, například v oblasti bydlení nebo dopravy.

Čeká nás mnoho změn, abychom byli více konkurenceschopní, aby se v naší zemi lépe žilo. (Bouřlivy potlesk!).

Abychom uspěli, měli bychom trochu potlačit naše národně specifické, často zbytečně skeptické myšlení. Není to tak složité, stačí si říci: chceme – můžeme – konáme. (No když tě tak poslucham, raději zustanu skeptycky).

A když to nevyjde napoprvé, zkusíme to znovu a znovu, dokud neuspějeme. A nebo jak říkal otec mladému Bruci Waynovi ve filmu Batman, padáme proto, abychom se naučili znovu vstávat. (Tak na take cypoviny ty čumiš po večerach? Abych ti nezebral ovladač k televizi!).

To, že odvaha, odhodlání, snaha a píle přináší výsledky, nám dokazují příběhy lidí, kterým dnes udělím státní vyznamenání.

Všichni jsou důkazem toho, že překonávání překážek má smysl. Vladislavský sál nikdy nebude dost velký na to, aby se do něj vešly všechny takové příběhy. (Přiběhy se nedavaju do salu, ale do knihovny, Petře).

Ocenění by si stejně tak zasloužily všechny děti, které se nebojí bránit své spolužáky proti šikaně. Rodiče samoživitelé, kteří zvládají péči o své děti bez podpory partnerů. (A to maš na mysli aji ty nezodpovědne baby, kere si pořidily děcko s nezodpovědnym feťakem?).

Všichni, kdo se starají o své blízké s postižením i ti, kteří pomáhají potřebným, které často ani neznají. Jsou to všichni ti, kteří volí cestu dobra, spravedlnosti a poctivosti, i když pro ně ani zdaleka není tou nejpohodlnější.

Je mi obrovskou ctí, že dnes mohu na Pražském hradě přivítat a osobně vyznamenat desítky lidí, kteří svým životem inspirují mnohé z nás a kteří svým osobním příběhem prokázali naší zemi mimořádnou službu.

Tyto osobnosti jsou tím nejlepším vzorem a inspirací pro hledání společného příběhu naší země; pro pojmenování cesty, kterou chceme společně jít dál.

Děkuji Vám za pozornost. (No maš za co, synku. Byla to fuška čitat tu snušku prazdnych frazi…).

(Tak dneska za štyry minus, synku. Douč se to a přiště se těšime na druhy pokus).

Ladislav Větvička