„Chrrrršš-psiu-hiu…. generálního chrrr ..jemníka ústředního výb… chšššššššš bzRRRR píp píp píp ..větského svazu šchhhh píp píp pššššchrrrrr!“

Osmdesátá léta. Sedával jsem často u rádia, protože to byl můj prainternet. Krátké vlny, celý svět, mnoho jazyků, mnoho názorů, mnoho propagand, z nichž destilovat pravdu je snazší než z kteréhokoliv jednoho zdroje. Vedle VŠE a šachů moje třetí vysoká škola, tak moc si krátkovlnného prainternetu cením.

Pokud člověk naladil třeba Svobodnou Evropu z Mnichova, slyšel někdy přesně to, co jsem popsal v chrčeníplném úvodu. Rušičky na Pálavě se činily, protože občan uvnitř zadrátované země neměl slyšet nic neschváleného, natožpak kritického z druhé strany železné opony. I přes rušení často slyšel. Bylo to zábavné – lovit slova mezi podivnými zvuky, které vysílala skupina bojící se jiného názoru.

Tlačítka a řadicí páka proti svobodnému toku informací

Jako náctiletý jsem k tomu měl tuto představu: Na Pálavě je místnost plná blikajících krabic. Uprostřed křeslo. Na něm sedí člověk, který mačká různá tlačítka, pedál a řadicí páku a pracuje s nimi hudebně kakofonicky. Kakos je řecky „špatný“ a foní je „zvuk“. Tlačítko píp mačkal vždy dvakrát až třikrát za sebou, znělo to líp. Chrčivý zvuk volil často, lépe překrýval slova. V mé představě byl spojen s pákou a pedálem.

Pracovat na Pálavě muselo být pěkné, po kakofonickém dni plném hudebních zážitků bylo možné se projít nádhernou necenzurovanou kalofonickou přírodou. I jako odpůrce veškeré cenzury musím říct: Klobouk dolů! Vtipná směsice zvuků, které snad musel ve své neopakovatelnosti a legračnosti vymyslet génius. Kako-Mozart. Stálo to nemalé peníze z rozpočtu státu, efekt nejspíš nebyl žádný, protože co někdo maže a ruší, to často stojí za to vědět!

Na jižní Moravě jsme nebyli odkázáni jen na domácí propagandu a destilování slov tzv. „štvavých vysílaček”. Měli jsme antény na rakouskou televizi, které kupodivu režim nezakazoval. To byl úvodní impuls, proč bylo dobré umět německy. Všechno zlé je na něco dobré! Po němčině jsem přidal angličtinu – bylo fajn poslouchat stanice celého světa, internet nebyl, ale tohle se mu dost podobalo. Neskutečná pestrost pohledů, názorů, interpretací a propagand. Škola, jak neskočit na lep žádné propagandě a jak poznat, kdo lže častěji, víc a nestydatěji. Škola, jak se naučit překládat nejen jazyky, ale i události – někdy pak stačilo vyslechnout tři čtyři zdroje a člověk už uměl i domácí zprávy přeložit do přibližné pravdy.

Němčina, angličtina a ruština. Ty mi otevíraly svět jako první. V ruštině se nedalo moc poslouchat Gavarit Maskvá, stanice vysílající po celém SSSR typu Majak se taky moc nelišily od domácích a zábavné opravdu nebyly. V ruštině bylo velmi profesionální mnichovské vysílání Radio Svoboda a kupodivu míň rušené. Možná ho rušili lokálně od Ukrajiny po Sibiř? Nejvíc mne tam jako náctiletého zaujaly brilantní analýzy Jefima Fištejna, který – aniž by o tom věděl – z Mnichova zdokonalil moji ruštinu lépe než školy. Pan Novinář, jakých si vážím celý život. A k tomu dnes už náš, český, jeden z nejlepších.

Ukrajinština poprvé

Díky „štvavým vysílačkám“, jak je nazýval tehdejší režim, jsem poprvé slyšel i ukrajinštinu a běloruštinu a naučil jsem se jim rozumět. Ze Sovětského svazu tyto jazyky nebylo možno naladit, byly potlačované. (Něco jako skutečný „nacismus“, potlačovat někomu jazyk? I Hitler to dělal méně. Hm… Něco, co Ukrajinci nedělají, ač je jim to předhazováno, ale co jim bylo děláno stovky let… Možná by se měli zamyslet ti, kteří jazykové křivdy vidí obráceně, než jak doopravdy jsou). Většinový Čech nevěděl, jak ukrajinština zní nebo dokonce že vůbec existuje.

Většina v tehdejším Československu byla odkázaná na domácí/sovětskou propagandu a mozky byly přepnuté určitým směrem, na hodně lidí to fungovalo. Jako donedávna jediná přípustná verze covidismu. Další část lidí si občas zapnula Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, BBC (tehdy velmi kvalitní a nestranná, neideologická, vzor novinařiny, což už dnes není). Můj prainternet však byl z celého světa: výše uvedené, ale třeba i NHK Tokio, All India Radio, Stockholm, Řím, Ankara, Atény, Bern, Kanada, Egypt či Kuvajt, a v arabštině pak vedle většiny velkých zemí dokonce i něco tak exotického jako byl Hlas Západní Sahary – Fronty Polisario. Kaddáfího Sautul Lidžáni Thawríja – Hlas revolučních komisí. Brr. Hlas Izraele. Jižní Afriku jsem zažil před i po pádu rasistického systému. Peking vysílal dokonce i v češtině (Ros’chlas Peking, tak se představoval česky), taktéž i Tirana se speciálním komunistickým režimem, který nekamarádil ani se Západem, ani s Moskvou, ani s Pekingem, ani s Bělehradem. V němčině jsem poslouchal ze zájmu Hlas Islámské republiky Írán referující o válce s Irákem. Tisíce různých propagand a tisíce různých názorů – bylo to velmi užitečné i pro dnešní orientaci ve světě! A nutilo mě to neustále se učit další jazyky, protože být nadprůměrně informovaný bylo mým cílem. Cenzura byla tehdy až na Západ silná a všudypřítomná. Škola různých odstínů cenzury.

Devadesátá a nultá léta. Ekonomie, jazyky a mediální přehled. Moje cesta po VŠE proto směřovala do ekonomické redakce ČTK, těsně před pádem totality. Překládaly se tam články ze západních novin, což bylo vzhledem k nemožnosti se k nim jinak dostat zajímavé. Z hlediska cenzury jsem ještě stačil zažít jeden zajímavý moment. Někdo z kolegů přeložil zmínku o přepadávání kamionů v Ceaušeskově Rumunsku a šéfredaktor byl za to popotahován někde na koberečku mediálního dohledu KSČ. Což jsme se dozvěděli na poradě. Potom následovala povinná vojna.

Čtvrtstoletí naprosté svobody

Po vojně jsem se vrátil do jiné redakce tamtéž, později privatizovaného časopisu, kde jsem měl naprostou svobodu. Tato situace trvala asi čtvrt století mé novinářské práce ve dvou až třech médiích pravidelně a dalších desítkách externě. Potom jsem už z psaní článků pomalu a stále víc přepínal na překlady, protože to bylo finančně velmi výhodné a umožňovalo ještě větší nezávislost na místě pobytu. A na psaní knih. Novinářská práce však byla nejzajímavější a prvních deset let v Praze (a dalších patnáct na dálku) v médiích v době naprosté mediální svobody byla asi nejlepší práce, jakou jsem kdy měl. Devadesátky jsou často haněny různými nálepkami, z hlediska svobody médií však i s nulkami byly víceméně vzor – jak má vypadat svoboda slova. Vyšly mi tisíce článků, 99 % z toho za dobré peníze, ani jednou omezení svobody mého slova. Pokládal jsem to za samozřejmé a samozřejmé to bylo. To asi dnešní novináři už neznají, a neznají to ani mnozí blogeři píšící zdarma. Doba, na kterou nezapomenu, vrátí se? Stačí chtít a něco pro to dělat! Proto píšu i zadarmo.

Léta desátá/dvacátá a sešup mediální svobody. Začátkem 10. let jsem ještě jako poloviční či třetinový novinář “za peníze” cítil naprostou svobodu. Cenzuru jsem zažil poprvé v diskusích a protože to bylo vzácné, pamatuji si to přesně. Úplně poprvé mi něco vymazali v diskusi pod článkem Al Džazíry v angličtině. Nic kontroverzního, jen polemika s výkladem pojmu “neoliberál”. Hloupé, řekl jsem si tehdy, sedí tam nějaký cenzor, kterému vadí něco tak nevinného snad i z hlediska vládnoucího emíra, nebudu to už číst. Bye bye. Ma‘as saláma. Hlavou mi běželo něco jako “jiný svět, jiné zvyklosti, v médiích demokratického světa by se mi to nestalo, takže to vypovídá samo za sebe.” A to byl omyl.

Syřané (nejen) z Maroka

Přišel rok 2015. Putin zrovna mohutně vybombardovával syrské uprchlíky ven ze země, jeho propaganda mluvila o bombardování radikálů z Islámského státu (mnoho lidí mu to spolklo), ale házel bomby ve skutečnosti převážně na umírněné povstalce FSA a jejich rodiny, byty, soukmenovce… ti se hromadili v Turecku a Jordánsku, přetékali do Evropy. Německo je bralo s otevřenou náručí, přestože bylo asi osmou bezpečnou zemí. Bralo však i Severoafričany a v podstatě všechny od Maroka po Bangladéš, takže nešlo jen o pomoc lidem v nejvyšší nouzi, byla v tom i jiná agenda, národní státy měly ustoupit do historie. Všímal jsem si poprvé, že německá média začínají mlčet o důležitých věcech. Třeba se zrovna protlačovala velká vlna migrace přes Slovinsko a v německých novinách  a televizích nebylo možno najít ani číslo (kolik jich je), ani rozhovor s někým, kdo to ve Slovinsku sleduje naživo. Ve slovinských novinách jsem to našel. Lidé tam volali „Germany, Germany“, možná však mysleli tak trochu „Ger-money“. O zájem o kulturu Goetheho a Beethovena asi nešlo.

V diskusi Die Welt jsem v němčině napsal drobnou poznámku, že možná by bylo efektivnější za stejné peníze umožnit uprchlíkům ze Sýrie lepší život v sousedních zemích, kde je poloviční cenová hladina oproti Německu a kde nehrozí tolik konfliktních situací ze srážek dvou kultur a kde by to vyvolávalo prosperitu. Celkem nekontroverzní příspěvek, nic neslušného. A tam došlo k prvnímu smazání mého příspěvku na Západě. Předplatné Die Welt jsem okamžitě vypověděl. Platit někomu, kdo cenzuruje politicky dokonce i diskuse? Unvorstellbar. Co pak dělají v redakci s články? Konec sledování Die Welt, Epochtimes.de je stejně lepší zdroj zpráv z Německa. A konec iluzí o německé svobodě. Aktivistických česání diskusí tam přibývalo, zpočátku se Němci notně divili. Podobný pocit u mne jako s Al Džazírou: “tohle je Německo, děje se to tam postupně všude, u nás máme zatím svobodu. Ale už je to blíž.”

U nás se zpožděním

Trvalo až pět let, než to plně dorazilo k nám. Nejprve jsem pocítil cosi divného na vlastních stránkách pod Google Sites. Snad to bylo i nezáměrné, nevím. Najednou mi začal bot po úpravě jedné stránky blokovat celý web karelmachala.cz, po odvolání do rána blokaci zrušili. Asi pětkrát. Frekvence se stupňovala, ale nakonec jsem se dozvěděl, která stránka je “závadná”. Čekal jsem nelibost nad úvahou o dlouhodobých testech vakcinace, farmalobby je přece velmi mocná. Ale nikoliv: bot si vybral podstránku Slovníky, s odkazy na slovníky online mezi všemi možnými jazyky. Nejvíc ho dráždilo přidání odkazu na slovník hornolužickosrbsko-německý. Věřili byste tomu? Dovolání k člověku nebylo. Po několika pokusech a blokováních webu po celé dny jsem to vzdal a ideově diverzní podstránku Slovníky (!) jsem komplet smazal. Od té doby je klid, ale nemám jistotu, že mohu svobodně tvořit na vlastním webu. Pachuť zůstala. Následně jsem zaznamenal, že můj do té doby oblíbený vyhledávač začíná selektivně posunovat některé stránky dozadu mimo algoritmus, zejména z nekonvenční medicíny (dr. Mercola) a taky stránky neoblíbené u progresivistického proudu politiky. Bylo třeba najít si nový vyhledávač Swisscows. Většina lidí bohužel nereaguje, nebo neví.

Pak už to šlo poměrně rychle a na mnoha frontách, nejznatelněji v diskusích o covidu a neuvěřitelném porušování zákonů, o němž většina médií mlčela. Přes jistou nechuť k expremiérovým médiím jsem si založil blog na idnes, abych tam dal článek – zhruba ten, co je prvním článkem tohoto blogu. Tvrdě narazil, protože covidismus se řídil heslem “není pravdy kromě Naší pravdy a WHO je její prorok”. Naštěstí zrovna vznikl blog na Echu a mohli jsme půl roku zcela svobodně psát.

Ani jsem netušil, že takový díl koláče reklamy, médií, sociálních sítí, vyhledávačů, farmacie a v podstatě všeho celosvětově podstatného ovládají “ti, co spolu mluví v Davosu” prostřednictvím pavučiny vzájemně propojených podílů. Na Západě se pro ně vžil název Mr. Global. Elon Musk s ním nepeče, v tom je určitá naděje. Zdálo se, že Echo s nimi rovněž nepeče, je nezávislé. Poslednímu kroku vymístění blogu mimo Echo proto moc nerozumím, jde o čistě technické řešení (oznámené a realizované poněkud nakvap?), nebo byly tlaky zvenčí proti názorové skvadře Blogosféry příliš silné, zlobili jsme mocné inzerenty, ekloval se nad námi hlavní akcionář, nebo se změnila finanční situace a je třeba se tomu přizpůsobit? Možná se to nikdy nedozvíme. Psát na nový blog asi budu dál, protože když něco končí, něco nové zase začíná.

Karel Machala