A mohli bychom pokračovat ještě dlouho: Proč byla Venezuela i Argentina kdysi mezi nejbohatšími zeměmi světa a hluboko se propadly, v případě ropné Venezuely dokonce až na hranici bídy?
Může se něco takového stát státům EU, pokud budou pokračovat v madurovsky venezueloidní energetické a ekonomické politice, která je tak trochu… jak to říct slušně? Však víte.
Čemu věřil komunistický tisk
Než si na tyto otázky odpovíme, nakoukněme do minulosti, přesněji do časopisu ABC (pro děti) z roku 1960, tedy před 63 lety. Kdo toto mohl jako dítě číst, je už dnes moudrým kmetem či kmetkou a už ví, jak to dopadlo: centrální řízení společnosti nefunguje.
Ne všechno vypadalo zřejmě pro tehdejší lidi jako nereálné, pokud si odmyslíme rudé sovětofilní vložky. Roboti byli do budoucna (i když ne tak moc v SSSR a satelitech) reální, stejně jako automatizované závody, ale jaksi to nevyšlo s tou šestihodinovou prací. Posuďte sami.
Časopis ABC, 1960: „Až bude tobě, pionýre, čtenáři, třicet, pětatřicet let [tedy někdy kolem období 1980-85, před čtyřiceti lety a před pádem komunistického systému, pozn. aut.], vzbudíš se do světa, který už v mnohém nebude podoben dnešku. Budovatelé komunismu v Sovětském svazu i u nás budou mít k dispozici moderní automatizované závody, zvládnou zemědělské práce průmyslovým způsobem, budou pracovat šest hodin denně. V té době proniknou hluboko do tajů vesmíru. To všechno se promítne do každodenního života: 250 milionů tun oceli ročně, hojnost všech prostředků, městská doprava zdarma, bezplatné stravování ve školních a závodních jídelnách, bydlení v prostorných bytech bez nájemného, levné nebo bezplatné turistické základny atd. To není začátek fantastické povídky našeho časopisu, to je reálný dvacetiletý program Komunistické strany SSSR, o kterém píše, mluví a přemýšlí celý svět. Bledne sláva kapitalistické techniky a výroby. Vždyť za deset let předstihne SSSR Spojené státy americké dvaapůlkrát a v roce 1980 bude jeho náskok sedminásobný!
Suroviny nejsou vše, ba ani většina úspěchu
Jsou lidé, kteří nevěří v sílu toho, co opravdu zlepšuje životní úroveň, nebo to prostě nevědí, nejsou schopni to pochopit, anebo na to jen nemají čas. A tak věří třeba tomu, že „suroviny vedou k prosperitě” nebo „vysávání kolonií vede k prosperitě“.
Podle toho by pak Švýcarsko muselo být hluboko pod Norskem (suroviny), Japonsko hluboko pod Íránem, ale není tomu tak. Sovětský svaz (suroviny, kolonie) by se nerozpadl, a pokud ano, byl by jeho náskok (nebo náskok Ruska) vůči Západu když ne sedminásobný, tak třeba dvojnásobný. Vždyť má tolik surovin! Život v Rusku ale není lepší, než život v Estonsku (surovin pomálu), které v SSSR bylo taky, ale vystřelilo svým růstem někam, kde ho Rusko ještě dlouho nedostihne (pokud se nezmění). Život ve Venezuele (tolik ropy!) není už dávno nejlepší z celé Latinské Ameriky, je spíš někde mezi nejhoršími. Jak je to možné? Viz dále.
To neznamená, že suroviny vůbec nepomáhají. V Kuvajtu nebo Spojených arabských emirátech se jistě žije lépe než třeba v Jordánsku. Suroviny pomáhat někdy někde mohou hodně, ale nejsou tím hlavním, jinak by žebříček zemí podle HDP na hlavu musel být seřazen podle surovin. (Kdyby existoval přesnější ukazatel toho, co zlepšuje životní úroveň, bylo by to fajn, ale nepřesný hrubý domácí produkt přece jen něco málo naznačuje).
Čím to tedy je, jak se tvoří prosperita?
Je to tím, že některé národy jsou šikovnější než jiné, nebo že mají takové či onaké podnebí? Určitou roli i toto hraje, ale proč by Korejci na severu měli být možná až desetinásobně chudší než Korejci z jihu? Proč by Němci z východu (sovětský centrálně řízený systém) byli v roce 1989 násobně chudší než Němci ze západu? Proč by země, které mají úrodu třikrát ročně, neměly být bohatší než země, které většinu roku topí? A přece zpravidla nejsou.
Jak ukazují už mnoho desítek let žebříčky Heritage Foundation (Index ekonomické svobody), je to právě ekonomická svoboda, která vede k prosperitě jako hlavní podmínka, ingredience, na kterou se nabalují další. Bez srozumitelného práva a právního státu to ovšem taky moc nejde, jde to ruku v ruce – složitá právní džungle milionů předpisů sama o sobě je brzdou a znakem ekonomické nesvobody.
Nemáte-li svobodu, nemáte šanci
Nemáte dlouhodobě ekonomickou svobodu, jste jako země či kontinent chudí. Čím méně jí máte, tím jste chudší a čím jí máte víc, tím jste bohatší. V první kategorii žebříčku HF „Svobodné země“ dnes máme jen Singapur, Švýcarsko, Irsko a Tchaj-wan. Bývalo jich tam víc! (ČR je v druhé kategorii Převážně svobodné na místě 21. a klesá, jako ostatně většina západních zemí, což nevěstí nic dobrého).
Většině zemí ekonomická svoboda klesá (je snižována, spíše než klesá), mimo jiné zemím Evropské unie téměř všem. Pokud to neotočíme (šrouby se spíš dál utahují v důsledku podivné ideologie), na konci bude chudoba. Jako u Venezuely či Argentiny, kdysi jedněch z nejvyspělejších zemí světa.
Ani Německo není výjimkou potvrzující pravidlo
Vždyť Německo je přece superbohaté, o čem to autor mluví? Ano, ale není to proto, co dělal Ludwig Erhard a jeho následovníci první desítky let po 2. světové válce? Nebo snad někdo věří, že je to proto, co dělala paní Merkelová a co dál vyostřuje dnešní „vládní pseudozelená úderka“?
I Německo směřuje do chudoby, my s ním a nic proti tomu neděláme, ba ani nepípneme, když takzvaně „předsedáme“ EU. Je to vůbec možné? Jaktože Orbán, který si troufne pípnout, pípá zrovna a jen proti pomoci Ukrajině a sankcím proti útočníkovi, ale s klidem odhlasuje povolenky na uhelnou energii, na topení domácností i konec spalovacích motorů, jakoby na tom nezáleželo?
Elity, které táhnou většinu (až na sebe) do bažin
Elity EU, ale ani elity BigTech či BigPharma, si zásadní roli svobody pro prosperitu buď vůbec neuvědomují, nebo je jim to jedno, protože hlavní problém pro ně je snížit vypouštění uhlíku. Což nejde bez snížení životní úrovně anebo snížení populace.
Jenže to je cesta do pekel konfliktů a konce bezpečných společností, na jaké jsme zvyklí. Neuvědomuje si to ani nemocné Putinovo Rusko, ba ani Čína, která by si mohla pamatovat, že její násobný vzestup nezpůsobila komunistická ideologie (nemá ji už), marxismus-leninismus-maoismus (jde přímo proti němu), kulturní revoluce ani Velký skok, ale právě prudké uvolnění stavidel ekonomické svobody reformátorem Tengem, která však nebyla doprovázena dalšími svobodami. Každopádně Čína buduje elektrárny na levné uhlí bez povolenek rychlejším tempem, než je Evropa zavírá, nelikviduje burzy ani drobné kapitalistické firmičky neúměrnou zátěží, má tedy i nadále předpoklady předstihnout EU, která se svojí politikou rychlého snižování svobody řítí hlavou proti zdi a do pozice budoucího vazala či turistického skanzenu. My ale žijeme v Evropě, v České republice, proto je třeba tento směr otočit! Každý, kdo chápe, co vytváří prosperitu, musí burcovat, že uhlíkový komunismus nejenže nemůže ekonomicky fungovat, ale dokonce ani nebude snižovat podíl CO2 ve vzduchu.
Je to naprostá, neskutečně podivná, vzdělání se vymykající ideologie, jejíž cíle mohou být i jiné, než jaké se deklarují. Nedává totiž smysl, že by byly elity tak nevzdělané, nechápající a uzavřené v boji proti životní úrovni vlastního obyvatelstva. Nejsou-li koupené geopolitickým protivníkem, měly by si přečíst ten článeček z ABC. A opakovat si před zrcadlem každé ráno: Centrální řízení společnosti nefunguje, nefunguje, nefunguje! Už Einstein říkával něco v tom smyslu, že opakovat stejnou chybu znovu a znovu a očekávat jiné výsledky je definice šílenství.
Karel Machala