Pokusil jsem se zamyslet nad tím, jakými procesy musí člověk projít, aby odmítl nějaké scestné tvrzení a naopak pochopil a hlavně přijal pravdu.

Pojďme si to zkusit na záměrně absurdním příkladu a tvrzení.

V médiích a veřejném prostoru se začalo objevovat nové tvrzení, že „ryby neumí plavat”.

Všechna média najednou začala chrlit tyto informace a spousta lidí je na pochybách, že to, co se léta učili ve školách už neplatí a začali si dokonce myslet, jestli se náhodu sami nezbláznili.

1) Vyhledání si dat a informací

Tato fáze vyžaduje od člověka, pro mnohé lidi poměrně složitý proces, a to, že přestanou být pasivní, nebudou přijímat jen mainstreamové informace a sami se začnou zajímat a hlavně začnou aktivně přemýšlet a klást si otázky.

Sáhnou například po encyklopedii zvířat, nebo se podívají na nějaký přírodopisný film. Ale pozor – vyžaduje to vlastní aktivitu a navíc přemýšlení může bolet.

2) Analýza takto získaných dat a kritický pohled

V dokumentu člověk uvidí, že ryby skutečně plavou a nemají s tím vůbec žádný problém. Plavaly totiž vždy a vůbec nic se nezměnilo.

3) Přijetí faktů a nového pohledu

Další fáze je pro mnoho lidí hodně složitá – totiž jedná se o to, přijmout v mozku to, co podvědomě a nyní i na základě dat a důkazů víte.

Tedy to, že ryby skutečně plavou, i když společnost z nějakého důvodu začala tvrdit opak.

Ale to přijetí musí být komplexní – například, pokud je pravda „A” – tedy, že ryby skutečně umí plavat, znamená to, že nemůže být pravda „B”, tedy, že mají například 94% šanci, že se utopí a skončí v nemocnici a z toho bohužel vyplývá, že většina médií a těch, kteří toto tvrdí, z nějakého důvodu lže.

Tuto disonanci čato vídám třeba na Facebooku u lidí, kteří jsou schopni sdílet během několika dní jak informace „A” tak informace „B” a vůbec jim nepřijde, že obojí nemůže platit zároveň.

4) Pochopení výsledků v souvislostech a jejich přijetí

Zde už přichází na řadu trochu složitější fáze, protože vyžaduje ne pouze úzce zaměřené tunelové vidění, které mají spousty vědců a jinak inteligentních lidí, ale vyžaduje vidět problém v souvislostech a hlavně z nadhledu.

Také v této fázi je potřeba přestat jen slepě přebírat tvrzení „autorit“ a se začít se sám ptát – například:

„Pokud ryby umí plavat, proč najednou většina vědců a média tvrdí, že to tak není?”
„Jaký z toho mohou mít prospěch tito lidé, kteří třeba vlastní firmy na výrobu záchranných vest a kruhů pro ryby?”
„A proč jiní vědci a kapacity, kteří dál tvrdí to co vždy – tedy, že ryby normálně plavou – jsou zesměšňování, je jim nadáváno do dezinformátorů a lhářů?”
„Co za tím může být a komu to prospívá?”

5) Zařízení se podle výsledki

Tato fáze je asi nejsložitější, protože pokud přijmete, že ryby opravdu plavou a nechcete žít nadále ve lži, musíte se ozvat i za cenu, že budete ostrakizováni, nebo třeba přijdete o přátele.

​Je to cena, kterou musíte bohužel zaplatit za to, abyste se mohli na sebe podívat do zrcadla a zůstala vám rovná páteř, ale věřte, že to za to rozhodně stojí.

A to nejdůležitější nakonec – všem těmto fázím totiž předchází to nejzásadnější rozhodnutí ze všech – že se nebojíte a tu často nepříjemnou pravdu chcete SKUTEČNĚ hledat. A na to, není nikdy pozdě.

Jan Tománek