Upřímně jsem čekal, že se 17. listopadu v ulicích něco semele – napětí ve společnosti, které jsem kolem sebe cítil, by se dalo krájet a frustrace lidí v mém okolí byla ohromná.

Sešli jsme se s přáteli z okolí Zdravého fóra na Albertově, abychom zapálili svíčku a pak jsem se s rodinou procházel po Praze.

Kupodivu jsem ale neviděl ani náznak nějakého „revolučního kvasu” – potkával jsem spokojené mladé lidi v respirátorech, kteří se vesele baví, zastavují se u stánků s občerstvením a tam bez masek vesele jedí a popíjejí. Nepřijde jim na tom ale vůbec nic divného a jsou rádi, jak přispívají svou troškou k záchraně lidstva a debatují hrdě o tom, kdo už má třetí Tečku.

Oni přeci žijí ve svobodné zemi. Toto je nová svoboda – každý si může zvolit. Ale přesto jsou tací, kteří nám tu svobodu rozvracejí…

Šel jsem tedy ulicemi té svobodné Prahy, ale cítil jsem jen zmar a bylo mi do breku.

Večer jsem po mnoha měsících zapnul Českou televizi a chtěl jsem vidět, jak je ten Den boje za svobodu a demokracii prezentován.

Všichni politici ve venkovních prostorách v respirátorech, jdou pokládat květiny k památníku revoluce. Ti stejní politici, kteří se na svých stranických oslavách a mimo kamery samozřejmě vesele baví bez jakékoli ochrany. Výmluva pro média se vždy najde.

Opět nová generace nastupujících papalášů, kteří jen hrají trapné divadlo pro masy a pokračují ve svých špinavých covid kšeftech.

Normalizační televize vybírá pečlivě záběry jen uvědomělých lidí, reportáž o rodině Novákových, pro které se od pondělí nic nemění, protože jsou již očkováni. Poslušně v respirátoru vchází do restaurace a hrdě ukazují své zdravotní záznamy. Číšník i kameraman jsou nadšení.

Reportér ČT stojí u pultíku na korze Národní, kolem nikdo není a on přesto má zcela nesmyslně nasazen respirátor dobrý k broušení podlahy – symbol podrobení a nové normalizace. Nemusí, ale rád to udělá – on je hrdý občan nové doby!

Na Staroměstském náměstí se sejdou tisíce odpůrců a bojovníků za svobodu, kteří jsou policií opakovaně upozorňováni, jak porušují vládní nařízení. Což samozřejmě neopomene ukázat a připomenout i Česká televize, jako jednu z drobných posledních událostí celého zpravodajství. Samozřejmě zcela okrajově, až po rodině Novákových.

Stejné upozornění na nedodržování vládních opatření pro shromáždění se ovšem netýká ostatních „prorežimních” akcí a koncertu spokojených lidí na Václavském náměstí – tam nikomu nevadí, že lidé nemají rozestupy a většina z nich ani žádné masky – zatím. Nechme je, však i oni brzy pochopí a podrobí se. Je důležité, že zatím byli na té správné demonstraci a mají správné smýšlení. Uvědomělý soused to možná už hlásí zaměstnavateli.

Pár akademiků se pomalu probouzí a po roce mlčení se začínají nesměle ti odvážnější ozývat, když už je věda a pravda dávno pošlapaná do bahna, že ji není pomoci.

Prázdná slova – „mělo by se”, „musíme najít společnou řeč…”

Vědecká rada jedné univerzity se „odvážně” usnese, že současné použití pojmu „bezinfekčnost” je „nepřijatelné a společensky škodlivé”.

Historie se opakuje – za války už probíhají první transporty a Židovská obec vznese opatrnou nótu…

Dát souhlasný palec i na sociální síti je už nebezpečné – pokud se ozvete a zakřičíte z plných plic, že král je nahý a někdo s vámi náhodou ještě souhlasí, potají vám pošle soukromou zprávu. Nikdo nechce být veřejně označen za dezinformátora. Přátelé přecházejí na druhou stranu chodníku…

Ale vše je v pořádku – naštěstí žijeme ve svobodné zemi.

V totalitní společnosti se přeci za názor, nebo nepodrobení se nové normě vyhazuje z práce. Lidé se bojí veřejně promluvit a prezentovat své názory. V médiích je povolena jen jedna pravda – zbytek je nemilosrdně potlačen.

Upřímně jsem čekal, že se opravdu něco stane – ale společnost je perfektně znormalizována. Transformace je dokončena, náznaky revoluce a opozice jsou dokonale pošlapány a nastupují tvrdá sedmdesátá léta, ovšem s novodobým Husákem, kterého si lidé za jásotu sami zvolili.

Než vyjde pravda najevo a lidé se jí přestanou bát, čeká nás doba temna. Jak dlouho? Netroufám si vůbec odhadovat…

Jan Tománek