Ještě než mi byl pro šíření covid dezinformací zrušen blog na aktualne.cz, poskytl jsem prostor několika zamyšlením přítele, filosofa, publicisty a pravdě věřícího Jana Konfršta. Je mi ctí, a děkuji redakci, že mohu zveřejnit jeho zamyšlení Novoroční. Srdečně. Jan Hnízdil

NOVOROČNÍ ZAMYŠLENÍ JANA KONFRŠTA

Fakta na úvod:

„Údaje o zdravotním stavu fyzických osob náleží dle Obecného nařízení o ochraně osobních údajů (tzv. GDPR) do speciální kategorie tzv. citlivých osobních údajů a jejich zpracování podléhá mnohem přísnějšímu režimu, než je tomu u obecných údajů. Každý má právo na soukromí o svém zdravotním stavu, přičemž tomu na druhé straně odpovídá povinnost zdravotníků o takových skutečnostech pomlčet. Nutno zdůraznit, že očkování proti onemocnění covid-19 je očkováním nepovinným a pokud poslanec očkován není, neporušuje tím žádný zákon.“

Tolik odpověď Kanceláře Poslanecké sněmovny (Č.j.: PS24695/2021) na dotaz Mgr. Jiřiny Čížkové ze dne 15.11.2021, jak byla při zahájení schůze PS kontrolována bezinfekčnost poslanců a zda jsou tito očkováni.

***

Zákon č.258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví umožňuje povinné očkování za podmínky, že ZAMEZÍ VZNIKU A ŠÍŘENÍ NEMOCI. V zákoně není zmiňován pojem OMEZENÍ NEMOCI.

Z toho plyne: očkování, které nebrání šíření infekce, nemůže být nařízeno pouhou vyhláškou.

Z toho plyne: vyhláška č. 466/2021 Sb. o plošném očkování, zveřejněná ve Sbírce zákonů dne 10.12.2021 byla vyhlášena v rozporu se zákonem.

Zveřejněna byla dne 10. 12. 2021. V den, který je Dnem lidských práv, vyhlášený na počest přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948.

Náhoda, ironie, či krutý výsměch svědčící o aroganci moci neznající hranic? Obě zprávy psané strohou formou úředního jazyka jsem si přečetl opakovaně, pomalu, několikrát a snažil se porozumět pocitům, kterými jsem se při jejich čtení provázel. Jakou mají ve své syrovosti vypovídací hodnotu? Z mého pohledu již nejde o jakýsi trapný pokus o šibeniční humor; uvedené dokumenty chápu jako doklad pohrdání nejen právem, ale námi všemi, koho se týkají. A přemýšlím, jaká míra pokrytectví se skrývá za našlechtěnými fasádami chalup Potěmkinovy vesnice, v níž je nám souzeno žít. A my? Jak reagujeme na bezprecedentní omezování svých bazálních práv i s ohledem na to, kolik vydaných nařízení již NSS prohlásil za neplatné, neboť protiprávní? Ti, kdo je vydávají, zřejmě žijí v přesvědčení, že vlak už jede dostatečně rychle, už má velkou setrvačnost, už ho nelze zastavit. Možná proto jsem nezaznamenal z druhé strany žádnou omluvu, žádné přiznání pochybení.

Co však postrádám ještě více, je odpovídající reakce nás všech. Nás, koho se nařízení týkají. Zpočátku jsme se byli, jistě pod vlivem překvapení z neznámého, ochotni smířit s ledasčím. Uplynuly však již dva roky a informací, a nejen těch cíleně filtrovaných, máme již dost na to, abychom se nejenom pozastavili, ale hluboce se zamysleli nad pozadím událostí spojených s Covid-19. Počáteční úlek z čehosi dosud nepoznaného měl za následek, i díky cíleně vyvolávanému strachu, že jsme se shrbili. Mnohé ale nasvědčuje tomu, že nejenže jsme se nenarovnali, ale hrbíme se stále víc a zdá se, že budeme ochotni nechat si na sobě i dříví štípat. Ochotně se podvolujeme a v mnoha ohledech i z vlastní iniciativy přeochotně vycházíme vstříc druhé straně, která v takových chvílích jen cudně mlčí. Vždyť – o čem svědčí citace z Kanceláře PS? Není dostatečně ilustrativní? Vypovídající o tom, jaké loutky z nás druhá strana dělá, a jak jí v tom ochotně vycházíme vstříc? Z nevědomosti, či pohodlnosti? Neschopnosti domyslet důsledky? Což jsme se životem v totalitě nepoučili, že zvolit řešení „…to se mě netýká…“ je nejen krátkozraké, ale ve svém důsledku i sebezničující? Že strkat hlavu do písku je postoj, který se vymstí každému, byť se snaží přesvědčit o opaku? Jen se smířit se skutečností, jak se z naší blízkosti vytrácejí přátelé nezákonně omezovaní na svých právech, není lichotivým vysvědčením.

Přemýšlím o tom, jak podobným situacím předcházet. Jak jim čelit. Přemýšlím o tom, jak mocně podpůrnou energií je ve vypjatých chvílích volby přátelství se svým svědomím, se svou duší. O tom, kolik podob přátelství může mít i kolika proměnami za život prochází. V kolika situacích volíme mezi vlastním pohodlím a přátelstvím k ŽIVOTU třeba jen tím, že vystoupíme z davu lhostejných či bojácných a svou lásku k němu projevíme formou pomoci neznámému.

Jakou silou přátelství ke všem bezejmenným, k přátelství, k životu ve svobodě byli poháněni ti, kdo stáli u zrodu Charty 77… Mrazivá je přitom podobnost, že stejně jako tehdy nejde ani dnes o nic menšího, ale současně i většího, než o obhajobu lidských práv. Absurdita celé věci přitom spočívá v tom, že se jednotlivci tehdy stejně jako dnes zasazovali o to, k čemu se podpisem Helsinských dohod zavázal stát.

Historie se opakuje nepříjemně často. Neuplynulo ani půl století a opět je v zájmu „vyšších cílů“ (dříve obrana socialistického zřízení, dnes obecného zdraví… co příště?), avšak protiprávně pronásledován člověk hlásící se o právo ŽÍT a nikoliv jen přežívat v područí zájmu těch, jimž je PŘÁTELSTVÍ se svobodou, tím nejvzácnějším kořením života, cizí.

Zastat se známého, přítele, je možná snazší, ale možná jen zdánlivě. Po návratu z Brixenu měl odvahu K. H. Borovskému podat veřejně ruku na ulici jen málokdo. Božena Němcová byla jednou z těch mála, možná jedinou. Přitom víme, že stát se režimu nepohodlným není nijak složité. A právě v takové situaci se prokazuje hloubka přátelství. V životě proběhne nejedna událost, v níž zvažujeme, zda pomocnou ruku podat či nepodat. V níž se de facto rozhodujeme, zda je nám bližší košile než kabát; obhajoba principu, či okamžitý prospěch. To jsou chvíle, v nichž se rozhoduje, zda zvítězí lhostejnost, či dojde k jednomu z dalších malých vítězství nad vlastní pohodlností. Čistota, hloubka přátelství k hodnotám života se neprověřuje v časech, kdy vše jen hladce plyne, ale v časech, kdy jsou hodnoty života ohrožovány. Právě tehdy, kdy může být ohrožen i sám život. Právě tehdy si začínáme odpovídat na možná již tušenou, ale dosud nevyslovenou otázku, co pro nás přátelství znamená. A pro odpověď je třeba ponořit se hodně hluboko. Až na dřeň podstaty věci – jakou cenu jsme ochotni zaplatit? A neptejme se přitom, jaká odměna nás čeká. Nejsou to chvíle, v nichž je prostor na otázky „něco za něco“, či ještě syrovější „co za to“.

Lidé, kteří se v roce 1942 uprostřed války rozhodli podat pomocnou ruku mužům odhodlaným vykonat spravedlnost na R. Heydrichovi, věděli, co riskují. Na jednu z misek vah, které měly rozhodnout o jejich osudu, položili své životy, do osudí druhé misky nadosobní vjem přátelství. Jistě, jde o vyhrocenou situaci, o cosi mimořádného, co je člověku dáno prožít jednou za život, možná za několik generací. Avšak jak známo, vše velké se skládá z malého. To, co prožíváme teď, se s popsaným jistě srovnávat nedá. Či snad ano?

Málokdy se setkají dva lidé, mající zcela identický pohled na život v celé jeho plnosti. Avšak dojde-li k tomu, stávají se přáteli na celý život. Z jejich setkání se stává pouto stvrzené pouhým pohledem do očí. Jak „silné“ pouto přátelství však mohlo být mezi dvěma lidmi, pravidelně se sice týden, co týden setkávajících za účelem splnění potřebných úkolů či jen třeba nad partií šachu, došlo-li k jeho zpřetrhání jen proto, že zatímco jeden z nich se začal zamýšlet nad tím, co je po něm požadováno, druhý jen nadále slepě plnil i to, co postrádalo logiku? A navíc nad tím, jak je jeho dosavadní přítel postupně omezován na svých právech, ten první jen mávne rukou se slovy„… ále co, má co chtěl…“, případně „… je hloupej a… vlastně nebezpečnej…“.

Snadno, až příliš snadno volíme cestu bližší košile a nedochází nám, jak lehkovážně se připravujeme o to, co by nám všem mělo být svaté – o vzájemnou blízkost i přes odlišnost názorů na to či ono. Vydáváme se na nebezpečnou cestu do osamělosti, přestože víme, jaké jsou důsledky života ve společnosti, kde se člověk člověku stává vlkem.

Ale… zatím to ještě jde.

Mám však za to, že si stále nejsme ochotni přiznat, či možná jen schopni uvědomit, jak záludný je notoricky známý princip pomalu vařené žáby. Což si ti z nás, kteří se nechali ukolébat falešným pocitem svobody, ztělesňovaným QR kódem neuvědomují její dočasnost? Neuvědomují si hloubku současného útoku na princip BYTÍ? Myslím, že nechceme vidět, co je už do očí bijící, jak je salámovou metodou cíleně oklešťována svoboda nás, občanů. Myslím, že k porozumění tomu, co zažíváme pod pláštěm ochrany veřejného zdraví, a co je jen zástupnou formou k ovládnutí mysli člověka, nám chybí hlubší vhled. Jsme příliš zahleděni do lákadel okolního světa a pro mnohé z nás není snadné vždy a hned prohlédnout, obzvláště jsou-li stupňující se restrikce haleny do pláště s názvem péče o bližního a umocňovány slibem, že čím poslušněji budeme plnit vše, co se po nás žádá, tím dříve se budeme moci vrátit k dřívějšímu způsobu života.

A tak se utěšujeme větou „… snad to ještě stále jde…“.

A zrazujeme se navzájem. Na nákupy ve velkých obchodních centrech jsme si zvykli tak rychle, že jsme si ani nestačili všimnout, jak jsme své pohodlí zaprodali za přátelství se svým sousedem, provozovatelem malého obchodu, který se teď jen stěží drží nad vodou díky ztrátě svých zákazníků. Zaprodat sebe i svoji budoucnost lze snadno, aniž si mnohdy uvědomíme, že tak činíme. Snadné a v jistém ohledu i pochopitelné je chování rodičů, kteří v prožívané euforii z narození očekávaného potomka chtějí zapomenout na složitost okolního světa. Snadné, avšak krátkozraké. Ostražitost vůči jeho nástrahám je na místě vždy a v případě péče o novou generaci dvojnásob – vždyť o její budoucnosti rozhodujeme právě teď. Svým postojem k současnosti rozhodujeme o tom, v jakém světě budeme žít nejen my, ale především generace dosud na nás závislá.

Zdůvodnit si, proč ukončit vztah se svým sousedem, kterého jsme ještě donedávna oslovovali „příteli“, není složité. Záminka se vždycky najde. Třeba jen to, že se díky nesouhlasnému postoji k současnému dění pojednou ocitl na druhé straně barikády a už proto není „jaksi vhodné“ ukazovat se s ním na veřejnosti. Mohli bychom si tak přece uškodit svému po léta a pracně budovanému renomé.

Stále se pro něco rozhodujeme. Rozhodování, zda ukončit přátelství nikoliv jen se sousedem, ale v důsledku vlastně se sebou samým však patří k rozhodnutím zásadním. Svobodu, přátelství, je třeba ochraňovat trvale. Obojí v našich životech představuje fenomén, který je třeba trvale kultivovat, aby se mohl stát fenoménem trvalým. Mějme přátelství za vlastnost, kterou je dobré mít v trvalé vážnosti.

Koncem minulého století a shodou okolností i tisíciletí jsme po dlouhých časech zažili, jak chutná svoboda. Žijme tak, abychom si mohli dopřát víc. Žijme tak, abychom na vlastní kůži poznali, jakou vůni má její věrný souputník, přátelství. Dopřejme si osobní zkušenost. Nenechávejme si o něm jen vyprávět. Dopřejme si procítit, jak voní nepodmiňované přátelství v hlubině bezčasí.

Mějme na paměti, že byť o svém pohledu na něj rozhodujeme v pomíjivé přítomnosti, vyjadřujeme tím svůj vztah k onomu věčnému, z něhož pochází a které nás přesahuje. Žít větu „stále to ještě jde“ je jistě snadnější, je to ale stejné jako trpět vážnou chorobou. Rakovina je také léčitelná jen do určitého stádia. Nemuseli bychom postřehnout okamžik, za nímž bychom již postrádali potřebnou energii k návratu do svobody. Neztěžujme tak život ani sobě ani dalším generacím.

Jan Konfršt, 15. 12. 2021

Jan Konfršt (1944), filosof, autor deseti knih a audioknih s duchovní tematikou, z nichž první, vydaná v roce 2003, nese název Život v našich dlaních. Dvě prozatím poslední jsou Co když to bylo tak… Přemýšlejme, vydaná v roce 2013, a román Poutník, vydaný v roce 2020.

Jan Hnízdil