Jan Hnízdil: Střelec na univerzitě a válka proti společnosti
V roce 2006 vyšel v Lidových novinách můj komentář k činu korejského studenta Čo – Sung – Hua, který zastřelil dvaatřicet studentů a učitelů virginské univerzity.
O pět let později jsem text aktualizoval v souvislosti s činem Anderse Breivika, který zastřelil osmdesát lidí na ostrově Utoya. Je stále aktuální…
A. B. Breivik: Válka proti společnosti
Šílené činy Čo-Sung-hua a Anderse Behringa Breivika jsou, v souvislostech stavu současné společnosti, vysvětlitelné. Můžeme se jen obávat, že nejsou poslední.
„Měli jste všechno. Vaše mercedesy vám nebyly dost, vy spratci. Vaše zlaté náhrdelníky vám nebyly dost, vy snobové. Vaše svěřenecké fondy vám nestačily. Všechno vaše hýření vám nestačilo na ukojení vašich požitkářských potřeb,“ řekl před pěti lety do videokamery korejský student Čo-Sung-hu, nabil zbraně a chladnokrevně postřílel 32 posluchačů a učitelů virginské univerzity. „Čas pro dialog je pryč. Míru jsme dali šanci. Nyní přišel čas na ozbrojený odpor,“ napsal před několika dny v „2083 – Evropské deklaraci nezávislosti“ pravicový extremista, odpůrce imigrantů, multikulturalizmu, liberalizmu a islámu Anders Behring Breivik, nabil zbraně a postřílet na osm desítek účastníků prázdninového pobytu na ostrově Utoya. Oba případy jsou nápadně podobné. Oba nám připadají neuvěřitelně děsivé. Zoufale hledáme vysvětlení. Hovoříme o šílenství a přemýšlíme, jestli mu nešlo zabránit. Každý čin ale má svoje příčiny a souvislosti. I ten šílený.
Samotářský Čo měl psychické potíže. V roce 2005 byl hospitalizován na psychiatrii, bral léky proti depresím. Lidé, kteří jej znali, připouštějí, že byl „divný“ nebo dokonce „narušený.“ Podle spolužáků byl i Breivik ve škole introvertní. Od roku 2009 žil samotářsky na farmě, kde připravoval výbušniny ke svaté válce za „změny ve společnosti.“ Čo i Breivik se považovali za ostrůvky uprostřed zkaženého světa. Oba byli hluboce přesvědčeni o správnosti svých idejí. Z historie víme, že existují náboženské a politické motivy, které mohou vést ke spáchání hrůzných a zdánlivě nepochopitelných činů. Tyto motivy, přestože se zdají být na první pohled odlišné, mají mnoho společného. Podle K. Taylorové, autorky knihy „Brainwashing,“ používají abstraktní ideály jako svoboda, bůh nebo stát a bývají spojené se silnými emocemi. Lidé, snažící se je naplňovat, mají černobílé vidění světa a chtějí jej přetvořit k obrazu svému. Ve fanatickém zaujetí bojem za vznešené ideály páchají těžké zločiny a projevují naprostou bezohlednost vůči svým obětem. Totéž platí o vládách. Podobně totalitním způsobem postupovalo Rusko v Čečensku nebo Čína v Tibetu. Ostatně i USA, vzor světové demokracie, ospravedlňovaly agresi v Iráku ohrožením vlastní bezpečnosti a svobodného způsobu života. Díky emotivním vystoupením George Bushe k tomu postačily abstraktní ideje. Konkrétní důkazy o spojení Saddámova režimu s Al-Kaidou, ani zbraně hromadného ničení, se nikdy najít nepodařilo.
Pro nemalou skupinu lidí představuje život ve společnosti bezohledného individualizmu a konzumu velký tlak, kterému jen těžko vzdorují. Bezprostředním důsledkem mohou být v krajním případě dva protichůdné stavy: deprese a úzkost nebo nepřátelství a agresivita. Stresovaný člověk prožívá zátěžovou situaci sobě na úkor, jeví známky psychické lability a ve vypjatých situacích může reagovat zkratkovitě: vraždou, sebevraždou, asociálním nebo antisociálním chováním. Většinová společnost jej potom považuje za šíleného. Antipsychiatr R. D. Laing však zastává názor, že i ta nejtěžší duševní onemocnění jsou „zvláštní strategii, kterou si člověk vytváří, aby mohl žít v podmínkách, které nejsou k životu.“ Za ideálního stavu by léčení těchto lidí spočívalo ve změně pro ně nepřijatelných společenských poměrů. Protože to ale v praxi není možné, dostávají se do společenské izolace a zahnáni do kouta se stávají ještě nebezpečnějšími. V mezním případě pak může dojít k tomu, že se rozhodnou, tak jako Čo nebo Breivik, sami „léčit“ nemocnou společnost.
Čo i Breivik měli svůj plán do detailů promyšlený. Vraždili mlčky a soustředěně. Jako profesionálové dokonale ovládající neosobní způsob zabíjení. Použití moderních „palných“ zbraní přitom vyžaduje technickou dovednost a dokonalou koncentraci. Na morální úvahy nezbývá prostor. Sociální psycholog R. Baumaister dokonce hovoří o „nízkoúrovňovém myšlení,“ které popisuje jako „velmi konkrétní, zúžené a rigidní uvažování, zaměřené na tady a teď a na detaily jednání agresora, při němž dochází k naprosté identifikaci s akcí.“ Soustředění na detaily totiž vrahovi umožňuje vyhnout se přemýšlení o tom, že oběť je také člověk. Podle Baumaistera „Nejenže tento postup umožňuje zabíjet efektivněji, ale také chrání před pocity viny, které by mohly akci narušovat.“
Šílené činy Čo-Sung-hua a Anderse Behringa Breivika jsou, v souvislostech stavu současné společnosti, vysvětlitelné. Můžeme se jen obávat, že nejsou poslední. I mezi našimi politiky a spoluobčany je řada těch, kterým jsou blízké extrémní názory na soužití lidí odlišných kultur a vyznání, psychopatů, neznajících soucit, stud ani svědomí. Je nezbytné je identifikovat a varovat před nimi. Pokud se jim dostane do ruky zbraň nebo moc, je otázkou času, kdy je, „v zájmu vznešených ideálů,“ obrátí proti nám.
Jan Hnízdil
