Pátek, 1. 12. 2023, 7:15. Manželka mě vysílá do nedaleké Billy na rychlý nákup: chleba, listové těsto, pórek, jedno avokádo. Pórek nemají. Mířím k pokladnám. Billa jde s dobou.
Zřídili pět elektronických, samoobslužných, z klasických, s pokladní, bývá ze tří otevřená jen jedna. Jsem senior, s počítačovou technikou si netykám, platební kartu nemám, mobil tlačítkový, Aligátor. Mám rád pokladnu s pokladní. Je to osobní, většinu pokladních od vidění znám, pokaždé prohodíme pár slov, usmějeme. Nákup pro mě není jen mechanický úkon, ale společenská událost.
U kasy tentokrát sedí cizí paní. Ukrajinka. Markuje zboží zákaznici přede mnou. Jde to hladce, dokud má zboží čárový kód. Pak narazí na křen. Několik minut zápasí s klávesnicí, pak volá o pomoc. Prodavačka jí trpělivě vysvětluje, jak postupovat a odchází. Pokladní se pořád nedaří. Minuty ubíhají. Volá o pomoc podruhé. Prodavačka křen raději namarkuje. Na křenu se pokladní zasekla nejméně deset minut. Přicházím na řadu. Jde to hladce, dokud má zboží čárový kód. Pak narazí na avokádo. Několik minut zápasí s klávesnicí, pak volá o pomoc.
Minuty ubíhají. Za mnou fronta asi osmi dělníku, Ukrajinců. „Jsem ještě vůbec v Čechách?“ honí se mi hlavou. Ukrajinci začínají být netrpěliví, na krajanku si netroufnou. Nechci pokladní stresovat, mlčky se procházím. Asi po deseti minutách přichází na pomoc vedoucí. Trpělivě jí vysvětluje, že má kliknout na ovoce, kusy... diví se, proč to neumí.
„Ja fčerá cely den byflovala,“ oponuje nasupeně Ukrajinka. „Nezlobte se, posílají nám je z agentury, nic s tím neudělám,“ omlouvá se mi na rozloučenou vedoucí. Na avokádu se pokladní zasekla nejméně patnáct minut. Malý nákup se protáhl přes půl hodiny. Pro pórek jdu na Kladenskou k Vietnamci. Billa není pro starý. Sláva Ukrajině.
Jan Hnízdil