Pořád máme nějak zažito, že fact-checkingem, česky ověřováním faktů, se zjišťuje pravda. Už bychom tuhle dětinskou hypotézu měli opustit.

Lidské vědomí funguje tak, že drtivou většinu věcí vůbec nevnímáme. Není praktické uvědomovat si všechno, co registrují naše smysly, takže například oblečení na těle, nebo nové boty, po čase přestaneme úplně vnímat. Navíc to, co naše smysly registrují, naprosto není neutrální, jak ukazuje známý experiment s Neviditelnou gorilou. Náš záměr — který odráží naše hodnoty, které nemusí být vůbec uvědomovány — nastavuje filtry už na úrovni samotného smyslového vnímání; ještě dříve, než jsme vůbec začali o věcech uvažovat. Všichni nemáme stejné filtry, a proto všichni nemáme stejné vnímání. Už na úrovni smyslů platí, že žijeme každý v jiném světě a jsme vystaveni jiným „faktům“.

Navíc, jak ukazuje vývojová psychologie, ty filtry nejenže se liší horizontálně, tzn. jeden si všimne něčeho a druhý zase něčeho jiného. Liší se i vertikálně, kvalitativně. Zralým lidem se navnímaná syrová data zcela automaticky skládají do úplně jiných souvislostí—neboli vzorů—než lidem nezralým. Malé dítě nechápe ani, že když si dá do pusy palec u nohy a zkousne, tak to bolí. Akt žužlání palce a pocit bolesti jsou úplně rozpojené — ve vědomí malého dítěte mezi nimi není žádná souvislost. Podobně to funguje i u dospělých. Tam, kde jsou pro jednoho souvislosti naprosto očividné a důkazů není třeba, jiný vidí jen změť nesouvisejících informací a dožaduje se detailních důkazů. Pravda tedy ve finále není početný soubor ověřených faktů, pravda je hlavně o souvislostech mezi nimi — které někdo vidí a jiný, navzdory jakémukoliv vysvětlování, ne.

Co nám z toho plyne pro fact-checking? Zanedbejme pro dnešek, že pravda není o faktech, ale o souvislostech. Zaměřme se jen na to, že i fact-checker dělá, vědomě či nevědomě, několik důležitých voleb, které významným způsobem ovlivňují kvalitu jeho práce.

Zaprvé si fact-checker nějakým způsobem vybírá, co vůbec fact-checkovat bude. Agenda setting (nastolování témat), známý z teorie médií, funguje i tady.

Mnoho fact-checkerů působí v nějakých neziskových organizacích, které naprosto nejsou neutrální. Jednak jsou napojené na nějaké penězovody, a i když nemusí přímo dostávat zadání typu „zkontroluj tohle a na tohle se vykašli“, peníze zcela zjevně tečou tam, kde je nějaký vyšší zájem. Sociální sítě potřebují ověřovače pro moderaci obsahu, kterou po nich chce CIA a EU; EU potřebuje ověřovače, aby „chránila“ své občany před nenávistnými projevy a „ruskými dezinformacemi“; farma business potřebuje ověřovače, aby potíral „antivaxerskou propagandu“; novináři potřebují ověřovače, aby jim pomáhali v konkurenčním boji proti alternativním médiím (viz spolek Nelež, který se snaží zamezit reklamě na „dezinformačních webech“); banky potřebují ověřovače, aby se jejich reklama neobjevila na nějaké pochybné webstránce a ony nebyly popotahovány ze strany zahraniční centrály; politici potřebují ověřovače, aby devastovali jejich ideové oponenty. O neutralitě ve výběru toho, co vůbec bude ověřováno, naprosto nemůže být řeč.

To je ale výběr na úrovni obecných témat a konkrétních protagonistů, na něž se fact-checking zaměřuje. Ještě je ale potřeba provést výběr konkrétní informace, výroku nebo článku. Tady je dobré si uvědomit, že typický fact-checker je středoškolák pod třicet, nebo — čerstvý, studující či nedostudovaný — vysokoškolák nějakého humanitního směru. Třeba žurnalistiky. Je to pochopitelné, protože padesátiletý, mezioborově vzdělaný univerzitní profesor, který napsal deset knih, a který se denně potýká s tím, že věci jsou sakra složité, fact-checkera dělat nepůjde. Stejně jako třicetiletý matfyzák, který si v Deloitte hravě vydělá přes 70 tisíc. Jenže to není zrovna ideální kvalifikace na nějaké ověřování—třeba reverzní transkriptázy, která se řešila za Covidu. Takže fact-checker si, aniž by si to uvědomoval, vyzobává k ověření jen střípky informací, které vůbec dokáže pobrat. To, co nepobere, pro jistotu nechá být. Z tohoto důvodu už na samém začátku propadnou sítem fact-checkingu věci pořádně neprozkoumané a věci komplexní, jejichž posouzení vyžaduje víc než jen pár minut rychločtení.

Zadruhé si fact-checker musí vybrat, jak ověření provede. Protože typický fact-checker neobjíždí odborné konference ani válečné zóny, nezbývá mu nic jiného než se spolehnout na autority. Třeba vědecké. To je ale další kámen úrazu, protože, jak ukazuje historie vědy, pravdě jsou často daleko blíže renegáti mimo vědecký mainstream než poslušní konformisté z mainstreamu. Kopernik, Tycho de Brahe, Hus, Mendel, Einstein, aj. — to nebyli chudokrevní kariéristé, kteří se hřáli někde na teplém místečku a zamýšleli se jen nad tím, co jim vrchnost dovolila a na co byly peníze; to byli bohémské, nezávislé duše, které si šly za svou pravdou a okolí si nevšímali. Autoritami se často stali až po své smrti.

I tam, kde fact-checker nepotřebuje přímo odbornou autoritu, musí si zvolit zdroj. Obzory typického fact-checkera ale končí u mainstreamových médií a vládních organizací. Takže se pohybuje v kruhu, a vůbec o tom neví (anebo to ignoruje, často z podvědomého strachu z nejistoty). Funguje to tahle: Ověřovač č.1: pravda je X, protože to uvedla americká ambasáda a BIS. Novinky, Seznam zprávy a IDNES: pravda je X, protože to nezávisle ověřil Ověřovač č.1. Ověřovač č.2: Pravda je X, protože se na tom shodnou všechna mainstreamová média. Ověřovač č.3: Pravda je X, protože už to nezávisle ověřili Ověřovači č.1 a č.2. S pravdou jako takovou, tyhle konsenzuální smyčky nemají vůbec nic společného.

Když si tohle všechno uvědomíme, musí nám být jasné, že spolehlivý fact-checking je protimluv. Na pravdu si u fact-checkingu fakt jenom hrajeme. Zásadní záležitosti — u nichž by bylo nanejvýš potřebné konfrontovat zavedené vládní a informační struktury — zůstanou mimo jakékoliv ověřování. Mimo zůstanou i složité věci, o nichž by se měla vést veřejná debata a kde je třeba pravdu hledat. Nepodstatný zbytek „faktů“ je ověřen asi v takové kvalitě, jakou vykazuje ChatGPT: pravda je to, co se hojně píše na anglo-jazyčném Internetu.

Štěpán Čábelka