Vždycky jsem byla toho názoru, že je zvrhlé odsuzovat lidi jen za názor nebo výroky – a to jakékoliv. Dneska se to děje. I text či vyslovený názor může být trestným činem. Dnes jsou v Trestním zákoníku paragrafy (například paragraf 355 nebo 356 a další), které se přímo dotýkají svobody slova. Dalo by se říci, že apelují na „dobré mravy“. Asi takhle: Všichni například cítíme, že mluvit nepěkně o nějaké rase není morálně v pořádku.
Zařízení, které – jak právě v téhle souvislosti v posledních dnech řada historiků doložila – bylo mimořádně odporné už před válkou, natož během ní. Teď aby se z toho oba pánové složitě vybrušovali.
Já si sice nemyslím, že domnívat se a říkat nepravdu by mělo být trestné, ale na druhou stranu si taky nemyslím, že by to měla společnost přejít mávnutím ruky. Naopak. Myslím, že bychom měli o tom, jak se vyjadřují naši poslanci, mluvit minimálně stejně frekventovaně, jako se svého času mluvilo o prezidentově „*** sem - *** tam“. Novináři by o tom měli minimálně stejně frekventovaně psát. A našim dětem bychom měli, myslím, vysvětlovat, že ne všechno, co je potenciálně v souladu se zákonem, je taky morálně správně.
Měli bychom jim říct, že pokud v dospělosti zahnou svému partnerovu, sice je za to nikdo nezavře, protože jsme civilizovaná země, ale taky to není něco, na co by mohly být hrdé. A zrovna tak bychom jim měli říct, že zlehčování koncentráků, gulagů, politických procesů, terorismu, válečných genocid a dalších zvrhlostí, kterých je lidská rasa schopna, sice nemusí nutně být ve velmi civilizované a sebevědomé zemi trestné, ale přitom to je společensky nechutné. Naše děti by to vědět měly a měly by si dát velký pozor na lidi, kteří mají práh tolerance nechutností posunut příliš vysoko a popírají naši minulost: Protože národ, který zapomene svou vlastní minulost, je odsouzen k tomu si ji zopáknout.
