Mohl by tento svět, tato existence lidských bytostí na planetě Zemi být určitým typem vězení? Začínám nabývat pocitu, že Země je něčím na způsob polepšovny, určitým druhem „pekla“, „necháním zlobivých dětí po škole.“ To nemá znamenat, že každý aspekt této existence je pekelný, nebo že tu nejsou krásné životy, ale zamyslete se nad tím.


Stačí, když se podíváme na základní od života na Zemi neoddělitelné životní funkce, tak si můžeme povšimnout několika věcí.

Všechny organismy na Zemi, aby se udržely naživu, tak se živí potravou, nebo vzduchem a vodou. Každý organismus od lidí po bakterie je v neustálém procesu obstarávání obživy, aby zůstal naživu. Když nemáme žádný jiný svět nebo planetu, abychom to mohli porovnat, tak nevíme, jestli je to opravdu „normální“ nebo ne.

Když se ale podíváte na to, co teď o lidské historii jasně víme, jakož i o chování lidí, počínaje sociálními strukturami nejchudších lidí po elity na vrcholu hierarchie, tak to vypadá, že podstupujeme neustálý zápas o něco: bojujeme o zdroje, potravu, moc, nějaké své naplnění. I na individuální úrovni pořád po čemsi prahneme. Pak je to chování možno pozorovat na různé úrovni i u nejbohatších a nejmocnějších lidí světa.

Je Země vězeňskou planetou?

Proč je to tak, že musíme jíst a dýchat, abychom zůstali naživu? Považte, jak obtížené mohlo bývat vypěstování jídla anebo jeho vyhledání k obživě před mnoha tisíci lety (i když to mohlo být snadnější, než to občas známe, ale kdy to bylo snadné): copak nám to cosi neříká o samotné povaze této existence?

Takže to je ta první věc: proč je celá ta planeta v nekončícím cyklu spotřeby? V mnoha ohledech je to krásné, není to vše zlé, ale je to ve skutečnosti svět organismů konzumujících organismy k obživě. Možná, že všechny planety takto ve své existenci nefungují.

A teď se zamysleme nad lidskými bytostmi. Proč se dětičky chovají takovým způsobem, jak to dělají? Proč lidské bytosti od kojenců po dospělé neustále usilují o své naplnění? Vypadá to, že od základního nezbytného nakrmení po povrchnější formy svého naplnění vždy usilujeme o něco zvnějšku. Ale když se ponoříme do vnitřku a porušíme ten cyklus neustálého hledání něčeho mimo sebe k naplnění, tak do sebe věci náhle začnou zapadat.