Tento brilantní fyzik ví, jaké to je, když trápí deprese, a má pro ty nejsmutnější z nás pár moudrých slov, co pomohou se přes to dostat. U Stephena Hawkinga, jednoho z největších mozků našich časů, se ve věku 21 let rozvinuly symptomy ALS (amyotrofická laterální skleróza). Zrovna, když se jeho kariéra začala rozjíždět, jeho tělo ho začalo zrazovat. Jestli někdo něco ví o potýkání se s nešťastnými okolnostmi v životě, tak je to nejspíš on.
Ač mu ta nemoc ochromila tělo, Hawkingův pronikavý intelekt mu nedovolil upadnout do negativismu. Ve skutečnosti se věnoval oblasti teoretické fyziky s o to větším zanícením.
Ač mu doktoři dávali zhruba tak dva až tři roky života, rozhodl se Hawking, že udělá to nejlepší, co v takové situaci může, a teď je po celém světě uznáván za odpovědi, které odhalil na otázky o skrytém vesmíru, o Velkém třesku, když vytvářel vědecké teorie, když ho k tomu Síla jeho pozitivismu vedla.
Samozřejmě, že si Hawking prošel těžkými časy, odpovídajícími jeho stavu, ale ví, že v tomto životě je toho pořád ještě hodně, za co být vděčný. O mnohé z toho se podělil v nedávné přednášce, která proběhla v Královském institutu v Londýně.
Hawking upoutaný na invalidní vozík nemůže mluvit ani se hýbat. Našel však způsob, jak komunikovat pomocí technologie, a když srovnává černé díry s depresí, dává na srozuměnou, že ani jednomu není možné uniknout.
Řekl:
„Poselství jeho přednášky spočívalo v tom, že černá díra není zas až tak černá, jak se na zeď maluje. Nejsou to věčné žaláře, jak se kdysi myslelo. Věci se z černé díry mohou dostat, a to jak ven, tak možná i do jiného vesmíru. Takže když se cítíš, že jsi v černé díře, nevzdávej to, jsou cesty ven.
Pamatuj, vzhlížej ke hvězdám, a ne na svoje nohy. Nikdy se nevzdávej práce. Práce ta ti dá smysl a účel života a bez ní je život prázdný. Když máš dost štěstí, abys našel lásku, nezapomínej, že tu je a nezahazuj ji.“
Když se ho ptali na jeho postižení, řekl k tomu Hawking toto:
„Taková oběť by měla mít právo na skončení svého života, pokud chce. Já si ale myslím, že by to byla velká chyba. Ač to může vypadat jako ošklivý život, vždycky je něco, co s tím lze udělat a v čem uspět. Pokud je život, pořád je naděje.“
Pokračuje s inspirujícím poselstvím:
„Když jsi postižený, tak to nejspíš není tvoje vina, ale není dobré z toho obviňovat svět nebo od něj očekávat, že tě bude litovat. Člověk musí mít pozitivní přístup a musí ze situace, v níž se nachází, dostat maximu; pokud je fyzicky postižený, nemůže si dovolit být postižený ještě i psychologicky. Podle mého názoru by se měl soustředit na aktivity, při kterých fyzická neschopnost nepředstavuje vážný handicap. Mám obavy, že Olympijské hry pro handicapované se mi nelíbí, ale mně se to snadno říká, protože se mi atletika stejně nikdy nelíbila. Na druhou stranu je věda pro postižené lidi velice dobrou oblastí, protože probíhá převážně v mysli. Samozřejmě, že většina druhů experimentální práce je nejspíš pro takové lidi vyloučena, ale teoretická práce je téměř ideální.
Mé postižení pro mě v mém oboru neznamenalo vážný handicap, když je jím teoretická fyzika. Ve skutečnosti mi pomohlo tím, že mě odstínilo od potřeby vyučovat a provádět administrativní práci, čehož bych se jinak účastnil. Povedlo se mi to ale jen díky obrovskému objemu pomoci, které se mi dostalo od mé manželky a dětí, kolegů a studentů. Zjistil jsem, že lidé jsou obecně velice ochotní pomáhat, musíte být ale připraveni je povzbudit k tomu, aby pocítili, že jejich úsilí pomoci za to stojí, natolik, nakolik můžete.“
Takže ač ti život může nadělit trpké ovoce, bezpochyby existují způsoby, jak i to můžeš využít.
Zdroj: trueactivist.com
