5 let se přátelila s opicemi a dnes vypráví svůj příběh. Příběh Mariny Chapman je tak extrémní, že je těžké mu vůbec uvěřit. Unesena z její rodiny v brzkém věku, zanechána v džungli, kamarádka skupinky primátů a nyní, o dekády později, odkrývající svůj příběh. Marina ve skutečnosti nechtěla nic z toho publikovat, protože se bála, že jí nikdo neuvěří. Přemluvila ji k tomu až její dcera Vanessa, která nechtěla, aby maminčiny vzpomínky upadly do zapomnění. A tak se Marina spolu se spisovatelem Lynnem Barrettem-Lee pustila do sepsání jejích neuvěřitelných a šokujících memoárů.
Den, kdy se vše změnilo
Krátce před jejími pátými narozeninami si Marina vybavuje den, kdy byla unesena. Myslí si, že žila ve Venezuele nebo Columbii, ale už si nevzpomíná. Hrála si na zahradě a nejednou k ní přišli dva muži a ona ztratila vědomí.
Další věc, na kterou si vzpomíná, byla až jízda autem uprostřed deštného pralesa, kde ji najednou vyhodili z auta, a ona tam zůstala opuštěná a sama.
Po hodinách breku si uvědomila, že jí nikdo nepomůže.
Opičí skupina
Nejdříve se primáti nezajímali o přítomnost člověka a Marina jim byla lhostejná, jejich přístup se ale změnil, když se malá holčička otrávila tamarindem. Jedna z opic, které teď říká „dědeček“, ji vzala k zabahněné vodě, Marina se napila, vyzvracela a uzdravila.
Od této chvíle se tak mezi opicemi cítila vítaná a začala pozorovat jejich chování a způsoby jak přežít – jak šplhat, co jíst nebo jak se očistit.
Než se naučila sama sbírat banány, opičky se s ní rády o nějaký ten trs podělily.
Nová rodina
Vychovala Marinu skupina opic? Ne. Vysvětluje, že bez pomoci malp (druh primáta, podle vědců jeden s nejpřátelštějších) by v džungli nepřežila. Na druhou stranu ale odmítá říkat, že ji vychovaly. Nemilovaly ji, jen ji přijaly do svého území, což se média snažila obrátit.
„Nejdříve byli jen tolerantní. Necítili ke mně opravdovou lásku. Jednou na mě jedna naskočila zezadu, a pokud jste nikdy předtím nebyli objati, byl to ten nejkrásnější pocit.“
Život v džungli
Vše se točila jen kolem jídla – co jíst, kde to najít a jak to získat.
I když dny plynuly velmi rychle a Marina se v džungli aklimatizovala, stále cítila, že potřebuje lidský kontakt. Občas viděla lovce s mačetami a zbraněmi, jak chodí okolo, až se je jednoho dne rozhodla oslovit.
Nahá a po čtyřech za nimi přišla a poprosila je o pomoc. Co se stalo potom, ale bylo daleko od pomoci.
Žádné místo, které by nazvala domovem
Tito muži ji sice přinesli zpátky do civilizace, ale příjemné to rozhodně nebylo.
Prodali ji do nevěstince, kde ji pravidelně byli a kde uklízela, i když naštěstí prostituci nedělala. Nakonec jednoho dne sebrala odvahu a utekla do ulic Cúcuty, kde žila s dětmi z ulice.
Živila se krádežemi a podvody. Jednoho dne jí kamarádka poradila, aby si našla rodinu, pro kterou bude pracovat, což také udělala. Pravdou ale je, že tato rodina byla plná kriminálníků a zacházela s ní velmi špatně.
Marinin strážný anděl
Naštěstí si jí všimla hodná sousedka, která ji dala na starost jedné ze svých dcer Marie, jenž nakonec Marinu adoptovala. Vyrůstala v Bogotě a nová rodina jí dala i možnost pořádného vzdělání. Jelikož pracovali v textilním průmyslu, mohli si dovolit poslat Marinu do Severní Anglie.
Tam Marina žije dodnes, už jako manželka a babička, ale říká, že splynutí s civilizací nebylo vůbec jednoduché.
„Když jsem se vrátila z džungle, musela jsem se naučit jak sedět na židli, jak otvírat dveře, jak dodržovat hygienu. Dodnes pořádně neumím sedět a jíst. Musím se dívat na lidi okolo a napodobovat jejich pohyby. Narodila jsem se jako člověk, ale 5 let jsem byla v divoké přírodě, pak v bordelu. Za takovou minulost se stydíte. Bála jsem se, že mě lidé budou zkoušet, protože si myslí, že je ve mně něco divokého.“
Naštěstí se ale Marina úspěšně asimilovala a její zážitky z dětství z ní dělají úžasnou ženu, kterou je dnes.
Zapomenutá paměť
Marina si bohužel nepamatuje moc z doby, než byla unesena, což pro někoho dělá složité jí věřit.
Na druhou stranu to ale čtenáře může přivést na myšlenku o komplexicitě lidské mysli a paměti. Je možné, že Vanessa trpí syndromem falešné paměti, aby vypustila traumatické dětství? Anebo je její příběh skutečný?
„Jenom sdílíme náš rodinný příběh, nezáleží, jestli mu lidé věří, nebo ne,“ říká Vanessa.
Závěr je čistě ponechán na čtenáři, ale něco se z něho můžeme naučit každopádně – překonávat nepřekonatelné překážky a být vděční za vše, co bereme jako samozřejmost.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Zdroj: ce.com
