Ukrajinský premiér Arsenyj Jaceňjuk 8. ledna 2015 během svého vystoupení v německé státní televizi ARD interpretoval postup sovětských vojsk přes Německem okupovanou Ukrajinu a do německého hlavního města v roce 1945 jako „sovětský útok na Ukrajinu a Německo.“ Německá kancléřka Angela Merkel a němečtí vládní činitelé by měli Jaceňjukův pohled na historii komentovat. O té se dá říci, že jak historie WWII, tak ukrajinsko-německá historie je více hajs-storie, než historie, ať už se zabýváme povídačkou kohokoliv.
Mluvčí kabinetu kancléřky Merkelové na toto kontroverzní prohlášení zareagoval sdělením, že německá vláda nechce komentovat prohlášení ukrajinského ministerského předsedy s dodatkem, že německá vláda nezpochybňuje německou odpovědnost za smrt sovětských občanů během WWII. Tohle prohlášení přišlo v reakci na dotaz ruského ministerstva zahraničí o postoji Berlína k Jaceňjukovu prohlášení.
Když nic jiného, tak kontext
Jaceňjukovo prohlášení přišlo zrovna, když se němečtí, francouzští a ruští diplomaté stejně jako ukrajinský president Petro Porošenko dohodli na pokračování v pokusech nalézt mírové řešení občanské války na Ukrajině v rámci skupiny Normandie, tj. bez účasti Británie a Spojených států. Bylo to v této sestavě, kdy bylo 5. září 2015 dosaženo Minské dohody, která byla uzavřena v běloruské metropoli Minsku.
Jaceňjukovo kontroverzní prohlášení také přišlo zrovna, když francouzský president Francois Hollande výslovně prohlásil, že s režimem sankcí proti Rusku se musí skoncovat, což Merkelová uvedla při několika příležitostech už před tím. Je ironií, že Hollandovo průlomové prohlášení zaniklo v mediálním tyátru, který vytvořil útok na pařížský magazín Charlie Hebdo do 48 hodin po Hollandově prohlášení o francouzském postoji.
Porod Ukrajiny bolí – geopolitická nárazníková zóna mezi Německem a Ruskem
Ve svém článku nadepsaném „Metafyzické pochybnosti týkající se existence moderní Ukrajiny, výtvoru německého generálního štábu z roku 1918“ popisuje americký historik Webster G. Tarpley historii tohoto regionu, dnes určeného jako Ukrajina, od asi roku 1200 až do dneška. Tarpley dospívá k názoru, že „otcové zakladatelé“ Ukrajiny jako národa byli údajně v letech 1917 – 1918 v německém generálním štábu. Byl to zvláště německý polní maršál Paul von Hindenburg a německý generál Erich Ludendorff. Německý generální štáb rekrutoval a vycvičil asi 10 000 válečných zajatců z toho, co se později stalo Ukrajinou, kteří byli po propuštění vysazeni do toho, co se s pomocí německé vojenské podpory nakonec Ukrajinou stalo.
Německé důvody za podporou vytvoření ukrajinské národní identity a německá pomoc malé menšině ukrajinských nacionalistů později v konečných fázích WWII byla více než jen taktickým manévrem německého generálního štábu, který už uznal, že válku prohraje. Byl to německý pokus vytvořit kvazi-neutrální zónu mezi SSSR a Německem. A tak proběhla tahle světová válka pak Studená válka, načež během raných fází kolapsu SSSR a během vyjednávání o znovusjednocení Německa to bylo Rusko, kdo trval na neutralitě Ukrajiny.
Jak šéf tehdejšího SSSR státu Michail Gorbačov, tak bývalý francouzský ministr Roland Dumas zdůraznili, že předběžnou podmínkou pro sjednocení Německa je to, že NATO se nebude rozrůstat na východ. Ještě v roce 2014 tento vůdčí francouzský státník tohle prohlášení zopakoval s poznámkou, že tohle lze chápat jako neodlučitelnou složku míru.
Hlasité mlčení Merkelové
Ač zvláště Atlantické ose nakloněná Západní média německou kancléřku Angelu Merkel a její kabinet kritizovala za absenci komentářů k Jaceňjukově prohlášení, tak existují jiní, kteří uvádí, že nejmoudřejší reakcí na provokace je nereagovat na ně. Je pozoruhodné, že uniklá nahrávka konverzace mezi americkou náměstkyní ministra zahraničí Victorií Nuland a americkým velvyslancem na Ukrajině Geoffrey Pyattem odhalila, že americká administrativa považuje Jaceňjuka za „našeho muže.“ Je pozoruhodné i to, že zrovna tak britská šéfová zahraničních věcí EU baronesa Catherine Ashton upřednostňovala Jace jako „našeho muže.“ Tento fakt mohl těžko Merkelové a dalším probuzeným německým politikům uniknout, zrovna tak jako Hollandovi.
Německo totiž pomalu ale jistě buduje německo-francouzský a kontinentální evropský konsensus proti politice napětí mezi Evropou a Ruskem pod dominancí US/UK a dosáhlo v tom určitých úspěchů. Avšak problémem jakékoliv německé vlády bez ohledu na to, která strana je u kormidla, je ten, že Německo dosud opětovně nenabylo svou suverenitu, a že mnohá jeho zahraničně politická rozhodnutí jsou pořád diktována z Washingtonu nebo z Londýna. A tak je tomu asi 70 let po konci WWII. A proto se prohlášení jako to Jaceňjukovo v této perspektivě jeví jako kousnutí komára. Sice to svědí, ale čím více se drbeš, tím víc to rozdrbáváš. Nejlepší a nejzdravější cestou, jak se s tím vyrovnat, je ignorovat to a komára zaplácnout, až to bude nejméně čekat.
Rusko, Francie a Německo budou nadále s Ukrajinou pracovat v rámci formátu Normandie. Žádnému Jaceňjukovi se nepovede z vedoucích německých politiků vymámit nic, co by šlo použít proti tomuto mírovému procesu, a co by proti němu určitě použito bylo, a ten proces zapadá do německého už 70 let trvajícího osvobozování, z něhož odmítají uhnout, přičemž upírají zraky k uchvácení větší svobody.
V pondělí 12. ledna 2015 přijal německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier své protějšky z Francie, Ukrajiny a Ruska ve vile pro hosty Villa Borsig. Tohle kvarteto bude diskutovat o tom, jak překonat ten pat mezi stranami konfliktu na Ukrajině. Při tom je pozoruhodné, že francouzský president Francois Hollande ani ne 48 hodin před tou záležitostí s Charlie Hebdo tvrdil, že ruský president Vladimir Putin ho ujistil, že Rusko nemá vůbec žádné plány na anexi jakékoliv části ukrajinského regionu Donbas, že však Rusko trvá na tom, že v tomto převážně rusky mluvícím regionu bude mít sféru vlivu. Hollande rovněž zdůraznil, že režim sankcí musí skončit.
Když nepřijdou odpovědi na Jaceňjukovu zjevnou hajs-storii a další provokace, tak proč si pro změnu nepoložit otázku, jakou si před pár tisíciletími kladli čínští filosofové? Slyšel jsi někdy, aby jedna ruka tleskala?
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: journal-neo.org, reformy.cz
