Rusko opustilo problémový projekt Jižní proud a postaví teď jeho náhradu s Tureckem. Toto monumentální rozhodnutí signalizuje, že Ankara si zvolila zavrhnout Euro-Atlanticismus a přistoupit k Eurasijské integraci. A to by mohl být dost možná zatím největší krok směrem k multi-polaritě, když samotný otočný čep Eurasie, Turecko, skoncovalo se svými bývalými euro-atlantickými ambicemi. Ještě před rokem by nikdo nic takového neviděl ani v dohledu, avšak naprosté krachy americké středovýchodní politiky a EU energetické politiky během pouhého jediného roku takovýto ohromující obrat směru umožnily.
Turecko pořád ještě předpokládá, že bude mít nějaké privilegované vztahy se Západem, ale celková povaha těchto vztahů se už navždy změnila, jelikož tato země se už oficiální přidala k pragmatické multipolaritě.
Turecké vedení přistoupilo k významnému kroku, když zpečetilo takto kolosální dohodu s Ruskem v tomto citlivém politickém prostředí, a ta stará přátelství už nikdy nepůjde obnovit (a Turci by to ani nechtěli). Ozvěny toho jsou vskutku globální.
Přehlédnutí projevů
Je zarážející, jak moc Západ ztratil během tak krátké doby, a to jen kvůli tak nesmírným a naprosto zbytečným politickým přepočítáním se, jež mají své kořeny v katastrofálních operacích změny režimu v Sýrii a na Ukrajině.
USA na Středním východě:
USA téměř před čtyřmi lety zverbovaly Turecko jako ‚zákulisního režiséra‘ svržení demokraticky zvolené syrské vlády. Věci však nešly tak, jak byly plánovány, a Syrský lid se pustil do zuřivé Vlastenecké války k obraně existujícího sekulárního státu. Turecko tedy uhnulo z anti-ISIL koalice, protože chtělo solidní záruky, že ze změny režimu v Sýrii dostane svou odměnu, ale žádné nepřicházely. Jeho vedení zůstávalo neoblomné, a tak USA začaly hrát s ‚Kurdskou kartou‘ etnického nacionalismu, aby je doštípaly k poddajnosti – když tu jim to nakonec vybuchlo do tváře. USA vyzbrojením a vycvičením Kurdů (z nichž někteří jsou v Turecku na seznamech teroristů) překročily červenou čáru, a Turci, kteří to vnímali jako existenční hrozbu svému státu (která časem buď záměrně, nebo sama od sebe na ně bude vypuštěna), tudíž poté už věděli, že se musí obrátit, a to rychle.
EU a její energetická politika:
Mezi tím EU naprosto zmršila svou energetickou politiku s Ruskem. V důsledku Ukrajinské krize začala vyvíjet nesmírný tlak na projekt Jižního proudu, který se mezi tím stupňoval, když vytáhla klauzule ve své energetické legislativě, aby prohlásila spolupráci svých členských států s Ruskem za ilegální. Chudší země jako Bulharsko prosily EU, aby jim ten projekt dovolila, a zdůrazňovaly jak je to důležité pro jejich národní ekonomiky (které toho po svém vstupu od Bruselu moc nedostaly), ale marně, jelikož EU tento projekt sabotovala. A tak Rusko nemělo jinou volbu než najít náhradní trasu a neviděli jinou průchodnou než přes Turecko, ve kterém zrovna probíhá nejvážnější krize vztahů s USA, jakou kdy měli.
Husičky seřazené pěkně za sebou
Podívejme se, jak byl tento manévr geostrategického mistrovství uveden do chodu, jelikož ty hlavní kroky v tomto politickém valčíku se odehrály v posledních dvou měsících – a ty se točí kolem ruského presidenta Putina.
(1) Srbsko:
Putinova říjnová návštěva v Srbsku posloužila k informaci jeho protějšku o plánech zrušit Jižní proud spolu se silným ujištěním, že rusko-srbské vztahy zůstávají do budoucna nedotčené, ať už s plynovým projektem nebo bez něj.
(2) Sýrie a Soči:
Syrský ministr zahraničí Walid Muallem minulý týden navštívil Soči a osobně se setkal s Putinem a s ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. Schůzka proběhla za zavřenými dveřmi, což jen zdůraznilo pozornost, jakou ruské vedení věnuje svému hostu. Putin mu mohl říci, aby informoval presidenta Assada o jeho nadcházející návštěvě Turecka, aby jej ujistil o svém loajálním a respektovaném partnerství a optimistických záměrech v rámci širšího obrazu, který je motivuje.
(3) Turecko:
Konečným krokem byla Putinova cesta do Turecka a prohlášení po jeho schůzce s Erdoganem. Turecko chápe, že přistoupením k tomuto projektu učinilo definitivní krok, po němž už není návratu, jakmile dojde k rozhodnutí. EU ho desetiletí odmítala a teď si také uvědomuje, že i svému nejbližšímu vojenskému spojenci, tj. USA, hrálo po celou Syrskou válku roli využitého blba.
Co je ještě horší, Kurdská karta se vymknula kontrole a vypadá to nevyhnutelně, že povstání se dříve nebo později s krvavými a destabilizujícím důsledky znovu rozhoří. Z pragmatického hlediska se těžiště globálního dění přesunuje ze Západu mimo Západ (přečtěte si třeba: BRICS a G20), a tak Turecký stát, pamatujíc na vlastní národní zájmy, usoudil, že je moudré přidat se k novým vítězícím kruhům (když ho před tím Evropa zavrhla a USA zradily), a tak zkouší obrátit nový list s novými přáteli.
Dozvuky
Oznámení Nového Jižního proudu má globální dopady, tady je jen několik z nich rozdělených podle regionů:
Evropa:
EU bude muset platit drahý plyn (v průměru o 30% dražší), který se bude nejspíš prodávat z řecko-tureckého terminálu na hranici, stejně jako zůstat v závislosti na rizikových ukrajinských trasách. Ale chudé balkánské země se toho mohou chytit a dohodnout se na stavbě relativně levných pevninských propojovacích potrubí, a tak projekt znovu vzkřísit, ale jen když se odvrátí od EU a její autoritářské energetické legislativy. Všechno, co by to pro Řecko a Bulharsko obnášelo, je opustit Brusel (což není zas tak nepravděpodobné), a projekt může jít buď přes Makedonii do Srbska, nebo přes Bulharsko, jak bylo původně plánováno, a pak na maďarskou hranici. V tomto okamžiku je to určitě mučivě lákavá myšlenka pro země, které za svou integraci tolik zaplatily, aniž za to pořádně něco dostaly. Očekávejte Nový Jižní proud, který EU politicky rozdělí, jako nic před tím.
Střední východ:
Nepřipadá v úvahu, že Rusko by po tolika letech přátelství Sýrii prodalo, zvláště ne po vysoce profilované schůzce Putina s Muallemem. To tudíž není předpověď přímé invaze Turecka do Sýrie (i když by mohlo pokračovat s výcvikem některých protivládních bojovníků). Mohlo by však dovolit USA, aby použily jejich letišť a vzdušného prostoru k náletům na ISIL.
Jelikož teď Turecko zahájilo multipolární chování, tak to hraje na všechny strany, kde z toho kynou výhody, takže si podrží obranné vztahy s NATO a s USA, ale už se nebude chovat jako úplný lokaj. V delším výhledu se Turecko posouvá na Východ, tudíž by jednoho dne mohlo dovolit i Íránu, aby přes něj postavil plynovod, a zpřístupnil mu Západní trh, a mohl by i dovolit tranzit turkmenského plynu přes obě země do Evropy.
Eurasie:
Co je nejdůležitější, Turecko ukázalo, že má politické odhodlání činit historická rozhodnutí nezávisle na NATO, čímž ukázalo, že se chápe své role geografického čepu a zkombinuje ji s multipolární politikou. Šanghajská organizace pro spolupráci (k jejímž nejdůležitějším členům patří Rusko s Čínou) právě před pár měsíci vytyčila konkrétní postupy k přijímání nových členů, ač v té době analytici uvažovali o tom, že je to zaměřeno přímo na Indii a Pákistán.
Avšak teď, když je Turecko už partnerem k dialogu, tak by mohlo rychle přikročit k získání statutu pozorovatele s tím, že k jeho plnocennému členství by mohlo dojít stejně rychle, jako k jeho rozhodnutí, stát se otočným čepem. Povídalo se i o vstupu této země do dohody o volném obchodu s Ruskem vedenou Eurasijskou celní unií, takže by nakonec mohlo nahradit EU východním sokem Bruselu Moskvou.
Když si tak tvůrci rozhodnutí na Západě drbou hlavy a diví se, jak to vůbec mohlo zajít tak daleko, tak by bylo dobře, kdyby jim došlo, že k ničemu z toho nemuselo dojít, kdyby prostě jen Syrskému a Ukrajinskému lidu dovolili žít v míru se svými demokraticky zvolenými vládami.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Zdroj: globalresearch.ca, reformy.cz
