Co je vlastně nejpozoruhodnější na následujícím podrobném profilu summitu G-20 z 3-4. listopadu 2011 v Cannes od FT, odehrávajícím se v době, kdy Evropa dobře věděla, že téměř všechny ostatní možnosti jsou vyčerpány, a byla nucena plazit se před Číňany a škemrat o peníze…? Není to Obama, který stál před volbami plný obav z toho, co by dezintegrace Eurozóny a deprese mohla znamenat pro americkou ekonomiku, a co je ještě důležitější, pro jeho šance na znovu zvolení, když se mu povede dohnat německou kancléřku Angelu Merkel k slzám, což mu vyšlo…


[quote align="center" color="#999999"]

K překvapení téměř všech v sále začala Angela Merkel plakat.

„Das ist nicht fair.“ To není fair, zvolala vztekle německá kancléřka se slzami deroucími se do očí. „Ich bringe mich nicht selbst um.“ Nespáchám sebevraždu.

Ti, kdo viděli tohle zhroucení v malém konferenčním salónku ve francouzském přímořském letovisku v Cannes, byli dost šokováni, když spatřili nejmocnější evropskou vůdkyni s nejvyšší kontrolou svých emocí dohnanou k slzám.

Tahle scéna však byla ještě daleko pozoruhodnější, řekli přítomní, kvůli dvěma předmětům její zloby: muže sedícího hned vedle ní, francouzského presidenta Nicolase Sarkozyho, a toho, co byl naproti přes stůl, amerického presidenta Baracka Obamy.

…

Americký president požádal, zda by to paní Merkelová mohla s Bundesbankou zařídit do pondělí. Pan Sarkozy navrhl, aby se ministři financí sešli k dohodnutí podrobností hned následující den ještě před koncem summitu. Možná by se o tom mohlo něco vágně zmínit i v komuniké summitu, navrhl pan Obama. Ne, řekl pan Sarkozy, ale mohli bychom se k tomu znovu sejít ráno.

Bylo to, jako kdyby ji ti dva muži neslyšeli. Zopakovala to znovu: „Nepodstoupím takové obrovské riziko, aniž bych cokoliv dostala od Itálie. Já nespáchám sebevraždu.“ [/quote]

Ne, zprávou to tom, o co opravdu jde, bylo to, že Evropa čelící téměř jisté dezintegraci, stejně nebyla ochotná učinit kompromisy nezbytné k odchodu od pseudo-unie, takové, která není ani federací, kde bylo možné vydat společné dluhopisy, a kde by byli členové vymahatelně odpovědní jeden za druhého, a země ani nejsou ochotny vzdát se suverenity ve prospěch daleko stabilnějšího a životaschopnějšího útvaru, aby se v něm rozprostřela rizika.

[quote align="center" color="#999999"]

Pan Sarkozy se pokoušel tuhle trojcestnou slepou uličku nějak zvládnout. USA chtěly, aby Německo přispělo svými SDR (speciální práva čerpání – psueudo-měna MMF), ale Německo bylo ochotno přijmout částečné závazky, jen když se Itálie podvolí programu MMF, ale italský ministr financí Giulio Tremonti zůstával neoblomný: Řím akceptuje monitorování MMF, nikoliv však program. Stačil by italským plán na monitorování plus závazek Německa, že přispěje ke dvoustranným, půjčkám, ptal se pan Sarkozy.

„Ne. Německo má jednu čtvrtinu ze všech SDR alokovaných v eurozóně,“ namítal pan Obama. „Když dáte dohromady všechny země EU, nikoliv však Německo… začne to ztrácet věrohodnost.“

…

Vůdci se opět sešli příští ráno, ale už to ztratilo hybnost. „Bylo po bouřce,“ řekl jeden člověk, co byl na obou schůzkách. Plán s SDR už znovu nespatřil světlo světa. Itálie dostala program monitorování, ale žádné financování. A aby z toho namíchal úplnou třaskavou směs krachu, pan Berlusconi při své závěrečné tiskové konferenci veřejně přiznal to, co se všichni svědomitě snažili udržet v utajení: že mu MMF nabízela záchranný program. Itálie by utrpěla stigmatem, že má zapotřebí nechat se zachraňovat, ale aniž by se jí dostalo jakékoliv pomoci.

Krach Cannes do požáru eurozóny vdechl nový kyslík. Když se trhy znovu otevřely, italské zápůjční náklady vyskočily. Do týdne byly téměř 7,5 procenta. Řecko vylezlo na skoro 33 procent, což je pro rozvinutou zemi bezprecedentní úroveň. Teď, když tu nefungovala žádná protipožární stěna, nebylo vůbec jasné, co by mohlo euro zachránit. [/quote]

V celé zprávě od Petera Spiegela je toho více, ale pro ty, co tehdy každý den zažívali zkušební balónky novinových titulků, o tom, co teď přijde, pro osvěžení paměti: nedávno před tím Goldmanem do čela Evropské centrální banky (ECB) dosazený Mario Draghi vyhnal požadované výnosy z italských dluhopisů do výšin, kterýmžto procesem vyhnal i Berlusconiho z místa, i řeckým G-Pap vypadl po svém selhavším gambitu s referendem, a pak tu byla jedna věc, co zachránila Eurozónu před kolapsem, tou bylo (poslední) Amerikou financované globální vykoupení z 30. listopadu 2011.

A pak od té doby to už byla jedna lež za druhou počínaje Draghiho blafem: „Ať to stojí, co to stojí,“ aby zabránil kolapsu Eura, ač dobře věděl, že ECB nemůže z vlastní vůle monetizovat obligace, jako to může americký Fed (jeho vlastními slovy), a což se později transformovalo na „ať to stojí, co to stojí“ při stlačení Eura dolů (s potvrzením, že Eurozóna je životaschopná jen v koridoru EURUSD 1,20-1,40, a při postupu s „programem“ OMT, který pořád ve skutečnosti neexistuje, i dva roky poté, co byl uveden.

Tak, co se v Evropě od toho osudového summitu G-20 v Cannes v roce 2011, který Merkelovou rozplakal, stalo? Proč, přeci nic? Absolutně nic se nezměnilo, k tomu proslulému uskrovňování, které všichni nenávidí, ve skutečnosti nedošlo, těm, kdo o tom ve zmatku pochybují, doporučujeme se podívat na rekord všech dob (a pořád ještě rychle rostoucí) s čísly zadlužení po celé periferii Eurozóny, a na to ze všeho nejhorší, na tu nejdůležitější keynesiánskou proměnnou – růst zadlužení soukromého sektoru – který se nikdy nevzpamatoval. Jak ukazuje graf níže, půjčky soukromým podnikům v Eurozóně zůstávají rekordně nízké, a podléhají silné deflaci -2,2%.

A důvod: jelikož Evropská vláda pouze před sebou kope mrtvolu problému díky zase další globální centrální bance, která to za ně „vyřídila“, tak byli všichni politici ušetřeni té hrůze, že by opravdu realizovali bolestivé reformy. Tak co s tím Evropa udělala? No, dostatečně změnila definici HDP tak, aby to vypadalo, že Španělsko a Itálie jsou nosnými pilíři, které pořád rostou, a také vysáli americké spekulativní fondy a firmy investující do soukromých kapitálových podílů, aby je vylákali k honičce za evropskými špatně obsluhovanými dluhy a nesplácenými půjčkami, když jsou teď ty zdrcené nemovitosti už konečně vyřízené, jelikož americké domy jsou už oddělané ve svém čtvrtém smrtelném propadu.

Ale Merkelová přinejmenším už znovu neplakala, jelikož návrat k Deutsche Mark byl odložen o několik dalších let na úkor všech těch pracujících na periferii (tedy těch šťastných, kteří ještě o svou práci nepřišli), kteří jsou zbaveni schopnosti doladění rovnováhy přes vnější směnný kurz, takž už roky vidí, jak se jim mzdy propadají, zatímco Německo může udržovat svou exportní mašinérii díky levné měně ve vysokých obrátkách.

Zajímalo by nás, co přijde, až jednou vyprchá účinek tsunami likvidity spolu s omezením tisku peněz Fedem (zvláště když bluf ECB s plnocenným kvantitativním uvolňováním (QE) ve stylu Fedu nezůstane ničím jiným než blufem), a Evropské obligace (euro-bondy) se nakonec sice budou zase vytahovat, ale místo toho tento kontinent spadne do zase další recese, protože opakujeme to znova, v Evropě se vůbec nic nenapravilo, tak ať bude tvrdohlavé odhodlání Evropy zase vyhrát jakékoliv, tak se členské státy stejně radši rozhodnou pro dezintegraci té nejumělejší unie v historii, čili by nás zajímalo, zda se Angela Merkel zase jednou a naposledy rozpláče?

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: zerohedge.com