Tippi Degré, která se narodila v Africe francouzským rodičům fotografujícím divoká zvířata, měla zcela výjimečné dětství. Tato dívka vyrostla v africké poušti a vypěstovala si neobyčejný vztah k mnoha divoce žijícím zvířatům, včetně osmadvacetiletého slona jménem Abu, leoparda přezdívaného J&B, lvíčat, žiraf, pštrosa, mangusty, krokodýlů, mláděte zebry, geparda, obřích skokanů volských a dokonce i hada. Afrika jí byla domovem po mnoho let a Tippi se spřátelila jak s divokými zvířaty, tak s namibijskými domorodci. Ona sama k tomu řekla: „Nemám tady kamarády, protože nepotkávám jiné děti. Mými kamarády jsou zvířata.“
Rodiče Alain Degré a Sylvie Robert zdokumentovali soužití malé Tippi s divokou přírodou a vytvořili z těchto momentek poutavé knihy a dokumenty. Její matka řekla: „Patřila do života těch zvířat. Věřila, že ta zvířata jsou její vrstevníci a kamarádi. Vyrůstala v odlišných podmínkách a vyrovnávala se s nimi díky své představivosti.“
V pověstech a pohádkách se píše, že divoká zvířata nikdy neublíží mláďatům. Tato teorie ale nikdy nebyla otestována ve skutečném světě a objevily se případy, kdy děti byly údajně zabity lidožroutskými lvy nebo tygry. O to zajímavější je příběh Tippi Degré. Tippi, které je dnes 23 let, je jediný potomek francouzského páru fotografů Alaina Degré a Sylvie Robert. Díky profesi rodičů a jejich práci v Africe bylo dětství dívky jedinečné. Měla možnost žít v neuvěřitelné interakci s divokými zvířaty. Jmenovala se po herečce Tippi Hedren, o které je známo, že doma chovala dospělé lvy a další zvířata. Malá Tippy se od své jmenovkyně nelišila a brzy si vypěstovala neobvyklé pouto k divoce žijícím tvorům.
Je velmi zvláštní, že zvířata, jinak považovaná za extrémně nebezpečná, dokázala malou Tippy akceptovat a přijmout ji za vlastní. Podle jejích rodičů se k ní zvířata chovala velmi vlídně a vždycky dbala na to, aby jí neublížila. Zejména pštrosice Linda, která se údajně tak bála, že by mohla dívce ublížit, že se rodičům skoro nepodařilo je vyfotografovat při projížďce. Když na ní Tippy seděla, Linda se nechtěla ani pohnout, protože se bála, že by Tippy mohla spadnout. O vztahu Tippy a slona Abu její matka říká: „Vůbec se ho nebála. Neuvědomovala si, že je mnohem větší než ona. Dívala se mu do očí a mluvila s ním.“ Tippy však nevycházela dobře jen se zvířaty. Vyrůstala mezi namibijskými domorodci, kteří ji přijali mezi sebe a naučili ji všechny techniky přežití v divočině. Mluvila jejich jazykem, naučila se lovit zvířata, jíst kořínky a různé plody.
Tippy prožila v divočině prvních deset let svého života, poté ji rodiče odvezli zpět do Francie. Začala chodit do francouzské státní školy a stala se místní celebritou. Město pro ni ale nebylo dobrým prostředím; nesžila se s civilizovaným způsobem života tak, jak její rodiče doufali. Škola pro ni byla náročná, protože s ostatními pařížskými dětmi neměla nic společného. Díky své výchově zůstala unikátním člověkem.
Třiadvacetiletá Tippy začala studovat film, dohlížela na péči o tygry v rámci populární francouzské televizní show a napsala knihu Tippy of Arfica, která se stala bestsellerem. O tom, jak žije dnes, se ví velmi málo. Poslední zprávy jsou o tom, že chce získat namibijský pas, protože se vždycky považovala za Afričanku. Podle jistých fám se vrátila do Afriky, aby navázala na své přátelství s divokými zvářaty.
Překlad: Tomáš Piňos