Co se to v té Sýrii během posledních tří let vlastně dělo? Podle NATO a mediálních zpráv GCC rozpoutal „režim“ krveprolití, aby potlačil demokratickou revoluci. Této verzi však odporuje současná podpora pro vládu odhadovaná různými zdroji mezi 60 až 90% obyvatelstva. Pravda je úplně jiná: NATO a GCC (Rada pro spolupráci v Zálivu) rozhodně jednu po druhé prohrály po sobě následující válku čtvrté generace, a pak nikaragujského typu. Byli to oni, oni samotní, kdo zorganizoval a financoval smrt 120 000 Syřanů.


Jednou z výzev pro přípravu na Ženevskou konferenci je sepsat historii Sýrie. Mocnosti NATO a Rada pro spolupráci v Zálivu zkouší na svět uvalit svou verzi událostí, která by jim poskytla u vyjednávacího stolu jasnou výhodu. Proto najednou ta lavina článků a souhrnných reportáží v tisku Západu a Zálivu.

Západ a GCC tvrdí, že Syrská krize zapadá do linie „Arabského jara“. Podle jejich názoru „Basharův režim“ krvavě potlačil demokratické aspirace lidu. NATO a GCC pak intervenovaly, aby ochránily civilní obyvatelstvo.

Realita je úplně odlišná: Spojené státy naplánovaly zničení Sýrie na schůzce 15. září 2001 v Camp Davidu. Připravovat to začaly přijetím Zákona o odpovědnosti Sýrie 12. prosince 2003. Nejdříve zkusily Sýrii zavléct do války vyvolané přijetím Rezoluce Rady bezpečnosti 1559 a pak zabitím bývalého libanonského ministerského předsedy Rafika Haririho a obviněním presidenta al-Assada, že on tu vraždu nařídil. Když tenhle scénář selhal, zadaly tuhle válku jako sub-kontrakt Británii a Francii, které se podle Smlouvy z Lancasteru připravily na 2. listopad 2010. Signál k zahájení operací vydaly Spojené státy z Káhiry počátkem února 2011.

 

Únor 2011- červenec 2012: válka čtvrté generace

Od tohoto data po 15 měsíců NATO a GCC rozpoutaly válku čtvrté generace založenou výhradně na dominanci nad masovými médii. Přesvědčovaly svět včetně Syřanů, že celá země povstala, ač do těch nejdůležitějších událostí se nezapojilo více než 5 000 lidí. Díky sniperům a komandos se jim povedlo zaranžovat krvavá potlačení. Avšak v březnu až dubnu 2012 po pádu Islamistického emirátu Baba Amr vyjednal Nicolas Sarkozy stažení Francie, přičemž v květnu už Syřané začali pochybovat o zprávách Al-Jazeery a v červnu Washington přijal porážku na Ženevské konferenci.

V tomto období byli válečníci buď syrští Takfiristé (včetně těch 3 000 chycených v Baba Amr) nebo zahraniční profesionálové, zvláště členové libyjské al-Káidy kontrolované Abdelhakim Belhajem. Ti spolu vytvořili Svobodnou syrskou armádu, které britští a francouzští důstojníci zajišťovali logistickou podporu z Turecka.

 

Červenec 2012 – srpen 2013: Válka v nikaragujském stylu

Zvolení François Hollande francouzským presidentem a jmenování Laurenta Fabiuse sionistickým ministrem zahraničních věcí tu válku znovu rozpoutalo. Francie spoléhající na generála CIA Davida Petraeuse a na expertízu velvyslance Roberta S. Forda (bývalého asistenta Johna Negroponteho) vyslala signál k nové válce, tentokrát Nikaragujského stylu tím, že 6. července 2012 v Paříži shromáždila „Přátele Sýrie“. O dva měsíce později mega-útok zbavil armádu hlavy zavražděním Rady národní bezpečnosti. Okamžitě 40 000 zahraničních džihádistů s podporou pár tisíc Syřanů a pod vedením francouzských a britských důstojníků začalo útok na Damašek. To byl okamžik pravdy. Syřané byli až dosud velice pasivní s pomocí své armádě, aby bránila hlavní město a zahnala invazi. Pak následoval rok kruté a krvavé války, která zabila více než 100 000 mučedníků.

Spojené státy se během tohoto období držely stranou a ponechávaly na svých spojencích, aby to odpracovali na místě. Dokonce zkoušely i ovlivnit Katar a Saúdskou Arábii, aby omezily množství džihádistů a podporovaly i sekulární žoldnéře. V Tunisku a Afghánistánu měli otevřená verbovací centra. Z Libye a z Jemenu byly zorganizovány letecké linky, aby dodávaly desetitisíce džihádistů, kteří odcházeli umřít do Sýrie. Stejně jako v Nicaragui si našli i Syřany, kteří je podporovali, ti ale nakonec sloužili spíš ke kontrole „osvobozených zón“, než aby bojovali tváří v tvář pravidelné armádě.

 

Od srpna 2013 do dneška: propadák NATO

NATO a GCC, když si všimly dalšího neúspěchu, tak zkusily ignorovat ruské a čínské veto v Radě bezpečnosti. Provedli to přes zorganizování zločinu, kterému by mohli připsat velký symbolický význam, čímž by pak ospravedlnili mezinárodní intervenci k ochraně civilistů, takže pak by s touto zemí mohli skoncovat vybombardováním jako s Libyí.

Ten chemický útok na Ghouttu 21. srpna 2013 zorganizovalo NATO. Zbraně přivezli z tureckých vojenských kasáren do Damašku, a pak mobilizovali obvyklou mediální válku, aby z této epizody udělali něco důležitějšího než jiné události.

Ale neočekávané nasazení ruské flotily u středomořského pobřeží by Pentagon donutilo útočit až z Rudého moře s přelety Jordánska a Saúdské Arábie, čímž by tak říkajíc své spojence zatáhly do této války také. Washington vzdal rozpoutání celo-regionálního konfliktu, a tak se americká diplomacie od té doby snaží o přípravu konference Ženeva 2.

 

Ženeva 2

Konference Ženeva 2, která nejspíš proběhne koncem ledna 2014, skoncuje se tříletou válkou. Podle verze o těchto událostech, jakou si zachováme, Sýrie buď zažila občanskou válku, nebo zvítězila proti zahraniční agresi.

Thierry Meyssan

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj:  globalresearch.ca