Krize žurnalismu trvala od 90. let 19. století do 20. let 20. století. Na stranictví postavený žurnalismus se rozpadal, čím dál lukrativnější a mocnější novinoví magnáti vládli nad svými nezávislými impérii a uplatňovali svou výraznou politickou moc, a tak snaha o zisk občas vedla i k neuvěřitelnému, dokonce až úděsnému žurnalismu. Vzrůstající hněv veřejnosti a nespokojenost s žurnalismem této éry vytvořila to, co se stalo první velkou existenční krizí žurnalismu. Jádro toho problému spočívalo v tom, že relativně malý počet velice mocných vlastníků novin dominoval nad svými komunitami a státy a hrstka z nich měla i celonárodní impéria.
Tržní ekonomika to tlačila k vyšší koncentraci a k ještě menší konkurenci. Jak dokonce i vydavatel Scripps – s vlastnictvím Detroit News – soukromě v roce 1913 argumentoval, že korozivní vliv komerčního vlastnictví a tlak na zisk byly takové, že by racionálním demokratickým řešením bylo obecní vlastnictví novin.
[quote align="right" color="#999999"]
Dnes je žurnalistická cena pojmenována po I. F. Stonovi, ale v jeho počátcích se mu hlavní noviny vyhýbaly.[/quote]
Z hlediska vyloženě politické povahy novin v americké historii to nebylo tak absurdní tvrzení, jak se nám to dnes může jevit. Scripps byl vždy nejvíce orientovaný na pracující třídu hlavního proudu, dokonce po roce 1910 rozběhl deník bez inzerce, protože viděl, jak komercialismus podvrací integritu novin.
V roce 1912 tři ze čtyř kandidátů na presidenta – Woodrow Wilson, Theodore Roosevelt a Eugene Debs, všichni kromě presidenta Williama Howard Tafta – učinili z neodpovědnosti a zkorumpovanosti denního tisku téma své kampaně. Svět novin během tří desetiletí zažil převrat.
Hlavní vlastníci novin byli schopni zažehnat jakoukoliv vážnou hrozbu jejich přežití, a aby toho dosáhli, prosazovali nový smysl žurnalismu, takový, jaký na tisk pohlížel jako na nezávislý na politice, neutrální v postoji, a takový, co poskytuje občanům fakta nezbytná k pochopení světa a k efektivní občanské účasti. Řečeno natvrdo vydavatelé se do toho vložili přímou osobní kontrolou nad obsahem novin, které bývaly výkladní skříní amerického žurnalismu, aby vytvořili produkt, který by si udržel legitimitu a umožnil i v čím dál monopolističtějším komerčním systému, který už generoval nižší zisky, pořád zůstat na place.
Ti vizionářštější vlastníci jako Joseph Pulitzer argumentovali, že je třeba žurnalisty vzdělávat na universitách, a že je zapotřebí, aby byli „čínskou zdí“ mezi redakcí a podnikatelskou kanceláří. Čtenáři pak tímto způsobem budou moci věřit, že dostávají otevřené zprávy, které nehrají s protěžování vlastníků, inzertů, politiků nebo redaktorů a reportérů samotných.
[quote align="left" color="#999999"]
Joseph Pulitzer s kopiemi svých novin.[/quote]
Po roce 1900 neexistovaly žádné fakulty žurnalismu, což trvalo až do 20. let, kdy byly celonárodně založeny skoro všechny hlavní fakulty. V roce 1922 byla založena Americká společnost redaktorů novin a následně formálně přijala svůj profesionální etický kodex pro reportéry.
Pro vlastníky tisku byl profesionalismus řešením jejich problému. Jak to vysvětloval Edward Scripps (Richard Kaplan, politika a americký tisk), jakmile čtenářů „přestalo záležet na tom, jaké jsou názory redaktora … když šlo o noviny, tak byly jedny noviny stejně dobré jako tucet novin.“ Když vyškolení žurnalisté toužili po prezentaci objektivních zpráv, tak už přestal být monopol naléhavým problémem. Navíc veškerá pozornost při chápání novinových reportáží se mohla zaměřit jen na redaktory a reportéry jako na rozhodující hráče; vydavatelé a inzerti byli zatlačeni do pozadí.
To byl v americkém žurnalismu ohromující posuv. V prvním století republiky velkou většinu novin vlastnil a redigoval ten samý člověk, a noviny odrážely vlastníkův stranící názor. Znát vlastníka znamenalo znát noviny. Dnešní Američané z pochopitelných důvodů považují nezávislé a nestranící, fakticky přesně referující komerčně vedené podniky za ideální formou demokratického žurnalismu. Ale dosáhnout takového systému, aniž by se narazilo na vážné problémy, se ukázalo být nemožné.
Avšak alokovat se musely jen vzácné zdroje, a tak se určitým tématům dostalo reportáží, zatímco jiným ne. Neexistoval žádný neutrální kodex nezávislý na hodnotách nebo algoritmus, který by takové rozhodnutí mohl udělat; takže nakonec to stejně bylo determinováno hodnotami. A proces generování profesionálního žurnalismu probíhal pod komerční záštitou, kde byla oddanost profesionálním standardům okořeněna komerčními ohledy. Není nic, podle čeho by se řeklo, že nějaká forma zpráv by mohla být neutrálnější než jiná, jen že všechny noviny měly soustavu hodnot a předpokladů, které je vedly a předurčovaly širší kontury toho, o čem se bude referovat, jak se o tom bude referovat, a nikoliv to, o čem se referovat nebude.
Ty hodnoty, které vedly profesionální žurnalismus, determinovali vydavatelé, redaktoři a žurnalisté první poloviny 20. století, a občas o ně i bojovali. Byl v tom silný reformní impuls spojený s progresivní érou a s kydáním špíny, spojený s vírou, že žurnalismus by měl „postihnout ty uspokojené a uspokojit ty postižené.“ To byl nestranící žurnalismus a ten přistupoval k politikům všech stran podle stejných standardů, ale těžko byl odtržený od hodnot.
Tento typ žurnalismu si oblíbil Newspaper Guild (svaz reportérů), když byl ve 30. letech založen. Aby ochránili integritu novin, tak chtěly vůdčí prvky ve svazu v podstatě vlastníkům a inzertům zakázat, aby měli na redakce jakýkoliv vliv.
Někteří z vydavatelů přijali přístup v duchu těchto reforem – i když bez formálního zákazu jejich kontroly nad redakcemi – ale velká většina shledala požadavky na opravdu nezávislý žurnalismus jako až příliš kontroverzními a odporujícími mocenské struktuře, jejíž byli zcela nepochybnou součástí. Profesionální žurnalismus, který se objevil ve 20. letech a krystalizoval do poloviny století, se rozhodně posunul směrem k establishmentu, kde už zůstal dodnes.
Aby se odstranila kontroverznost z výběru reportáží a udržela se neutralita, zakládaly se politické reportáže primárně na tom, co lidé u moci – oficiální zdroje – řekli a udělali. Když debatovali o nějaké otázce nebo neměli žádný zvláštní zájem na té otázce, tak to byla pro žurnalismus férová kořist. Když s nějakou otázkou souhlasili, považovalo se za nevhodné a za „ideologické“, kdyby žurnalista vznášel otázky zpochybňující konsensus elity, kromě zvláště vzácných příležitostí – jako např. když hrstka Jižanských redaktorů jako Hazel Brannon Smith zpochybňovali konsensus o segregaci ve státech jako Mississippi.
Na disent a na disidentské redaktory jako Smith si pamatujeme nejen kvůli jejich odvaze, ale i kvůli jejich vzácnosti. Pro většinu však bylo to hlavní dosáhnout faktické přesnosti a nevychylovat reportáže ke zpochybňování mocných a nevznášet otázky nad základní infrastrukturou často zkorumpovaného a nefunkčního status quo.
Tak došlo i k tomu, že jeden z největších žurnalisté toho věku, I. F. Stone vytvořil svou vlastní maličkou publikaci, aby vznášel velké otázky o zdravotních rizicích představovaných cigaretami, o vojensko-průmyslovém komplexu a o McCarthyismu. V roce 2008 Niemanova nadace pro žurnalismus na Harvardské universitě ohlásila plán udílet výroční „Medaili I. F. Stona za žurnalistickou nezávislost,“ ale v 50. a 60. letech, když začínal, tak nemohl Stone dostat své spisy k publikaci americkými novinami a dostat se na fórum nebo do televizního vysílání.
Bylo tomu tak, protože žurnalisté, kteří takovou práci dostali, a žurnalismus, který se odměňoval, se ohýbal tak, aby se vyhnul zaujetí nějaké strany nejen v politické debatě mezi dvěma stranami, ale i v největších debatách té éry. Tento přístup přiživoval iluzi profesionální nestrannosti. Ale také vynášel důležitou obchodní výhodu, že žurnalismus činil levnějším: prostě rozsejte reportéry k lidem u moci a nechte je referovat.
S tímto stylem profesionálního žurnalismu existovaly vážné problémy, problémy, které nás obklopují až dodnes, zvláště když jde o reportáže o politice. Měl tendenci vylučovat ze zájmu ty oblasti, o nichž se lidé u moci shodli, a takové, které nikoliv náhodně byly blízké a drahé vlastníkům tisku a neptat se ně.
Zvláště pokud jde o reportáže o politice, má profesionální žurnalismus silný sklon jednoduše publikovat pozice vedení těch dvou stran a neochvějně je považovat za dva póly legitimní debaty – s racionální střední cestou mezi nimi, což je to místo, na kterém žurnalisté vidí umístěné svoje a nejlepších lidi.
Aby si zachovali neutralitu, tak se žurnalisté štítí provolání některé ze stran jako lháře. Rovněž si nechtějí znepřátelit své zdroje, na kterých závisí. Žurnalisté místo toho dávají přednost reportážím o tom, že jedna strana prohlašuje druhou stranu za lháře, a oni to tak nechávají být. My referujeme; vy se rozhodujete. Problém spočívá v tom, že lháři mohou takovou kritiku zavrhovat jako motivovanou opozicí k nim a ignorovat ji, takže se to stává rájem lhářů.
[quote align="right" color="#999999"]
Krugman o „kultu vyváženosti“: „Pokud by jedna strana prohlásila, že země je placatá, tak byste si přečetli nadpis ‚Názory na tvar planety se různí‘.“[/quote]
Tahle posedlost profesionálního žurnalismu sehráním přísného středu mezi dvěma legitimními stranami, aby se za každou cenu vyhnuli obvinění z nadržování – ten „kult vyváženosti“ jak jej nazval Paul Krugman (New York Times, 7/29/11) – narušuje solidnost a integritu politické analýzy takové, jaká by byla, kdyby prostě vycházela jen z důkazů „beze strachu či bez nadržování.“ Krugman ten kult vyváženosti definoval jako „bez ohledu na fakta trvat na tom, že obě strany jsou na tom ve kterékoliv záležitosti stejně špatně.“ „Pokud by jedna strana prohlásila, že země je placatá,“ prohlásil Krugman žertovně, „tak byste si přečetli nadpis ‚Názory na tvar planety se různí‘.“
Ari Melber (PBS.org, 9/5/12) napsal: „Americký politický tisk roky váznul v modelu neutrality oproštěném od faktů, který často referoval i o těch nejzjevnějších lžích jako o ‚jedné ze stran‘ sporu.“
Hrůzná škodlivost kultu vyváženosti spočívá v tom, že umožňuje, aby ti pochybní hráči sice zamořili politickou kulturu a při tom jim to prošlo. Konec konců, pokud by je při tom zpravodajská média napadla, byla by taková média obviněna ze stranění a neprofesionality. A pokud se politická kultura prudce posune jedním směrem, tak i žurnalismus pohodlně a nekriticky půjde spolu s tím a bude rezolutně váznout na pozici „uprostřed“. A to, co je uprostřed, to více než cokoliv jiného ve Spojených státech určuje to, kam tečou Velké peníze.
John Nichols a Robert W. McChesney
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
