Saúdové a Izraelci zuří. Obama si povídá s novým íránským presidentem Hassanem Rouhanim, což poukazuje na možný nový směr ve středovýchodní politice USA. Írán je regionálním arci-rivalem, jak Saúdů, tak Izraelců, kteří se po desetiletí dělili o plášť hlavního americké spojence na Středním východě. Arabské jaro spolu se vzestupem Ruska a Číny v tomto regionu přeuspořádaly geopolitický terén a USA se pokouší udržet si dominantní pozici pomocí nové strategie. Bude-li tento posuv úspěšný, má potenciál vyvolat politickou krizi jak uvnitř americké vlády, tak i v zahraničí. Např. Izrael a Saúdská Arábie potichoučku nepřijmou na Středním východě už oslabenou roli.
Izrael dal minulý týden hromovou odpověď na Obamovy íránské rozhovory tím, že spáchal v uplynulém roce už čtvrtý válečný zločin proti Sýrii provedením náletu proti syrské vojenské instalaci. Jelikož Obama momentálně spolu se Sýrií a Ruskem tlačí na mírové rozhovory „Ženeva II“, tak načasování izraelského bombardování naznačuje, že Izrael nemá v úmyslu být ignorován.
I Saúdové vypálili rakety, ač ti diplomatického typu, zamířené proti USA, tím, že odmítli křeslo v Radě bezpečnosti OSN. Saúdové rovněž pohrozili fundamentálním odtržením od svého dlouhodobého americké spojence, což ve skutečnosti znamená posuv směrem k Rusku a Číně.
Existují tři hlavní faktory, které vypadají, že tlačí Obamu na Středním východě jiným směrem: Obamova politická porážka v Syrském konfliktu, nový oceán zemního (břidlicového) plynu Spojených států a odklon nové egyptské vlády od dlouhodobé aliance s USA. Střední východ se rychle mění.
Syrský konflikt odhalil středovýchodní strategii Spojených států jako zbankrotovanou; Obama sice plánoval bombardovací kampaň k do-terorizování Syřanů k poslušnosti ve stylu Bushe, ale v poslední minutě z toho vycouval kvůli ohromné domácí i zahraniční opozici, a to ani nemluvě o skutečnosti, že kdyby Obama otevřel americkými raketami brány pekla, tak by s určitostí k moci přišli islamističtí extremisté spojení s al-Kaiídou. Obamův ústup v poslední minutě byl pro americkou zahraniční politiku historickou ranou porovnatelnou s porážkou ve Vietnamu.
Tím, že Obama souhlasil s ruským plánem na odstranění syrských chemických zbraní, přiznal pokořující porážku a signalizoval, že USA opouští zástupnou válku proti syrské vládě, válku, které teď zcela dominují islamističtí extremisté a zahraniční bojovníci džihádu; a ti co nadále tvrdí něco o legitimní masové „revoluci“ už ze sebe jenom dělají blbce. Navíc ti, kdo tvrdí, že „izraelský ocas vrtí americkým psem,“ se zase ukázali, že jsou vedle, když i plná síla lobbování Izraele a AIPACU za útok na Sýrii byla nakonec ignorována.
Obamů posuv v Sýrii rovněž ponechal na holičkách Saúdskou Arábii, která vrhla „všechno“ proti Sýrii při přesuvech ohromných sum peněz, zbraní a saúdských poddaných ke zničení Assadovy Sýrie, bezpochyby původně k tomu povzbuzovaná Obamou. Pokud se na „Ženeva II“ ukuje mírová dohoda (což se ve skutečnosti už děje), tak je jisté, že jakýkoliv výstup z toho bude zjevným projevem uvadajícího vlivu Saúdské Arábie v Sýrii.
Obama nakonec rovněž využívá jako politickou zbraň svého středovýchodního přístupu té nové záplavy americkým břidlicovým plynem. Ta „revoluce zemního plynu“ hrozí, že změní tvář globálního ropného a plynového průmyslu a otřese energetickými giganty Saúdskou Arábií a Ruskem v základech. Tento přítok amerického plynu jednoduše snižuje důležitost Středního východu.
Zajímavý článek z Reuters hlásí:
[quote align="center" color="#999999"]
„Vzrůstající severoamerická energetická produkce (břidlicového plynu) přivedla Spojené státy blíže k dlouho vysněné „energetické nezávislosti“, která přetváří jejich cíle a role na Středním východě.“[/quote]
V článku Reuters citovali arci-válečného zločince a architekta moderní do ropy zahleděné americké zahraniční politiky Henryho Kissingera:
[quote align="center" color="#999999"]
„Nemůžete vytvářet plány pro Střední východ nebo se zapojovat do středovýchodních krizí, aniž byste měli na paměti ohledy na trh s ropou… to se ale teď podstatně mění spolu s tím, co bych sice nenazval ‚soběstačností‘, nýbrž zúžením rozestupu mezi nabídkou a poptávkou v Severní Americe, čehož bylo dosaženo břidlicovým plynem, který má teď ohromné strategické důsledky.“[/quote]
Samozřejmě, že USA v dohledné budoucnosti jednoduše ze Středního východu neodejdou, ale Kissingerovy komentáře objasňují, že USA mají teď vyšší strategickou pružnost, než mívaly dříve, a že politika Bushe Jr. otevřeného bombardování a invazí musela v určitém okamžiku uvolnit cestu nějaké skutečné strategii (bombardování samozřejmě zůstane „pákou“ na mírové rozhovory a spustí se, když rozhovory selžou).
Nakonec se Obamovi před očima rozpadá dlouhodobé strategické partnerství USA s Egyptem. Ta revoluční mobilizace proti americkému spojenci Muhammadu Morsimu přivodila vojenskou vládu, která podle svých veřejných prohlášení a státních médií zaujímá trvale proti-USA postoje. Ti četní analytici, kteří prohlašovali svržení Morsiho za „americký puč“ by měli svůj postoj zrevidovat, jelikož Morsi byl daleko věrněji pro-USA než jeho náhrada.
New York Times hlásí:
[quote align="center" color="#999999"]
„Vztahy mezi Spojenými státy a Egyptem, kdysi úzkými spojenci, se čím dál více rozpadají… Jelikož egyptští generálové a jejich přívrženci se obrátili proti Spojeným státům, které mj. obviňují ze zvýhodňování pana Morsiho a jeho přívrženců z Muslimského bratrstva, když kritizovaly tvrdé rozdrcení islamistů vojenskou vládou.“[/quote]
Egypt rovněž hraje ústřední roli v rozvodu USA-Saúdská Arábie, jelikož Saúdská Arábie je velkým podporovatelem nového egyptského vojenského režimu, který vytlačuje Katarem a USA podporované Muslimské bratrstvo.
Opět z New York Times:
[quote align="center" color="#999999"]
„Saúdská Arábie, která silně podporuje egyptské generály, rovněž Spojené státy pokárala za jejich egyptskou politiku.“[/quote]
Samozřejmě, že Obama má pořád ještě čas poskytnout dostatečnou vojenskou pomoc a další úplatky, aby přivedl Egypt zpět na oběžnou dráhu kolem americké diplomacie, prozatím jsou ale vztahy pokažené.
Proč by Obama potenciálně riskoval dlouhodobá regionální spojenectví kvůli míru s Íránem? Jednak je nový íránský president „reformátor“, což v Íránu znamená, že chce úplně „otevřít“ íránskou ekonomiku zahraničním investorům a Obama vzhlíží k oceánu ropy, který by mohl vynést moře peněz pro americkékorporace a investory.
Bývalý íránský president Ahmadinejad zahájil privatizační horečku, na kterou americké korporace a investoři zírali s očima na vrch hlavy, jelikož americké sankce omezovaly americké investice, zatímco korporace z dalších zemí se obohacovaly z bývalých íránských veřejných aktiv. Ahmadinejad však na íránskou ropu pohlížel jako na posvátnou krávu, která, jak vysvětlil Economist, je předurčená k porážce a k rozprodeji Rouhanim tomu s nejvyšší nabídkou (čili za potenciálně sníženou sazbu pro americké korporace, bude-li to součástí mírové úmluvy).
Pokud bude Obama moci vztáhnout ruce na íránskou ropu – aniž by fyzicky zničil Írán – bude mít jen malý problém s omezením sankcí, které dosud tuto zemi ekonomicky ničily.
Mír s Íránem bude mít rovněž další hluboké regionální důsledky. Obchody se Spojenými státy vytlačí Rusko a Čínu z obrázku Íránu, což bude pro Spojené státy obnášet diplomatický puč, přičemž budou nejspíš na Írán „naléhat“, aby ustal s podporou syrské vlády a Hizballáhu, což učiní šiíty vedený Irák daleko přátelštějším k americkým regionálním zájmům.
Ale dosažení tohoto významného diplomatického posuvu bude neuvěřitelně obtížené a možná nemožné. Mnozí američtí kongresmani z obou stran chtějí zachovat status quo. Spolu s tím, jak Obama zpočátku oznamoval své tání ve vztazích s Íránem, tak Kongres připravoval zvýšení těch už zločinných sankcí, což bylo bezpochyby ve snaze zabránit jakékoliv mírové dohodě a vyvolává to napětí mezi Obamou a Kongresem.
Také Izrael je dostatečně šílený, aby celý tento podnik zničil rozpoutáním teroristického běsnění; nedávný útok na Sýrii by mohl být jen varovným výstřelem. Izraelský útok na Írán – údajně ke zničení jeho „jaderných kapacit“ – by postačoval ke zničení jakéhokoliv amerického diplomatického úsilí.
Ať se stane cokoliv, tak se v tom nakonec odrazí mocenský posuv, k němuž na Středním východě dochází, a přeuspořádání, k němuž došlo od Arabského jara, stejně jako vzestup Číny a Ruska v tomto regionu. USA se prozatím pokouší využít diplomacie k získání strategických výhod na Středním východě, což by se velice rychle mohlo vrátit k vojenským akcím, pokud jejich cílů ekonomické dominance nebude dosaženo mírově.
Shamus Cooke
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
