Vítejte v nové Libyi, v zemi ‚osvobozené‘ NATO, která se nachází ve stavu, kdy nemá ani výnosy z ropy, které by ji mohly obohatit, ani bezpečnost, ani stabilitu a kde vraždy a korupce dosahují bezprecedentní úrovně. Minulý pátek vydal magazín Economist reportáž o vnitřním zhroucení Libye. Moji pozornost upoutaly obrázky ilustrující kousek – zvláště jedno grafity na zdi kavárny u moře v hlavním městě Tripolis. ‚Jedinou cestou do Nebes je cesta k letišti,‘ stálo na něm. Tento vtip je příznačný pro ten obtížný stav, v němž se teď Libye nachází po ‚osvobození‘ válečnými letouny NATO z oblohy spolu s revolucí, co svrhla diktátorský režim Muammara al-Kaddáfího, na zemi.
V poslední době jsem se setkal s mnoha lidmi z Libye, kteří navštívili Londýn, a ti vypráví životní příběhy, kterým je těžké uvěřit.
Hlavní město Tripoli nemělo celý týden ani vodu ani elektřinu.
V ulicích dominují a vládnou ozbrojené milice při absenci funkční vlády, národně bezpečnostního establishmentu a základních služeb funkce města.
Onoud Zanoussi, 18 letá dcera Abdullaha Zanoussiho, bývalého šéfa Kaddáfího bezpečnostního establishmentu, byla unesena při propuštění z vězení, kde strávila sedm měsíců za mřížemi kvůli obvinění, že vstoupila do své země ilegálně. Unesli ji za bránou vězení a únosce byl jeden ze strážců!
Před dvěma lety si britská a francouzská podnikatelská komunita brousila zuby a mnula si spokojeně ruce v očekávání svého podílu na rekonstrukci Libye. Teď v Tripolisu není jediný cizí businessman, všichni utekli ve strachu o život po zavraždění amerického velvyslance a po útocích na několik zahraničních ambasád a konzulátů.
Během bombardování NATO zprávy z Libye dominovaly předním stránkám novin a byly to první zprávy ve všech Západních i arabských televizních stanicích. Byly tu 24 hodinové reportáže o zázraku Osvobození Libye a o ohromném vítězství dosaženém NATO a jejich revolucionáři. Teď už je velkou vzácností najít tam Západního reportéra a ještě vzácnější je přečíst si slušnou reportáž o Libyi a o tom, co se tam opravdu děje.
Ropa byla hlavním cílem a skutečným důvodem za intervencí NATO; ale produkce ropy skoro všechna ustala kvůli útokům bezpečnostních gard na ropná pole a exportní terminály. Jasným důvodem těchto útoků byly požadavky, aby platili výpalné, ale byl v tom i jiný stejně mocný motiv – protesty k požadavkům různých separatistických hnutí, která volala po sebeurčení ropou bohaté Barcy (Kyrenaiky) s hlavním městem Benghazi. Většina libyjských ropných rezerv je umístěna tam.
Místo aby to byly místní vlády či národní vláda, tak většinu ropných polí a exportních teminálů kontrolují milice; ty začaly prodávat ohromná množství ropy na černém trhu a pokusy o rozšíření těchto aktivit vedly Ali Zidana, ministerského předsedu k hrozbě, že bude bombardovat jakékoliv neautorizované ropné tankery pohybující se kdekoliv kolem těchto míst.
Ironií je, že teď se to samé děje ve Východní Sýrii, kde milice a místní kmeny kontrolují ropná pole v Deir Al-Zour, sami si tu ropu kutilsky rafinují a ilegálně prodávají. To samé se děje ještě i na jihu Iráku.
Irák a Libye si samozřejmě už užily toho ‚prospěchu‘ ze Západní intervence a Británie s Francií jsou hrdé na to, co matka Západu (US) obvykle původně o Iráku říkala; potom i o Libyi a teď – když selhala vyjednávání – i o Sýrii. To je: že intervence cílovou zemi uvede do velkého vzepětí, které se okamžitě stane modelem prosperity a stability a ukáže to cestu dalším arabským zemím, které ovládají diktátoři, aby vojenské intervence zvaly a vítaly. Ve skutečnosti tento model vytvořil nejhorší druh anarchie, zhroucení bezpečnosti, politický kolaps a dezintegraci státu.
V Libyi vládne chaos. Vraždy politiků a žurnalistů se v dnešní Libyi staly normální zprávou až do té míry, že plukovník Yussef Ali al-Asseifar – který byl pověřen vyšetřováním probíhající vražedné horečky a zatýkáním lidí, co jsou za tím – byl 28. srpna sám zavražděn muži z nezjištěné skupiny, kteří mu dali bombu pod auto.
Minulý týden 11.9 rozervala budovu ministerstva zahraničí v Benghází ohromná bomba.
Human Righs Watch se 26. srpna 2013 soustředila na další ukrutnosti v Hlavní nápravně výchovné instituci známé pod bývalým názvem Roueimy, kde je drženo 500 zadržovaných včetně pěti žen. Vězni drží hladovku na protest proti faktu, že jsou zadržováni bez obvinění a při absenci řádného soudního procesu. Vláda, která nebyla schopná zařídit vlastní bezpečnostní opatření, požádala Hlavní bezpečnostní komisi – skládající se z proti-Kaddáfiovských milicionářů – aby to povstání ukončila. Síly milice vzaly vězení ztečí a stříleli vězně trhavou municí – 19 zranily.
Libyjský ministerský předseda – Awadh al-Barassi 4. srpna rezignoval a nahradil jej Ali Zeidan. Pak 18. srpna rezignoval ministr vnitra Mohammed al-Sheikh po pouhých třech měsících na postě. Uvedl při tom chybějící podporu od Ali Zeidana a selhání vlády při potýkání se s široce rozšířenými nepokoji a násilnostmi, čímž by získala důvěru lidí, nebo s tím, aby se přiměřeně financovaly státní agentury, aby poskytly alespoň ty nejzákladnější služby.
Libye se prostě rozpadá podél kmenových hranic geografického a kmenového nepřátelství. Většina jejího lidu je ve stavu rozzuřenosti včetně Berberů na jihu a výhled na nějaké národní usmíření je daleký.
Frustrace obyvatelstva vrcholí; avšak když vyšli do ulic demonstranti před kasárna mocné ‚Brigády libyjské záštity‘, aby protestovali proti samozvané moci této milice, tak z nich bylo 31 postříleno. Milice jednala naprosto mimo rámec jakéhokoliv zákona.
Člen parlamentní komise pro energii Suleiman Kjam řekl reportérovi Bloomberg, že vláda teď utrácí své finanční rezervy, když produkce ropy spadla z 1,4 milionů barelů denně ještě na počátku letošního roku na méně než 160 000 barelů denně. Varoval, že bude-li tato situace pokračovat ještě několik měsíců, nebude vláda schopna svým zaměstnancům vyplácet mzdy.
Kaddáfího režim – a to říkáme už po milionté – byl utlačitelskou diktaturou, ale dnešní Libyi s vrcholící korupcí a neexistující bezpečností je těžké pochopit nebo akceptovat. Zvláště když si vzpomeneme, že Libyi podle Západních kritérií osvobodily ty nejvytříbenější a nejpokročilejší země na planetě.
Pan Mohammad Abdel Azziz, libyjský ministr zahraničí, překvapil mnohé jak na Západě, tak i v Arabském světě, když 4. září na mimořádném shromáždění Arabské ligy předsedal diskusi o možné intervenci do Sýrie, vznesl však proti okamžitým americkým útokům na Sýrii naopak námitky.
Možná, že si pan Abdel Azziz jako mnozí z jeho libyjských lidí zformoval svůj názor na základě zkušeností svých vlastních krajanů s tím, co přišlo po vojenské intervenci Západu.
Doufáme, že lidé v arabských zemích a zvláště v Sýrii se z libyjského příkladu poučí.
Pravdou je, že někteří poukazují, že tohle je pro Libyi jen přechodný sta a že po tomto přechodném období zavládne stabilita. Radí nám, abychom byli trpěliví.
Doufáme, že se tohle proroctví naplní, ale zůstáváme extrémně skeptičtí, když máme před očima Irák a Afghánistán před nimi.
Abdel Bari Atwan
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
