Americká vláda a její plánovači politiky Středního východu ve stylu “Přesměrování” hrají v Sýrii o čas. To současné změkčení americké rétoriky je pouhou kouřovou clonou, co má americké vládě a jejím autokratickým spojencům z GCC (Rada pro spolupráci v Zálivu) umožnit přeskupit strategie a zástupné vykonavatele pro jejich agresivní cíle změn režimů v Sýrii a Íránu. USA a jejich zástupci ze Zálivu zrovna teď po celé zemi ztrácí půdu pod nohama ve prospěch Syrské arabské armády (SAA). Během minulého měsíce prováděla SAA šestitýdenní koordinovanou celonárodní ofenzivu proti salafisticko-džihádistickým milicím, které se roztáhly ve městech, městečkách a vesnicích po celé zemi.
Toto úsilí se zaměřovalo na dva klíčové cíle: zaprvé, umožnit syrské vládě a její armádě bojovat bez omezení s pokračujícími dodávkami materiálu a v určitých případech i personálu od svých mezinárodních spojenců: Íránu, Hizballáhu a Ruska. Armáda se dále zaměřila na vyhladovění a odříznutí „rebelů“ od zásobovacích cest a zbrojních koridorů, které se převážně táhnout Severním Libanonem, Tureckem a Jordánskem.
USA původně doufaly, že v Sýrii ve změnu režimu „lehce zbouchnou“ a la Libye přes bezletovou zónu (NFZ). Rusko s Čínou tyhle zlovolné pokusy o agresi rychle v Radě bezpečnosti OSN zastavily: což byl vážný úder krátkodobým cílům americké imperiální strategie v regionu. Potom už USA nezbyla jiná možnost než provést svůj plán skrytě přes své regionální spojence a své zástupné síly, čili pokusit se o „humanitární intervenci“ svými vlastními konvenčními silami či silami svých regionálních spojenců.
Z mnoha zjevných důvodů se americká administrativa rozhodla pokračovat v provádění své předchozí skryté strategie primárně kvůli domácímu politickému dojmu (žádné spočinutí nohou na cizí půdě!), zatímco také podvrací OSN, aby mohly ve své ilegální politice pokračovat bez překážek. Úspěch Syrské armády v poli spolu s neochotou jejich spojenců protlačit americké požadavky v OSN znamenaly, že tahle strategie skrytých zástupců se téměř zadřela. USA nejsou schopny otevřeně vyzbrojovat tu současnou roztroušenou tříšť militantů: převážně islamistických extrémistů bojujících na syrském území nebo dostat svou vytouženou bezletovou zónu. Proto se ta strategie nějak zaplétá a proto americké ministerstvo zahraničí mění veřejnou rétoriku a lísá se k Ruskému trvání na řešení na základě Ženevského komuniké z roku 2012 z OSN, jež apeluje na to, aby se všechny strany zapojily do mírové transformace. Tou poslední věcí, co USA v Sýrii chce, ale je dovolit Assadovi v Sýrii kandidovat ve volbách.
Americká snaha o promptní změnu režimu prozatím v Sýrii drasticky selhala, extrémistické milice vyživované Radou pro spolupráci v Zálivu fungující jako přepadové jednotky převzaly v tomto povstání vůdčí roli, získaly i nejvíce rekrutů, zbraní a financování: a nakonec i úspěchů v poli. Z dlouhodobého hlediska a čím více se tomu umožnilo, aby se to otevřeně rozhořelo a rozšířilo, tak se to i veřejně odhalilo, a začalo se to pro USA stávat daleko kontraproduktivnější. Je třeba uvážit ještě několik dalších věcí ohledně změny americké rétoriky a krátkodobých cílů. Zaprvé, administrativa nechce být vidět, jak otevřeně vyzbrojuje a financuje milice, jádro jejichž vedení se skládá z ideologů a sympatizantů Al-Káidy.
Navíc se Syrská armáda a její spojenci z „osy odporu“ ukázala být daleko odhodlanější bojovou silou, než se čekalo: mezinárodní syrští spojenci zjevně nebyli ochotni se do toho vrhnout a dovolit USA rozběhnout upečení své vlastní verze zase oživené tajné Sykes-Picotovy dohody o sférách vlivu. Navíc je tu další podstatná překážka v západní veřejnosti odmítající nechat se vylákat do dalších akcí agrese pod falešnou záminkou. V důsledku této nespokojenosti veřejnosti je i samotná americká vláda ve stavu vnitřního konfliktu uvnitř establishmentu zahraniční politiky a zpravodajství ohledně toho, jak svoji imperiální konstrukci nejlépe realizovat.
A merický ministr zahraničí John Kerry v nedávných prohlášeních zkoušel budit dojem, že se přiklání k ruskému uvažování o těchto věcech, ovšemže s mnoha dalšími výhrůžkami: což je prostě jen diplomatický výpad. Spousta spekulací se vytáhla kolem teorie, že Rusko, pořád Sýrii velice nápomocné, dodalo SAA modernizované a sofistikované protiletecké raketové baterie. Rusko tahle tvrzení zběžně popřelo, že pouze plní už předchozí kontrakty (v nichž ovšem byly S-300 zahrnuty), jak potvrzují „anonymní zdroje“ nebo další spekulace, takže USA pořád něco omílají o izraelské „bezpečnosti“ (po izraelské agresi proti Damašku) a o tom, že nedostaly jasný obraz ruských vojenských cílů.
Přes to všechno se něco určitě změnilo jak v USA otevřené rétorice, tak i v mediální lokomotivě této propagandy. Daleko více pozornosti se věnuje skutečné ideologii militantů bojujících s SAA a dopadům na celý region, kdyby byla svržena syrská vláda a její bezpečnostní infrastruktura. Nedávné zprávy naznačují, že CIA už hledá jako zaútočit na Jahbat al Nusra: nejsilnější a opravdu i otevřeně nejextrémnější milici „rebelů“; CIA rovněž hledají použitelné tzv. „umírněné“ rebely, co by ten útok udělali za ně. To si zahrává s možností uvěřit, že USA vážně uvažují o pozdvihnutí „opozičních“ povstalců proti jejich nejúčinnější bojové síle, aby zkusili „stabilizovat“ už kritickou situaci. Do jisté míry to je přesně to, co administrativa plánuje, že by to tak mělo vypadat: USA zkouší oživit extrémisty zamořené a zkorumpované povstalce, aby se přeskupili a změnit značku u těch, které podporují a financují, aby svrhla syrskou vládu.
Zůstává tu jeden fakt, a ten je pro dlouhodobé cíle USA a jejich spojenců v regionu celkově pozitivní. Sýrie je ve stavu naprosté krize a není ve stavu, kdy by si mohla dovolit bránit Írán proti útoku; její celkové sociální předivo je rozerváno sektářským násilím, pomstou a otevřenou brutalitou. Tohle rozštěpení společnosti je výsledkem plnícím nejtoužebnější přání Neo-Conů a milovníků apartheidu, kteří uvnitř zahraničně politické elity převažují.
I nedávné izraelské letecké útoky jsou dalším klíčovým indikátorem, že dlouhodobým cílem západního establishmentu je neustálá destabilizace. V této válce bude Izrael, jako vždy, fungovat jako prostředník západní zahraniční Politiky, přičemž bude pokračovat se svou vlastní genocidní agendou. USA a do jisté míry i Izrael budou více než šťastní, až opustí extrémisty živené ze Zálivu, které USA a jejich spojenci ze Zálivu tak lačně natlačili do války. „Žádoucím“ výsledkem těchto her ve stylu Henryho Kissingera by mělo být totální zničení obou stran s následnou rychlou instalací povolného loutkového silného muže a pokud možno: nějaké etnické rozštěpení, separatismus a další oslabování jednotného bloku odporu vůči západnímu imperialismu a kradení zdrojů a země.
Jedinou věcí k zastavení těchto důsledků a nevyhnutelného lidského utrpení a destrukce z nich plynoucího je odpor.
Ale odpor k americkému imperialismu přichází u takovýchto rozstřílených národů za těžkou cenu a USA, Izrael a veškeré jejich protidemokratické spojenectvo ze Zálivu zůstane neotřeseno ve svých dlouhodobých cílech svrhnout syrskou vládu, vymazat Hizballáh; potlačit odpor Libanonců a Palestinců a ovládnout Írán.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca