Evropská unie určuje zakřivení okurek, kadeřnicím zakazuje vysoké podpatky a dokonce zaplatí natáčení pornofilmu! Mýty o bruselských omezení jsou nevyčerpatelné a falešné. Jejich hlavním zdrojem je britský bulvární tisk. Osobně mám nejradši ten s pornokrálem Robertem Rosenbergem a penězi na jeho film. Na tomto euromýtu je totiž krásně vidět efekt sněhové koule – jak se na jednu informaci nabalí další a výsledkem je: „Zase nová blbost, kterou vymyslela Evropská unie.“Co na tom, že je to pravda ani ne z desetiny. Pojďme se podívat na cesty, jak takové mýty vznikají. Nejdřív ovšem malá odbočka k europoslanci za ČSSD Pavlu Pocovi, bez něhož se tento text neobejde.
Narodil se v roce, kdy byla vypuštěna první stacionární družice určená ke komunikačním účelům. Ne že by to nějak souviselo s tématem o euromýtech, ale jednak to o sobě sám píše na svých webových stránkách a jednak, komunikace ho evidentně baví. Přesněji její temné uličky. I proto sbírá mýty, které kolují o tom, co všechno rozhodla Evropská unie, rozmontuje je na šroubky a hledá tu první správnou matičku, která za celým příběhem stojí.
Ve sbírce má úplné klenoty – například mýtus, že Evropská unie by měla regulovat velikost kondomů. Když se pídil po tom, jak euromýty vznikají, vypozoroval, že nejčastěji přes média ve Velké Británii.
„Standardní cesta je, že britský bulvár si vytáhne nějakou informaci z nových evropských směrnic nebo bruselského dění, udělá k ní nádherný bombastický titulek a ten pak přebírají novináři v jednotlivých zemích. Jenže to je jako převzít zprávu z rádia Jerevan,“zlobí se Poc a pokračuje. „K titulku už si pak zčásti možná kvůli nepřesnému překladu v jednotlivých zemích něco málo dodělají, třeba komentáře místních politiků, kteří velmi rádi všechno, co jde, svedou na Evropskou unii. A je to,“popisuje Poc.
Příběh první: EU financuje porno
„To je k neuvěření! Zatímco nemocnice nebo školy mají leckdy problém získat od Evropské unie pár korun na nejnutnější vybavení, pornoherec v důchodu Robert Rosenberg získal peníze na to, aby natočil dokument o svém životě plném tvrdého sexu před kamerou,“ napsal český bulvár loni v září. A internetový server Parlamentní listy ještě přitopil v kamnech a k té šokující zprávě vyzpovídal české politiky, co na to říkají. Coby? Mnohé z nich to nijak nepřekvapilo a pouze konstatovali, že Evropská unie je stejně jeden velký bordel. A jaká je realita? Filmy skutečně Evropská unie podporuje, a to přes program Media. Avšak jediná spojitost mezi někdejším pornohercem a Evropskou unií je, že se tam jeho filmy stále prodávají a kupují, a pak snad ještě to, že na Slovensku se v té době chystal dokumentární film o něm – tedy o tom, jak žije král porna na penzi. Režisérka dokumentu se sice přihlásila do dvou evropských workshopů, ale na jednom ji odmítli a z druhého promítání stáhla dokument sama. To je celé.
Příběh druhý: Kadeřnice nesmějí nosit podpatky
Taky to byla taková pěkná zpráva. V dubnu loňského roku se po českých webech rozlétla informace, že bruselští úředníci připravili další směrnici a přistřihnou křidýlka kadeřnicím. Prý nebudou smět z bezpečnostních důvodů nosit podpatky. Ve skutečnosti nešlo o žádnou směrnici. „Jen se shodou okolností v Bruselu konal sjezd zaměstnavatelských sdružení kadeřnických organizací. Tedy zaměstnavatelé spolu s odbory. Vznikla společná dohoda obou stran, která má zlepšit pracovní podmínky kadeřníků. Tu vzaly britské bulvární noviny a patřičně ji rozmázly. Tak se zpráva dostala i do Česka. Pavel Poc pak dostal e-mail od českého sdružení kadeřníků, které jej vyzvalo k zastavení té absurdity. Přitom i česká organizace je členem společnosti, která dohodu uzavřela. Ovšem ze zpráv přicestovalých z Bruselu přes Londýn do Prahy ji členové ani nepoznali.
Příběh třetí: Konec zabijaček
Tato děsivá informace vybafla na Čechy rovnou z veřejnoprávní televize v hlavních zprávách. Reportéři odhalili, že podle nového veterinárního zákona může prase zabít jeho chovatel doma a maso tam taky musí sníst. Což by znamenalo konec tradičních veřejných zabijaček.
Realita je taková, že Evropská unie nepřijala žádná nová opatření k bezpečnosti či hygieně potravin, ani co se týče zabíjení doma chovaných zvířat. To ponechává na jednotlivých členských zemích.
Příběh čtvrtý: EU zakáže nafukovací balonky
Britské bulvární deníky přinesly na podzim roku 2011 zprávu, že Brusel zakazuje tradiční hračky. Děti už nesmějí nafukovat balonky, pískat na píšťalky ani chytat umělohmotné ryby na udici z magnetu.
Omyl. Evropská pravidla sice chrání děti před nebezpečím vdechnutí malých částic, kam právě tyto hračky spadají. Proto na jejich obalu musí být upozornění pro rodiče, aby dítě do osmi let s touto hračkou měli raději pod dohledem. Jestli však nechají ratolest na narozeninové party nafukovat balonek, nebo to pro jistotu za něj udělají sami, je čistě na nich. A ještě jedna maličkost: pravidla o ochraně dětí před vdechnutím malých součástek hraček existují již od roku 1988.
Příběh pátý: Zákaz příliš křivých okurek a banánů
Správná okurka, která se bude napříště smět prodávat, nesmí mít větší než dvacetistupňový úhel zakřivení. To aby si lidé snáze spočítali, kolik jich je v jednom balení. A aby se jich tam vešlo víc. Na nátlak zelinářů se sjednotily různorodé národní normy a rovnější okurky a banány spadají do jiné kategorie než ty zakřivenější. Podobně normy ukládají například maximální možné hladiny těžkých kovů v potravinách. Tedy to, co si už předtím regulovaly státy samy ve svých národních normách. Ty se před časem jen sjednotily.
A jak že to bylo s těmi balenými koblihami? Planý poplach. Evropská unie pouze řekla, že zákazník má právo koupit si v obchodě vedle čerstvé koblihy i tu balenou, pokud nechce podstupovat riziko, že pečivo už ohmataly cizí ruce. Nic víc. Když vyšla pravda najevo, prodejci koblihy zase rozbalili.
Zdroj: presseurop.eu
