Bloomberg se zeptal, zda odkazem Fedu je inflace: Odpovědí je jasné ANO.  A opravdu, orgán tvořící politická rozhodnutí Fedu (Federální komise pro otevřený trh) výslovně v roce 2012 konstatovala, že jejím cílem je devalvovat dolar o dalších 33%. Devalvovaný dolar znamená inflaci. Zvláště, když má menší hodnotu, je zapotřebí více dolarů, aby se koupila ta samá věc.


Kupní síla dolaru od roku 1913 – tedy roku, kdy byl Fed vytvořen – do roku 2005:

Od té doby je to jen horší:

Ve výpovědi z tohoto týdne řekl Bernanke, že odvedl skvělou práci, když udržel inflaci pod kontrolou. Politika pana Bernankeho ale způsobuje ohromně velikou skrytou inflaci:

Obrázky – horní nárůsty cen komodit s vyznačením období, konce Breton Woodského monetárního systému a éra Bernankeho – dolní obrázek nárůsty cen kuřecího, hamburgerů, jablek, pomerančů a benzínu.

Určitě je ale inflace dobra věc … jelikož nás vytáhne z ekonomické bryndy? Nikoliv!

V roce 2011 jsme uvedli:

Inflace je daň

Otec teorie, že vládní stimuly jsou způsobem, jak bojovat z těžkými ekonomickými propady – John Maynard Keynes – je proslulý i tím, že o inflaci řekl:

Vláda tímto prostředkem může tajně a nepozorovaně lidem zkonfiskovat bohatství a ani jeden z milionů lidí si toho zloděje nevšimne.

I předseda Fedu Ben Bernanke přiznal, že inflace je daň na americký lid:

Tisknutí peněz vytváří inflaci. Včetně inflace cen potravin … kterou zkouší výrobci potravin ukrývat pomocí podfuků.

Stratég Société Générale Dylan Grice píše:

Tím, že vláda vydá dluhopisy sama sobě, to vypadá, jako by si zázračně zvedla výnosy, aniž by na kohokoliv dalšího uvalila břemeno. Proto je nejspíš tento mechanismus univerzálně přijímán v celém světovém finančním systému. Avšak peníze zdarma neexistují a existovat nemohou. Jelikož nemůže existovat nic takového jako vláda nebo kdokoliv další v tomto ohledu, kdo by si zvedl výnos „aniž by to bylo za nějakou cenu“, tak nám prostá logika říká, že to někdo někde musí zaplatit.

Kdo ale? A v tom přebývá ta jemná nepoctivost, protože odpovědí je, že to nikdo neví. Když jejich tištění peněz vyvolá na trhu produktů inflaci, zaplatí to spotřebitelé tohoto produktu. Když tištění peněz vyvolá inflaci na trzích aktiv, zaplatí to nakupující zdraženého aktiva. Samozřejmě, že když tisk peněz skončí až na trhu aktiv, tak je ještě méně známo o tom, kdo nakonec tu ‚večeři zadarmo‘ vládě zaplatí, protože v takovém případě tisk peněz rozpoutá vlastní dynamiku přes věčnou pyramidovou hru, kterou je globální finanční systém. Ti poskytovatelé ‚večeře zadarmo‘ později skončí v nějaké bublině aktiv či v propadu investičních hodnot, do nichž tisk peněz vnese inflaci.

Podstatné je, že nevíme, kdo to zaplatí, víme jen, že někdo to zaplatí. Vláda si tudíž zvedla výnosy, aniž by vůbec věděla, na koho to břemeno padá, natož aby jim to řekla. Porovnejte to se zvednutím zjevných ‚poctivých‘ daní, které jsou přinejmenším transparentní. Víme, kdo vybírá prodejní daně nebo daně z příjmu, kdy se vybrali, kdy jsou splatné a kolik se musí zaplatit. Břemeno tohoto tisku peněz naproti tomu na ekonomiku doléhá potichoučku, dopadá necíleně ale neodvratně na neznámé a s tím neobeznámené oběti.

Ekonomické těžkosti uvalené touhle utajenou daňovou operací jsou skutečné a drasticky pociťované. Ale protože nikdo neví, odkud to pochází, není vidět ani ten nepřítel. B ěhem velkých inflací se tudíž společnosti obrací samy proti sobě, když každá frakce obviňuje ty další za svou mizérii: inflační krize ve starém Římě ve třetím století probíhala v souběhu s proslulou Diokleciánovou persekucí křesťanů; středověké evropské podrývání peněžní báze bylo v souběhu se vzmáhajícími se čarodějnickými procesy; extrémní středoevropské inflace po 1. světové válce ukázaly, jak celé společnosti začaly obviňovat své židovské komunity. Docela nedávno, následně po historicky mírných inflacích aktiv na technických trzích a amerických trzích s nemovitostmi jsme zažili, jak se společnosti obrátily proti těm „vyžraným papalášům na ředitelských postech“ respektive „hrabivým bankéřům“.

Až dosud by si někteří z vás mohli cítit, že tohle všechno je irelevantní. Jistě si můžete myslet, že v podstatě tu žádná inflace není. Nesouhlasím. Abychom viděli proč, budeme o inflaci uvažovat ve světle výše uvedeného. Vím, že ekonomové ji definují jako změny cen v koši spotřebitelského zboží, čili CPI. Proč by ale tohle mělo být definitivním měřítkem, když uvážíme, že tohle je jen jednou z mnoha míst určení, kam peníze od tiskárny tím Brownovým pohybem dospějí? Proč ignorovat místa určení jako trhy s aktivy? Copak není ta inflace cen aktiv (nebo bublina jak se tomu obvykleji říká) ještě více deformující a ekonomicky neefektivní než inflace cen produktů?

Věřím, že ekonomové se ve svých analýzách inflace tvrdě zaměřují na cely produktů, nikoliv že by to vycházelo z úvah o relativně větší důležitosti jednoho typu inflace oproti jinému, ale jednoduše proto, že inflaci přes CPI je vidět snadněji. Když to dělají, připomínají toho řidiče z anekdoty, co jednou večer ztratil klíče a našli ho, jak je hledá pod pouliční lampou. Když se ho manželka zeptala, proč je tam hledá, když je nejspíš ztratil už než k ní došel, odpověděl: „Protože tady je lépe uvidím.“

Víme, že vybírat výnosy nemůže jedna osoba, aniž by to někoho jiného něco stálo. Víme, že tisk peněz vytváří výnosy veřejnému sektoru. Takže také víme, že tisk peněz musí být daní. Víme, že velikost této daně – míru inflace – lze spolehlivě měřit zvyšováním růstu peněžní báze. Jelikož nevíme, na kterých trzích ty nové peníze skončí nebo ani kdy, víme, že nemůžeme spolehlivě počítat s měřením inflace na takových trzích, aby nám řekly, jaká je vlastně ta ‚míra inflace‘? Jedinou spolehlivou mírou inflace je tudíž růst peněžní zásoby. Tudíž pro ty, co říkají, že není žádná inflace, tak těm dávám následující graf.

Obrázek: Copak není žádná inflace…: rozvahy centrálních bank (červen 2007=100)

Tady by ti zdvořilejší z ekonomů mezi čtenáři, co to pořád čtou až sem, mohli začít myslet nějak takhle: „Co to kecáš, padá z tebe samý svinstvo! Když je recese, deprese, tak je ekonomika v nebezpečí tlaku deflace, která je sebe-stupňující, a jedinou správnou věcí je pak vytvářet inflaci, abych se ochránila pracovní místa.“

K tomu bych odpověděl, že každý správně myslící člověk chce vidět vytváření pracovních míst. Ti, kdo prosazují vytváření inflace nebo fiskální stimuly to dělají proto, že takové je učení logického systému známého jako ‚teoretická makroekonomie‘. Ovšem tento logický systém, se svými hluboce pochybnými epistemiologickými základy je tím, co nás sem v první řadě dovleklo! Makroekonomický znalostní aparát žádnou znalost nepředstavuje – kakofonie článků víry by bylo přesnější. Ty instrumenty a pomůcky, které doporučuje tvůrcům politiky spoléhají pouze na – CPI, trendy růstu, nedosahované potenciální produkty, NAIRU, rozpočtové deficity, poměry zadlužení k HDP – a ty podléhají takovým ohromným konceptuálním nejasnostem, ani nemluvě o chybách odhadů, že je to činí naprosto smysl postrádajícími. Faktem je, že kapitáni naší lodi nemají žádné spolehlivé navigační pomůcky. Nechápou, co cuknutí touhle páčkou, nebo stisknutí tohoto knoflíku nakonec udělá. Oni si to jen myslí, že to ví. Jsou opilí vytrubovanými domněnkami o svých znalostech a hloubce svého pochopení, ale to řízení v opilosti makroekonomií je právě tím, co nás dovedlo tam, kde teď jsme.

Možná je ještě důležitější, že způsob, jakým Fed držel inflaci, aby ještě nerostla – i přes masivní tisk peněz – bylo záměrné odrazování bank, aby neposkytovaly půjčky běžné většině. Jinými slovy, tím, že zabíjí tu reálnou ekonomiku …

Samozřejmě Fed rovněž způsobil i Velkou depresi a současnou ekonomickou krizi a většina Američanů – a mnozí ekonomové – chtějí s Fedem skoncovat či jej tvrdě zmenšit.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca