„Pokud by v Americe vládl mandarinát, musela by verbovací komise pro 11. září najít někoho jako Cheney.“ Washington Post autor Barton Gellman ve své knize: „Rybář: Cheneyho viceprezidentství“ Terorismus. Nouzové plány. Politické kariéry. Historie 11.9, to vše lze popisovat z různých úhlů pohledu. Ale ať si zvolíte jakýkoliv náhled, je ústřední postavou Dick Cheney. „Do jisté míry jsou principy OK,“ řekl, „ale principy nepřinesou nic dobrého, pokud ztratíte nominaci.“ Je to určitě těžko postižitelný charakter. O nic méně než Donald Rumsfeld, jeho blízký kumpán.

Životy jich obou jsou neoddělitelně svázány s temnou stranou nedávné americké historie. Jádro následujícího příběhu původně vyprávěli autoři James Mann a Peter Dale Scott, jejichž hluboký výzkum je nesmírně ceněn. Ovšem byla přidána spousta informací z pozadí. Tak se pomaličku vytvaroval ten větší obraz zobrazující jak plán, tak jeho aktéry…

Cheney a Rumsfeld jsou už starým týmem. Větší části svých kariér strávili spolu. Nikdo z nich nemá zázemí v privilegované rodině. Cheneyho otec pracoval jako zaměstnanec ministerstva zemědělství, Rumsfeldův otec měl práci v realitní kanceláři. Životní úroveň těchto rodin byla skromná. Oba synové mohli jít na universitu jen díky podpoře ze stipendia.

Rumsfeld narozený v roce 1932 si zvolil politickou vědu. Byl to dost malý a podsaditý človíček, ale s energetickým charismatem. Na universitě se zapojil do sportování a byl znám svými úspěchy v ringu. Rumsfeld později vstoupil do Námořnictva a stal se pilotem. Námořnictvo mu zaplatilo část stipendia. Na konci 50. let nakonec zahájil svou kariéru v politice jako asistent kongresmana. Mezi tím jako otec mladé rodiny a po krátké mezihře v investiční bance sám Rumsfeld ve věku pouhých 29 let kandidoval do Kongresu.


Získání podpory

Výhled na úspěch v jeho domácí obvodu v Chicagu nebyl příznivý. Byl nezkušený a téměř bez voličské základny v porovnání s jinými kandidáty. Ale ten dynamický a ambiciózní Rumsfeld udělal na některé z vůdců chicagského businessu dojem, jako třeba na šéfa farmakologického těžkotonážníka Searle. Ti mu zaplatili kampaň. S touto ekonomickou silou v pozadí se s podporou přidaly i jedny chicagské noviny. Rumsfeld v roce 1962 volby vyhrál a odešel do Washingtonu jako republikánský reprezentant.

Na počátku 60. let navštěvoval přednášky na University of Chicago, kde učil Milton Friedman, jeden nejvlivnějších ekonomů jeho doby. Friedman byl jedním z otců zakladatelů neoliberalismu. Volal po menším vlivu státu a chválil samo-regulaci trhů. V roce 1962 vyšel jeho bestseller Kapitalismus a svoboda. Rumsfeld byl jeho myšlenkami uchvácen. Ve své řeči k uctění Friedmana o 40 let později vzpomínal: „Vláda, říkal nám, má tři primární funkce: Měla by zajistit vojenskou obranu národa. Měla by prosadit smlouvy uzavřené jednotlivci. A měla by chránit občany proti zločinům proti nim a jejich majetku.“ (1) Tohle na sebe samé uvalené omezení politiky bývalo rovněž i jádrem Rumsfeldovy víry, když ještě v 60. letech sloužil v Kongresu.

Učněm v politice

Mezi tím Cheney o 9 let mladší než Rumsfeld také studoval politickou vědu. Nejdříve na Yale, z níž brzy odešel jako chudý absolvent, pak šel na méně prestižní universitu na Středozápadě. Na rozdíl od siláckého Rumsfelda se jevil jako dost defenzivní, tichý a opatrný. Svému hrozícímu odvedení do Vietnamské války se vyhnul, když byl osvobozován od vojenské služby kvůli svým universitním studiím a pak těhotenství své ženy, až dokud už nemohl být v roce 1967 odveden kvůli věku.

Ve věku 27 let si Cheney sháněl job ve Washingtonu. Žádal o stáž v Rumsfeldově kanceláři. Rumsfeld ho ale odmítl. Ten neúspěšný pohovor byl pro Cheneyho trapas, a později rád vyprávěl příběh svého odkopnutí jako anekdotu. Oba muži se ale brzy shledali.

Za prezidenta Nixona byl Rumsfeld v roce 1969 vytažen z Kongresu do vlády. Nejdříve řídil Kancelář ekonomických příležitostí. Tam spravoval federální sociální programy – což nebyl zrovna jeden z jeho hlavních ekonomických zájmů, ale už to byl jeden krok vpřed v kariéře. Rumsfeld sháněl nové zaměstnance, na které by tu práci přenesl. Na doporučení spřízněného zástupce zaměstnal Cheneyho jako svého asistenta. Cheney byl usilovný pracant a rychle se stal nepostradatelným. Rumsfeld se rychle naučil, že cokoliv od něj chtěli, tak to zkusil udělat přes Cheneyho.

Rumsfeldova kariéra se rozvíjela. Lidé o něm začali vědět celonárodně. Dobře vypadal, byl energický a měl podmanivý úsměv. Jeho inteligence byla omračující. Také ale rád přeháněl a eskaloval konflikty a často býval k ostatním zbytečně slepý. Brzy se stal poradcem prezidenta Nixona (který jej chválil jako toho „bezohledného parchanta“). O tři roky později odešel do Evropy, aby se tu stal velvyslancem u NATO – když na chvilku utekl z Washingtonu kvůli aféře Watergate ze strachu, že by to mohlo zničit kariéry mnohým Nixonovým poradcům.

Chuť moci

Uprostřed 70. let procházela politika v Americe časem otřesů. Ekonomika byla v krizi. S prohranou válkou ve Vietnamu protestovali studenti po celé zemi a s Watergate se projevovaly signály vnitřního zahnívání vedení této supervelmoci, což kulminovalo Nixonovou rezignací v roce 1974. Nástupce Gerald Ford Rumsfelda jmenoval personálním šéfem Bílého domu s tím, že Cheney byl jeho blízkým stínem jako jeho zástupce.

Nyní se oba muži dostali do centra moci. Pozice personálního šéfa byla v Bílém domě považována za nesmírně vlivnou. Byl nejbližším poradcem prezidenta, kontroloval jeho časový rozvrh a rovněž rozhodoval o tom, kdo se s ním setká. Po Nixonovi, Watergate a rozsáhlých veřejných diskusích o skandálech CIA musela nová administrativa bojovat o poškozenou reputaci. V této obtížné situaci s relativně slabým prezidentem se zvýšila důležitost personálního šéfa.

Rumsfeld s Cheneyem byli teď partneři a měli na prezidenta Forda velký vliv. Když v roce 1975 spěšně rekonstruoval svůj kabinet během tzv. „Halloweenského masakru“, kdy vyhodil mj. ředitele CIA a ministra obrany, tak mnozí Rumsfelda podezírali, že to on tahal za nitky. Faktem je, že on a Cheney z toho přinejmenším těžili.

Rumsfeld teď převzal velení nad Pentagonem. Tam začal s nákladnými a dlouhodobými obrannými projekty jako tank Abrams a bombardér B-1, jejichž ekonomický dopad se táhl desetiletí. V té době 34 letý Cheney postoupil, aby se stal personálním šéfem Bílého domu. Teď už nebyl pouhým asistentem, ale autoritou s odpovídající věrohodností. Jedním z jeho pravidel bylo: „Principy jsou v jisté míře OK, ale principy nepřinesou nic dobrého, pokud ztratíte nominaci.“ (2)

Otočné dveře

Došlo k tomu však brzy. Po porážce Republikánů v roce 1976 oba muži vypadli z vlády. Spolu se svými rodinami trávili dovolené jeden s druhým v Karibiku. Rumsfeld vzpomíná na tu odpočinkovou přestávku s potěšením: „Hráli jsme tenis, jezdili na člunech a trávili čas na sluníčku rozhovory o životě. Cheney griloval stejky a dělal je v čili.“ (3)

Zpátky doma pak Cheney začal s těžením ze svých znalostí insidera z Washingtonu prací pro konzultantskou společnost pomáhající bohatým klientům s jejich investičními rozhodnutími. Brzy se ale vrátil do politiky. Na konci 70. let přišel jako zvolený kongresman do Sněmovny reprezentantů. Ovšem ten stres a tlak měl na opatrného a zdrženlivého Cheneye účinek – ve věku 37 let utrpěl svůj první infarkt.

Na druhou stranu si Rumsfeld našel své nové místo v soukromém businessu na delší dobu. Dan Searle, chicagský farmakolovický magnát, který před 15 lety financoval jeho první volební kampaň, mu teď svěřil celou společnost, když ho jmenoval generálním ředitelem (CEO) u Searle. Finančně se Rumsfeld s tímto jobem vyšplhal do nových výšin. Jako CEO měl ročně 250 000 dolarů, tj. asi čtyřikrát více než ministr obrany. (4) A ani ve svém novém jobu nedělal nic polovičatě. Během krátké doby Rumsfeld vyhodil více než polovinu zaměstnanců, čímž vytvořil ohromný nárůst korporátního zisku. Noviny businessmanů ho chválili jako mimořádného managera.

V 80. letech se Republikáni vrátili s Ronaldem Reaganem k moci. Nový prezident vyčaroval hrozivý obrázek Sovětského svazu jako „impéria zla“ a zvýšil vojenské výdaje. Studená válka dostala novou hybnost.

Plán na Armageddon

V té době Bílý dům rovněž vypracoval tajný nouzový plán, který byl ovšem poprvé spuštěna až 11. září 2001. Původně měl zaručit, že vláda by mohla pokračovat ve svých operacích i po sovětském jaderném úderu. Ten plán se nazýval COG (Continuity of Government – čili Kontinuita vlády) a vyvolal by velice speciální nouzová opatření: když by ta katastrofa udeřila, byly by na různá místa země vyslány tři týmy, které by nahradily vládu. Každý z týmů by měl vlastního „prezidenta“ zrovna tak další lidi zastupující různá ministerstva a vládní agentury. Kdyby jeden z týmů zabili, další by se aktivoval. Takže ti plánovači doufali, že udrží kontrolu nad vojsky a nejdůležitějšími částmi administrativy i po atomovém bombardování či jiné katastrofě, která by vyhubila vládu ve Washingtonu. (5)

Tyhle obavy před možným „setnutím hlavy“ národnímu vedení byly považovány za velice vážné, protože přesně tenhle kurz akcí se plánoval jako součást americké válečné strategie vůči Sovětům. (6)

Plán COG neexistoval jen na papíře. Rovněž se v 80 letech nacvičoval v realitě. Jednou ročně tajně z Washingtonu odletěly týmy, každý sestávající z „prezidenta“, „personálního šéfa“ a asi 50 zaměstnanců, na uzavřenou vojenskou základnu nebo do bunkru někde ve Spojených státech. Tam si po několik dnů přehrávali nouzové scénáře. Ani jejich nejbližší příbuzní nevěděli o místě konání a účelu těchto cvičení. (7)

Richard Clarke, pozdější proti-teroristický koordinátor za prezidenta Clintona a Bushe mladšího jednou na takové manévry vzpomínal:

„Vzpomínám na jednu epizodu, když nás povolali. Museli jsme na Andrewsovu leteckou základnu a nastoupit do letadla a přeletět zemi. Pak vystoupit a přeběhnout do menšího letadla. A to letadlo odletělo do místa v poušti. A když se otevřely dveře toho menšího letadla, byli jsme uprostřed pouště. Nakonec přijeli náklaďáky, posbírali nás a odvezly do stanového města. Víte to bylo v raných dnech tohoto programu. Stanové město uprostřed pouště – neměl jsem ponětí, kde jsme. Nevěděl jsem ani, ve kterém státě jsme. Strávili jsme týdny ve stanech a předstírali, že vláda Spojených států byla smetena. A teď jsme jí byli my. Je to jako byste žili ve hře. Hrajete roli. Všichni hrají role, že se to opravdu děje. Nemůžete vycházet ven kvůli radioaktivitě. Nemůžete použít telefon, protože ty nejsou nikam připojeny.“ (8)

Součástí každého týmu byl jeden skutečný ministr, co vedl ministerstvo i ve skutečném životě. Ten musel hrát prezidenta. Ovšem na jeho skutečném životním portfoliu nezáleželo – v určitém okamžiku i ministr zemědělství hrál prezidenta. Nakonec byl ten ministr, co ve hře hrál, obvykle ten, kterého mohli postrádat. Zjevně daleko důležitější byla role personálního šéfa. Tuhle roli běžně dostávaly pouze osoby, které už byly personálními šéfy Bílého domu i ve skutečném životě. (9)

Rumsfeld a Cheney byli tudíž pravidelnými účastníky tajných výročních cvičení COG. Další účastníci je popisovali, jak se zapojili do utváření tohoto programu. (10) Takže v této době, kdy tito dva muži neměli ve vládě vůbec žádnou pozici (jak bylo zmíněno, Rumsfeld byl šéfem farmaceutické společnosti a Cheney byl kongresmanem), tak oba každý rok na pár dní zmizli, aby nacvičovali převzetí vlády po katastrofě.

Být nad zákon

Ten plán byl tajný i proto, že obcházel ústavu. Jelikož nástupnictví po prezidentovi bylo už výslovně stanoveno zákonem: kdyby prezident zemřel, přebral by to viceprezident, pak by následoval mluvčí sněmovny, po něm nejdéle sloužící senátor, pak ministři zahraničí, financí, obrany atd. Ovšem plán COG jednoduše tohle dobře vyvážené ústavní uspořádání ignoroval. V nouzi místo toho povolával presidenta, který neměl vůbec žádnou demokratickou legitimitu.

Tento plán měl autorizaci tajnou směrnicí prezidenta Reagana. Podle jeho bezpečnostního poradce Roberta McFalane Reagan osobně rozhodl, kdo povede jednotlivé týmy. Styčným důstojníkem pro COG sloužícím v Národní bezpečnostní radě byl Oliver North, který se později stal známým jako klíčová osoba v centru skandálu Irán-Contras. (11)

Jen náhodou ve spojitosti s tímto skandálem vyšly v roce 1987 na světlo první podrobnosti tohoto tajného plánu. Za prezidenta Reagana generálporučík Oliver North koordinoval série kroků k budování v podstatě stínové vlády, o které Kongres nevěděl, natož aby ji schválil. Miami Herald o tom v roce 1987 napsal: „Oliver North pomohl sestavit kontroverzní plán na suspendování Ústavy v případě národní krize, jako je jaderná válka, násilnosti a rozsáhlý vnitřní disent či opozice národa vůči americké zahraniční invazi. (…) Mezi lety 1982 až 1984 pomáhal North FEMA a šéfovi vládní jednotky managementu národních krizí při revizi nouzových plánů řešících jadernou válku, povstání nebo ohromné vojenské mobilizace.“ (12)

Takže ten plán COG suspendující ústavu, který by mohl být opravdu aktivován v případě jaderné války, byl navržen v dalších směrnicích autorizovaných Reaganem v posledních dnech jeho prezidentství v listopadu 1988. Tento plán by podle této směrnice měl být realizován při „národně bezpečnostních nouzových stavech“ definovaných dost vágně jako „přírodní katastrofy, vojenské útoky, technologické nouzové stavy nebo jiné nouzové situace, které vážně znehodnotí nebo vážně ohrozí národní bezpečnost Spojených států.“ (13) V podstatě to znamená ohromné podvrácení demokratických principů. Plán COG provedený za zmíněných podmínek, by rovněž šlo použít k zakrytí převratu.

Mezi tím Cheney a Rumsfeld chodili na tajné nácviky převzetí vlády během svých každoročně pořádaných manévrů. To, že patřili k těmto vnitřním kruhům potenciálních vůdců státu oběma mužům muselo zvyšovat pocit důležitosti. V případě ohromné katastrofy by osud národa ležel v jejich rukou.

Dosah k prezidentství

Na konci 80. let se Cheney ještě vyšplhal do představenstva Výboru pro zahraniční vztahy, sítě elitářů spojující vůdce businessu a politiky dobře známé pro svůj ohromný vliv na americkou zahraniční politiku. Mezi tím se Rumsfeld stal multimilionářem přes prodej té farmakologické společnosti, kterou vedl. Plánoval kandidaturu na prezidenta v roce 1988. Jeho kampaň však neuspěla. Už od začátku byl republikánským preferovaným kandidátem Reaganův viceprezident Bush starší – a ten nakonec ty volby i vyhrál.

Teď ale svou šanci dostal Cheney. Stal se v nové administrativě ministrem obrany, tedy měl tu samou pozici jako Rumsfeld před 12 lety. Cheney úspěšně zvládl první Iráckou válku v roce 1991, která vedla – v souběhu se shroucením Sovětského svazu – k trvalému nasazení US vojsk v Saúdské Arábii bohaté na ropu. Kontrola nad Irákem byla teď na dosah.

Po porážce Republikánů v roce 1992 uvažoval i Cheney o vlastní prezidentské kampani. Brzy si ovšem uvědomil, že se mu nedostává podpory. Místo toho se tedy přesunul do soukromého sektoru a stal se CEO u Halliburton, jedné z nevětších společností dodávajících ropu na světě. Jako ministr obrany na tuto firmu vybudoval konexe, což později vedlo k mnoha-miliardovým kontraktům s Pentagonem. Tento nový job také i Cheneymu naplnil kapsy a učinil i z něj multimilionáře.

Mezi tím se Rumsfeld zařídil jako vysoce efektivní a ambiciózní ředitel v businessu. V 90. letech poprvé vedl telekomunikační společnost a pak farmakologickou korporaci.

Plán COG pořád existoval, avšak už s jinými předpoklady. Po pádu Sovětského svazu se už nesoustřeďoval na ruskou jadernou hrozbu, ale teď na terorismus. Ačkoliv uprostřed 90. let přišly zprávy, že prezident Clinton chtěl tento program dát do útlumu, později se vyjasnilo, že toto oznámení se vztahovalo na tu část plánu vztahující se k jadernému útoku. (14) Později proti-teroristický koordinátor Richard Clarke prozradil, že on v roce 1998 COG plán aktualizoval. (15) Odpovídající prezidentská směrnice (PDD-67) byla tajná. Její přesný obsah nebyl nikdy zveřejněn. (16)

Studená válka znovu spuštěna

Spolu s tím se kruhy neokonzervativců kolem Rumsfelda a Cheneyho připravovaly na návrat k moci. Na konci 90. let založili organizaci zvanou „Projekt pro Nové americké století“ (PNAC). Oni samotní vyhlásili touhu: „významně zvýšit výdaje na obranu“ a „utkat se s režimy nepřátelskými našim zájmům“. (17)

V souběhu s tím Rumsfeld vedl kongresovou komisi vyhodnocující hrozbu raket dlouhého doletu ze zahraničí. Už v roce 1980 Ronald Reagan rozběhl plány na národní protiraketovou obranu, které zatížily národní rozpočet během těch let asi 50 miliardami dolarů. Ovšem v 90. letech ani vlastní zpravodajské agentury už neviděly žádnou reálnou hrozbu. Protože, kdo by v blízké budoucnost střílel na Washington rakety? Jelcinovo Rusko? Nebo Čína, která se stávala ekonomicky čím dál více provázanější se Spojenými státy? Ovšem tzv. „Rumsfeldova komise“ revidovala hodnocení zpravodajských agentur. V roce 1998 vydala zprávu o nových možných agresorech, jimiž byli jmenováni: Severní Korea, Irán a Irák. (18)

Ve stejném roce Rumsfeld a jeho společníci z PNAC už napsali otevřený dopis prezidentu Clintonovi naléhající, aby byl na Irák tvrdší. Režim Saddáma Husseina by se měl „odstranit“, požadoval dopis. (19)

Nakonec v září 2000 dva měsíce před prezidentskými volbami vydal PNAC dlouhý strategický spis poskytující příští administrativě politická vodítka. „Přestavba americké obrany“ byla jeho programovým nadpisem a analyzovala principy a cíle nové obranné politiky.

Tento spis v podstatě volal po ohromném nárůstu výdajů na obranu a po transformaci ozbrojených sil na dominantní, ale mobilní, rychle přesunutelný mocenský faktor. Cílem bylo udržet vojenskou nadřazenost, která by podle PNAC naléhavě vyžadovala nové zbraňové systémy jako obrana proti raketám. Tento spis ovšem také vyjasnil, že proces realizace těchto požadavků by byl dlouhý a vyvolal by odpor, pokud by v něm „absentovala“ – cituji – „určitá katastrofická a kataklyzmatická událost – něco jako nový Pearl Harbor.“ (20)

Otázka energie

Po inauguraci George W. Bushe v lednu 2001 si členové těchto kruhů zajistili důležité pozice v nové administrativě. Cheney se stal vůdčí postavou. To bylo zjevné už dost před volbami. Počátkem dubna 2000 jej Bush požádal, aby zařídil volbu jeho viceprezidenta, který bude jeho společníkem při kandidatuře. Nakonec Cheney po tom všem na tuto pozici navrhl sebe. (21) Mezitím tento workholik přežil tři infarkty. Jedním z prvních doporučení Bushovi bylo jmenování Rumsfelda, téměř 70-letého, jako ministra obrany. Zástupcem jeho starého druha se stal Paul Wolfowitz, zastánce tvrdé linie, který už pro Cheneyho pracoval jako šéf-stratég v Pentagonu na počátku 90. let. V porovnání s těmito muži byl Bush sám ve Washingtonu nováčkem. Ač byl obdařen politickým instinktem a velice praktickou intuicí, těžko by intelektuálně držel krok s těmito starými harcovníky.

Jedním z prvních kroků nové administrativy bylo vytvoření „Skupiny pro rozvoj národní energetické politiky“. Ta byla přímo vedena Cheneyem. Její závěrečná zpráva vydaná v květnu 2001 popisovala situaci dost otevřeně:

„Amerika v roce 2001 čelí nejvážnějšímu nedostatku energie od ropných embarg 70. let. (…) Naši národní energetickou krizi definuje základní nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou. (…) Tato nerovnováha, dovolíme-li, aby pokračovala, nevyhnutelně rozvrátí naši ekonomiku, naši životní úroveň a naši národní bezpečnost. (…) Odhady ukazují, že během příštích 20 let vzroste spotřeba ropy v USA o 33 procent, spotřeba zemního plynu o dost více než 50 procent a poptávka po elektřině vzroste o 45 procent. Pokud poroste americká výroba energie stejným tempem jako v 90. letech, narazíme na neustále se rozestupující mezeru nabídky. (…) Do roku 2020 budou producenti ropy ze Zálivu dodávat podle projekcí mezi 54 až 67 procenty světové ropy. Globální ekonomika tudíž téměř určitě bude nadále záviset na dodávkách ropy od členů Organizace ropu exportujících zemí (OPEC), zvláště ze Zálivu. Tento region zůstane pro americké zájmy životně důležitý.“ (22)

Později se vyneslo, že Cheneyho úkolová skupina rovněž tajně zkoumala mapu iráckých ropných polí, ropovodů a rafinerií spolu s mapami upřesňujícími zahraniční zprostředkovatele kontraktů na černá pole. A opět se to datovalo do března 2001.

Předjímání nemyslitelného

Souběžně se svým úsilím v energetické politice vytvořila nová administrativa „Kancelář národní připravenosti“. Ta byla pověřena vypracováním plánů reakce na možný teroristický útok a byla podřízena „Federální agentuře nouzového managementu“ (FEMA). (23) FEMA už byla odpovědná za plán COG už od 80. let. Abychom to připomenuli: „Mezi lety 1982 až 1984 pomáhal Oliver North FEMA s revizí nouzových plánů s řešením jaderné války, povstání nebo masivních vojenských mobilizací.“ (24)

Už tehdy hrál Cheney svou roli při utváření těchto plánů. Teď mohl v této práci pokračovat – protože jej Bush jmenoval šéfem tohoto nového programu. (25) Na druhou stranu se ředitelem FEMA stal Joe Allbaugh, který měl malou profesionální dovednost, mohl ale nabídnout jiné kvality. Allbaugh byl Bushův manager kampaně, chlap tvrdých a poněkud drzých způsobů a rovněž jeden z prezidentových nejbližších důvěrníků. Už v roce 1994 řídil Bushovu kampaň, aby se stal guvernérem Texasu a na konci roku 2000 pomohl zastavit přepočet hlasů na Floridě. (26) To, že jako šéfa FEMA jmenovali experta na politické triky, naznačuje, že tato administrativa měla s agenturou nouzového managementu politické plány už od samého počátku.

Až do dneška nebylo prozrazeno, jak byl plán COG do podrobností pod Cheneyho vedením v roce 2001 doladěn. Je však zjevné následující: v měsících předcházejících 11.9 Cheney provázal opatření proti-teroristického a nouzového managementu s národní energetickou politikou. Komise pracující na obou problémech zastřešoval on souběžně. Tohle propojení předjímalo politiku po 11.9, kterou by šlo shrnout jako využití teroristického útoku jako zdůvodnění pro rozšíření pravomocí výkonné moci a vedení válek za uchvácení kontroly nad regiony světa důležitými pro dodávky energie.

Ty nouzové plány, do nichž byli Rumsfeld s Cheneyem zapojeni už od 80. let, kulminovaly na podzim 2001. To ráno 11. září byl tajný program COG poprvé realizován. (27) Krátce po 10:00 h dopoledne po dopadu třetího letadla na Pentagon vydal Cheney rozkaz k jeho provedení. (28)

Stínová vláda

O obsahu tohoto plánu a specifických důsledcích jeho spuštění se neví téměř nic. To tajnůstkářství se v tomto ohledu jeví až groteskně. I ten jednoduchý fakt, že tento plán byl 11.9 realizována byl celé měsíce ukrýván. Po sporadických narážkách v tisku nakonec Washington Post v březnu 2002 vyzradil určité podrobnosti. V článku nadepsaném „Stínová vláda pracuje v utajení“ referoval, že asi 100 vysoce postavených činitelů z různých ministerstev pracovalo mimo Washington, jako součást nouzového plánu už od 11.9:

„Činitelé, kteří jsou aktivováni pro to, co někteří z nich nazývají ‚službou v bunkru‘, žijí a pracují 24 hodin denně pod zemí, daleko od svých rodin. Jelikož se chystali na dlouhou službu, tak stínová vláda poslala většinou personálu z první vlny domů a mění je nejčastěji v 90 denních intervalech. (…) Vnitřně známí jako COG kvůli ‚kontinuitě vlády‘, čili administrativa na čekané, jsou neoznámenou skrytou příčinou způsobující uznané absence viceprezidenta Cheneyho z Washingtonu po většinu uplynulých pěti měsíců. Cheneyho přežití zabezpečuje ústavní následnictví, řekl jeden činitel, on ale nemůže zemi řídi sám. Spolu s jádrem skupiny federálních managerů spolu s ním s Cheneyem – nebo s prezidentem Bushem, bude-li k dispozici – má prostředky, aby jeho rozkazy nabyly účinnosti.“ (29)

Ale jaké dával Cheney rozkazy své divné „stínově vládě“, když zůstávala v bunkrech? A co ospravedlnilo protažení těchto nouzových opatření na zjevně nekonečnou dobu? I když Bílý dům nebyl jasně smeten žádnými bombami. Prezident žil a administrativa byla schopna jednat. Kdo potřeboval trvalou druhou tajnou vládu?

Po prvním vyzrazení těchto faktů na jaře 2002 začali vůdčí politikové legislativy okamžitě projevovat svoje překvapení. Brzy se vyjasnilo, že ani Senát ani Sněmovna reprezentantů nevěděla nic o aktivaci COG a o práci „stínové vlády“ v utajení. Parlament tedy jednoduše ignorovali. (30) Později Komise k 11.9 zažila podobné tajnůstkářství výkonné moci. Ač zmínila ve svojí závěrečné zprávě i zahájení realizaci tohoto plánu 11.9, také přiznala, že tuhle záležitost neprozkoumala do hloubky. Místo toho Komise dostala pouze instruktáž o „obecné povaze“ tohoto plánu. (31)

Patrioti pod tlakem

Okamžitou reakcí na 11.9 byl zákon Patriot Act, schválený jen o měsíc později a umožňující širokou škálu vysoce kontroverzních opatření počínaje domácím odposloucháváním až po zadržování zahraničních podezřelých z terorismu bez zatykače. To poslední legalizovalo nadcházející procedury na Guantánamu a vedlo k americkým tajným vězením po celém světě.

Dva vlivní odpůrci těchto změn v legislativě byli Tom Daschle, vůdce senátní většiny, a Patrick Lethy, šéf justiční komise Senátu. Oba dostali dopisy se sporami smrtícího antraxu. Zdroj nebyl s jistotou nikdy vypátrán. Poté Daschle a Leathy vzdali svůj odpor k nové legislativě a Patriot Act schválili. (32)

Tyto spěšně schválené legislativní změny zaváněly připomínkou dekretů vydávaných při stanném právu. A opravdu, byly v podobném provedení už součástí plánu COG v 80. letech. (33)

Vládní činitelé obeznámení se COG po 11.9 naznačovali, že tento plán by opravdu mohl vyústit do stanného práva – kdyby navíc k útokům na Světové obchodní centrum a Pentagon byl ten den zabit i velký počet kongresmanů a vůdců výkonné moci. (34)

Je v tomto kontextu jen náhoda, že to čtvrté 11.9 unesené letadlo směřovalo na Washington, aby narazilo do Kapitolu či do Bílého domu? (35)

Zabijáci ze Súdánu?

Existují i nepřímé důkazy o pokusu o zavraždění prezidenta Bushe to ráno na Floridě. Tajná služba dostala k tomu se vztahující varování v noci ve 4:08 h před tím, jak tvrdí televizní reportáž místní pobočky ABC. (36) O několik hodin později agenti Tajné služby prohledávali byl v Sarasotě a zatkli čtyři muže ze Súdánu, kteří zjevně patřili k Jihosúdánské osvobozenecké armádě SPLA, milici tajně podporované Spojenými státy. (37) Rovněž AP ohlásila tato zatčení se zmínkou, že tito podezřelí byli brzy zase propuštěni, protože s 11.9 „neměli žádnou spojitost“. Celá ta záležitost by mohla být jen „shodou okolností“. (38)

Prezident Bush strávil tu noc před 11.9 v letovisku Longboat Key na ostrově hned vedle Sarasoty, kde plánoval příští ráno navštívit základní školu. Hasičský marshall z Longboat Key Carroll Mooneyhan byl dále svědkem možného pokusu o atentát. Řekl, že asi v 6 ráno 11. září do Bushova letoviska vjela dodávka s údajnými reportéry středovýchodního původu tvrdícími, že mají s prezidentem interview „u bazénu“. Ti muži se jmenovitě ptali na jednoho agenta Tajné služby, ale stráže je poslali pryč. (39)

Byli ti „reportéři“ totožní se Súdánci dočasně zadrženými Tajnou službou později to ráno v Sarasotě? Tento incident přinejmenším připomínal úspěšnou vraždu nepřítele Talibanu Ahmeda Shah Massouda dva dny před tím 9. září v Afghánistánu. Ti sebevražední útočníci tam byli také falešným televizním týmem s bombou schovanou v kameře, jak to 10. září ohlásil New York Times. (40)

Tři svědkové si navíc pamatují, že 7. září na Longboat Key v Holliday Inn spatřili Mohammeda Attu s nějakým kumpánem, tedy tři dny před tím, když na se na tom samém malém ostrůvku zdržoval Bush. (41) 7. září byl rovněž den, kdy Bílý dům poprvé veřejně oznámil Bushův plán na cestu do Sarasoty. (42) V tomto kontextu určitě stojí za to se zamyslet nad tím, jestli Atta nezkoumal tohle místo kvůli vražednému spiknutí.

Dokončení spiknutí

Vyvolává to otázku: Byly kruhy kolem Cheneyho, Rumsfelda a některých jejich společníků využívající 11.9 pro odporný puč částečně v jeho realizaci neúspěšní?

Bez ohledu na odpověď na tuto otázku – 11.9 ve skutečnosti umožnilo realizaci nouzových opatření, oslabení legislativy, zahájení několika válek a masivní nárůst výdajů na obranu. Tyto částky, na něž se ptáme, snadno předčí představivost pozorovatelů.

Zatímco ve druhé polovině 90. let průměrný celkový národních rozpočet na obranu obnášel asi 270 miliard dolarů ročně, tohle číslo se v desetiletí po 11.9 téměř zdvojnásobilo, když průměrný roční rozpočet vyšplhal na více než 500 miliard. (43) Pro soukromé dodavatele Pentagonu to znamenalo nárůst prodejů mez lety 2001 až 2010 o nepředstavitelných 2 300 miliard dolarů.

Národní ekonomika obtížená zbraněmi

Podíváme-li se na vývoj obranných výdajů ve Spojených státech od roku 1940, dospějeme k několika dalekosáhlým závěrům. (44) Vypadá to, jako by útok na Pearl Harbor a následné zapojení do 2. světové války vedlo ke strukturální změně americké ekonomiky. Rozpočtové částky na ozbrojené síly už poté nikdy nebyly sníženy na „normální“ úroveň. Naopak desetiletí za desetiletím rostly. Celá ekonomika se tudíž dostala do osudové závislosti na obranném businessu.

Tento probíhající vývoj uvízl jen na pádu Sovětského svazu. O deset let později pak přišlo 11.9, co se stalo katalyzující událostí startující opět budování ozbrojených sil – se všemi svými širokými ekonomickými dopady na zemi.

Cheney a Rumsfeld nevypadají, že by v této „hře“ byli hnacími silami, nýbrž byli jen talentovanými managery vytaženými nahoru proudem událostí. Spisovatel James Mann, který jako první v roce 2004 vyzradil jejich zapojení se do plánu COG, popsal jejich politickou roli takto:

„Jejich účast v nácvicích mimoústavní kontinuity vlády, a je pozoruhodné, že podle svého vlastního práva, také předvádí rozsáhlou skutečnost ležící v pozadí těchto dvou mužů. Po tři desítky let počínaje Fordovou administrativou a pak dále, i když zrovna nebyli uvnitř výkonné složky vlády, nikdy od ní nebyli daleko. Zůstávali ve styku s činiteli obrany, ozbrojených sil a zpravodajství, kteří je pravidelně povolávali. Byli v jistém smyslu součástí trvalého skrytého národně-bezpečnostního aparátu Spojených států, obyvatelé světa, v němž prezidenti přicházejí a odcházejí, ale Amerika se neustále drží v boji.“ (45)


Poznámky

(1) US Department of Defense, 09.05.02, “Secretary of Defense Donald H. Rumsfeld speaking at Tribute to Milton Friedman”

http://www.defense.gov/speeches/speech.aspx?speechid=216

(2) James Mann, “Rise of the Vulcans. The History of Bush ́s War Cabinet”, New York 2004, p. 73

(3) Donald Rumsfeld, “Known and Unknown. A Memoir”, New York 2011, p. 240

(4) Ibid., p. 245

(5) James Mann, “Rise of the Vulcans. The History of Bush ́s War Cabinet”, New York 2004, pp. 138-145

(6) Ibid., p. 139

(7) Ibid., p. 138

(8) ABC, 25.04.04, “Worst Case Scenario – Secret Plan to Control U.S. Government After an Attack Went Into Motion on 9/11″

http://web.archive.org/web/20040429063810/

http://abcnews.go.com/sections/Nightline/Politics/armageddon\\\_plan\\\_040425.html

(9) James Mann, “Rise of the Vulcans. The History of Bush ́s War Cabinet”, New York 2004, p. 140

(10) Ibid., p. 138;

Washington Post, 07.04.04, “‘Armageddon’ Plan Was Put Into Action on 9/11, Clarke Says”, Howard Kurtz

http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A55877-2004Apr6

(11) James Mann, “Rise of the Vulcans. The History of Bush ́s War Cabinet”, New York 2004, p. 142

(12) Miami Herald, 05.07.87, “Reagan Aides and the ‚secret‘ Government”, Alfonso Chardy

http://theforbiddenknowledge.com/hardtruth/secret\\\_white\\\_house\\\_plans.htm

(13) Peter Dale Scott, “The Road to 9/11. Wealth, Empire, and the Future of America”, Berkeley 2007, p. 185;

Executive Order 12656 – “Assignment of emergency preparedness responsibilities”, 18.11.88

http://www.archives.gov/federal-register/codification/executive-order/12656.html

(14) Peter Dale Scott, “The Road to 9/11. Wealth, Empire, and the Future of America”, Berkeley 2007, p. 186

(15) Richard Clarke, “Against All Enemies. Inside America ́s War on Terror”, New York 2004, p. 167

(16) PDD-NSC-67 – “Enduring Constitutional Government and Continuity of Government Operations”, 21.10.98

www.fas.org/irp/offdocs/pdd/pdd-67.htm

(17) Project for the New American Century, 03.06.97, “Statement of Principles”

http://newamericancentury.org/statementofprinciples.htm

(18) New York Times, 16.07.98, “Panel Says U.S. Faces Risk Of a Surprise Missile Attack”, Eric Schmitt

http://www.nytimes.com/1998/07/16/us/panel-says-us-faces-risk-of-a-surprise-missile-attack.html

(19) Project for the New American Century, 26.01.98, “Iraq Clinton Letter”

www.newamericancentury.org/iraqclintonletter.htm

(20) Project for the New American Century, September 2000, “Rebuilding America´s Defenses”, p. 51

(21) Barton Gellman, “Angler. The Cheney Vice Presidency”, New York 2008, Chapter 1

(22) “National Energy Policy – Report of the National Energy Policy Development Group”, 16.05.01

(23) White House press release, 08.05.01, “Cheney to Oversee Domestic Counterterrorism Efforts”

http://www.usembassy.it/file2001\\\_05/alia/a1050801.htm

(24) Miami Herald, 05.07.87, “Reagan Aides and the ‚secret‘ Government”, Alfonso Chardy

http://theforbiddenknowledge.com/hardtruth/secret\\\_white\\\_house\\\_plans.htm

(25) White House press release, 08.05.01, “Cheney to Oversee Domestic Counterterrorism Efforts”

http://www.usembassy.it/file2001\\\_05/alia/a1050801.htm

(26) Peter Dale Scott, “The Road to 9/11. Wealth, Empire, and the Future of America”, Berkeley 2007, p. 210

(27) 9/11 Commission Report, p. 38

http://govinfo.library.unt.edu/911/report/911Report.pdf

(28) “Brief Timeline of Day of 9/11 Events, drafted by White House”

www.scribd.com/doc/12992821/Brief-Timeline-of-Day-of-911-Events-drafted-by-White-House

Washington Post, 27.01.02, “America’s Chaotic Road to War”, Dan Balz and Bob Woodward

http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/07/18/AR2006071801175\\\_pf.html

(29) Washington Post, 01.03.02, “Shadow Government Is at Work in Secret”, Barton Gellman and Susan Schmidt

http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/06/09/AR2006060900891.html

(30) Washington Post, 02.03.02, “Congress Not Advised Of Shadow Government”, Amy Goldstein and Juliet Eilperin

http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A26212-2002Mar1

(31) 9/11 Commission Report, p. 555

http://govinfo.library.unt.edu/911/report/911Report.pdf

(32) Salon, 21.11.01, “Why Daschle and Leahy?”, Anthony York

http://dir.salon.com/story/politics/feature/2001/11/21/anthrax/index.html

(33) Miami Herald, 05.07.87, “Reagan Aides and the ‚secret‘ Government”, Alfonso Chardy

http://theforbiddenknowledge.com/hardtruth/secret\\\_white\\\_house\\\_plans.htm

(34) ABC, 25.04.04, “Worst Case Scenario – Secret Plan to Control U.S. Government After an Attack Went Into Motion on 9/11″

http://web.archive.org/web/20040429063810/, abcnews.go.com

(35) 9/11 Commission Report, p. 14

http://govinfo.library.unt.edu/911/report/911Report.pdf

(36) Daniel Hopsicker, “Welcome to Terrorland”, 2004, p. 42

(37) Ibid., p. 44

(38) Ibid., p. 45

(39) Longboat Observer, 26.09.01, „Possible Longboat terrorist incident – Is it a clue or is it a coincidence?“, Shay Sullivan

http://web.archive.org/web/20030220064542/, www.longboatobserver.com

(40) New York Times, 10.09.01, „Taliban Foe Hurt and Aide Killed by Bomb“

http://www.nytimes.com/2001/09/10/world/taliban-foe-hurt-and-aide-killed-by-bomb.html

(41) Longboat Observer, 21.11.01, „Two hijackers on Longboat?“, Shay Sullivan

http://web.archive.org/web/20021209013255/

http://www.longboatobserver.com/showarticle.asp?ai=2172

(42) White House, 07.09.01, „Press Briefing by Ari Fleischer“

http://web.archive.org/web/20010913052601/

http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/09/20010907-1.html#week

(43) US Office of Management and Budget, “Table 3.1 – Outlays by Superfunction and Function: 1940–2016″

www.whitehouse.gov/omb/budget/Historicals

(44) Ibid.

(45) The Atlantic, March 2004, “The Armageddon Plan”, James Mann

http://www.commondreams.org/views04/0318-14.htm

James Mann, “Rise of the Vulcans. The History of Bush ́s War Cabinet”, New York 2004, p. 145

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>