Média dnes přinesla zprávu (včetně videa) ze zásahu Městské policie v Praze na Andělu. IDnes jej v titulku svého článku označila za sporný. Nevím, co je na něm sporného. Ten zákrok byl protiprávní hned několikrát. Nejprve litera zákona. Pravomoci a postup obecní policie upravuje zákon č. 553/1991 Sb. Relevantní ustanovení jsou následující. § 6 odst. 1: Při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů obecní policie je strážník povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem.
§ 13 odst. 3: Strážník je oprávněn předvést na policii osobu, která přes opětovnou výzvu strážníka pokračuje v jednání narušujícím veřejný pořádek nebo ohrožujícím život nebo zdraví jiných osob anebo své vlastní nebo majetek a nelze jí jiným způsobem v takovém jednání zabránit.
§ 18 odst. 2-5: (2) Donucovací prostředky je strážník oprávněn použít v zájmu ochrany bezpečnosti jiné osoby nebo své vlastní, majetku nebo k zabránění výtržnosti, rvačce nebo jinému jednání, jímž je vážně narušován veřejný pořádek.
(3) Před použitím donucovacích prostředků podle odstavce 1 písm. a) až g) je strážník povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání slovy „jménem zákona“ s výstrahou, že bude použito donucovacích prostředků; to neplatí, je-li ohrožen jeho život nebo zdraví anebo život nebo zdraví jiné osoby a zákrok nesnese odkladu.
(4) O tom, který z donucovacích prostředků použije, rozhoduje strážník podle konkrétní situace tak, aby dosáhl účelu sledovaného zákrokem; přitom použije takového donucovacího prostředku, který je nezbytně nutný k překonání odporu osoby, která se dopouští protiprávního jednání.
(5) Strážník je povinen dbát, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.
§ 18a odst. 1 a 2: (1) Strážník je oprávněn použít pouta
a) při omezení osobní svobody osoby podle § 76 odst. 2 trestního řádu,
b) při předvedení osoby podle tohoto nebo zvláštního zákona, která klade odpor, nebo
c) proti osobě, která fyzicky napadá jinou osobu nebo strážníka, ohrožuje vlastní život, poškozuje cizí majetek nebo se pokusí o útěk při zákroku strážníka.
(2) V případě podle odstavce 1 písm. c) může strážník omezit možnost volného pohybu osoby připoutáním ke vhodnému předmětu za použití pout. Omezení volného pohybu může trvat nejdéle do doby, kdy je zřejmé, že osoba nebude protiprávní jednání opakovat nebo než bude předána policii, nejdéle však 2 hodiny.
A teď aplikace na konkrétní situaci. Začněme od toho dobrého muže, který se pokusil zamezit strážníkovi v jeho předchozím zákroku. Z videa je patrné, že okamžitě poté, co se mu strážník počal „věnovat“, hlasitě prohlašuje, že je připraven okamžitě jít se strážníky na policejní služebnu. Nejpozději v tomto okamžiku ztratil strážník právo použít jakéhokoliv donucovacího prostředku. Přesto v zákroku pokračoval, a to navíc způsobem, při kterém rozhodně nerespektoval pravidlo § 6 odst. 1 zákona. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že onou újmou, o níž zákon hovoří, je i újma psychická. A z vlastní zkušenosti mohu říci, že psychická újma způsobená neoprávněným násilným zásahem policisty či strážníka je nemalá. Slušný člověk jaksi automaticky předpokládá, že se k němu budou představitelé veřejné moci chovat slušně. Je-li tomu jinak, je-li proti němu dokonce užito násilí (se kterým se jinak pravděpodobně v životě nesetkal), je tím šokován.
Nedosti na tom. Po použití hmatů a chvatů strážníci přikročili dokonce k nasazení pout. Jak patrno z výše uvedeného, nešlo ale o žádný z případů, ve kterých to zákon dovoluje.
Teď ještě k otázce, zda ten člověk postupoval správně, když strážníkovi bránil v jeho jednání. S jistotou to říci nemůžeme, neboť nevíme, co se dělo před tím, než videozáznam začíná. Zdá se, že se ona žena pokusila strážníkům fyzicky bránit v zákroku proti muži (otázkou je, nakolik byl tento zákrok oprávněný, to nevíme). V tomto případě tedy strážníci měli právo užít donucovacích prostředků vůči ní, to ovšem jen v míře nezbytně nutné k překonání jejího odporu. Tuto míru zřetelně překročili, když nebyl žádný důvod srazit ji na zem, natož ji pak po té zemi vláčet. Právě v tomto okamžiku onen dobrý muž zasahuje se slovy „nepřeháněj to“. Volí velmi mírnou metodu – strážníka jen odstrkuje. Jedná tedy zcela v souladu se zákonem, podle kterého „přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem“. Strážníci tedy proti němu nemají vůbec žádné právo zasahovat, protože nejde o člověka, který by jednal protiprávně.
Věc tím nekončí. V závěru celé scény vidíme strážníka, jak původní oběť zákroku, které již jsou nasazena pouta, sráží zpátky na zem v okamžiku, kdy si sedá. Ani k tomu není žádný důvod a jde tedy opět o protiprávní užití donucovacích prostředků. To samé pak samozřejmě platí i o tom, že na něj poté šlape.
Co říci závěrem? Snad jen to, že celá věc začala nepřiměřeným zákrokem vůči dvěma bezdomovcům. Jako kdyby se zapomínalo, že i oni jsou lidmi a mají stejná základní práva a stejnou důstojnost jako všichni ostatní. A pokračovala zákrokem proti jinému člověku, který se provinil jen tím, že se dotknul majestátu strážníka. Jenže strážník není osobou nedotknutelnou. Má zákonem přesně stanovené pravomoci a je chráněn postavením veřejného činitele jen, dokud z nich nevybočil. Bylo by dobré, kdyby to strážníkům i policistům už někdo konečně důrazně vysvětlil.
]]>
