Útok na Irán před volbami v USA s cílem zmaření šancí pro úřadujícího prezidenta? AC24.cz: Nedávno byl zde uveden článek o pravých důvodech izraelem chystaného načasování útoku na Irán před volbami v USA (jak to vidí bývalý analytik CIA). Takovéto důvody však mají významnou paralelu v nedávné historii, kdy společné spiknutí izraelské strany Likud s US Republikány a činovníky zpravodajských služeb zmařili Demokratickému prezidentovi Carterovi, který donutil Izraele k míru s Egyptem z Camp Davidu, šance na znovuzvolení a nastolili éru Reagana a jeho nástupce staršího Bushe.
Vnucuje se zahraničně politická otázka ohledně souboje o úřad prezidenta v USA, kterou je to, zda by Izrael mohl zneužít tohoto politicky delikátního času k bombardování iránských jaderných zařízení a donutit prezidenta Obamu se k tomuto útoku buď přidat nebo utrpět volební porážku, což je predikce velice podobná tomu, s čím se střetl prezident Carter v 80. letech.
V určitých kruzích panují pochybnosti o tom, že izraelská vláda ministerského předsedy Benjamina Netanyahu ze strany Likud by načasovala útok na Irán týdny před US volbami s cílem zmařit šance úřadujícího demokratického prezidenta Baracka Obamy nebo k tomu, aby jej donutili vrhnout americkou vojenskou moc vlastníma rukama na podporu Izraele.
K tomu ale existuje 32 let starý precedens, když se jiná vláda strany Likud postupně odcizila demokratickému prezidentovi a nacházela se sama v pozici, kdy mohla dopomoci tomu, aby ho dostala z úřadu tím, že v skrytu pomohou republikánským rivalům v jiné krizi také s účastí Iránu.
Prezident Jimmy Carter spolu s egyptským prezidentem Anwarem Sadatem a izraelským ministerským předsedou Menachem Beginem spolu oslavovali mír z Camp Davidu. Ovšem soukromě mezi Carterem a Beginem rostla vzájemná nedůvěra. (Fotka s laskavým svolením Carterova Centra)
V tomto případě – známém jako záhada „Říjnového překvapení“ – prezident Jimmy Carter zkoušel získat někdejších 52 procent Američanů, a pak vypukla ta záležitost s rukojmími v Iránu. I Carter tlačil na vládu Likudu s ministerským předsedou Menachem Beginem, aby s Palestinci uzavřela mírovou dohodu, která by jim umožnila zřídit si svůj vlastní stát na Západním břehu.
Begin však byl rozhodnut realizovat strategii Likudu „na změnu faktických poměrů přímo na zemi“ stěhováním židovských osadníků na Okupovaná území, které Likud nazýval Judea a Samarea, což je část historického Izraele židovskému lidu daná Bohem. To vyvolalo střet s Carterem, který byl odhodlán dosáhnout na Středním východě podstatného míru, který by na Západním břehu nastolil Palestinský stát.
Jelikož Begin manévroval, aby takovémuto uspořádání zabránil, byl z toho Carter čím dál frustrovanější a pak už i vzteklý. Ve svých Zápiscích z Bílého domu popisoval Carter, jak až začínaly být ty konfrontace vyhrocené, když Begin trval na zdržování veškerých dohod před schvalovacím procesem v debatách Knesetu.
„Nemohl jsem tomu uvěřit,“ napsal Carter. „Strávili jsme asi čtyřicet minut stojíc v jeho studiu. Zeptal jsem se ho, zda opravdu chce mírovou dohodu, protože jsem měl dojem, že zjevně dělal všechno, aby zmobilizoval cokoliv, co by jí mohlo zabránit. Hned ke mně přistoupil, zadíval se mi do očí ze vzdálenosti asi jedné stopy a řekl, chci mír zrovna tak jako každý další ve světě. Byla téměř půlnoc, když odešel. Naše setkání bylo extrémně neuspokojivé…
„Málokdy v životě jsem byl tak znechucen. Byl jsem přesvědčen, že udělá cokoliv, co je jen možné, aby tu dohodu zastavil, místo aby měl co dělat s plnou autonomií, kterou na Západním břehu slíbil.“
To vzájemné opovržení bylo oboustranné. Begina naštvalo to, co považoval Carterovy povýšenecké akce v Camp Davidu v roce 1978, které Izrael donutily prodat okupovaný Sinai Egyptu za mírovou dohodu. Begin se děsil, že Carter použije svého druhého volebního období, aby Izrael dokopal k přijetí Palestinského státu na území Západního břehu.
Bývalý činitel Mossadu a ministerstva zahraničí David Kimche popisoval Beginův přístup ve své knize z roku 1991, Poslední názor, když tvrdil, že izraelským činitelům vyrazilo dech to „spiknutí“ mezi Carterem a egyptským prezidentem Anwarem Sadatem „za přinucení Izraele zrušit své rozhodnutí z roku 1967 odmítající se stáhnout z okupovaných území včetně Jeruzaléma, zrovna tak jako souhlas se zřízením Palestinského státu.“
Kimche pokračoval: „Tento plán – připravený Izraeli za zády a bez jeho vědomí – se musí řadit mezi ty unikátní pokusy v diplomatické historii Spojených států o rychlé výměny přátel a spojenců klamem a manipulací.“
Ovšem Begin rozpoznal, že realizace tohoto spiknutí bude vyžadovat, aby Carter zvítězil i v druhém volebním období v roce 1980, když Kimche napsal: „Měl by volné ruce k tomu, aby Izrael donutil přijmout řešení palestinského problému za podmínek stanovených jím a Egyptem, aniž by musel mít strach z protiúderu americkou židovskou lobby.“
Ve svých memoárech z roku 1992 Zisky z války Ari Ben-Menashe, izraelský zpravodajský důstojní, který spolupracoval s Likudem, potvrdil, že Begin a další vůdci Likudu Carterem opovrhovali.
„Beginovi se Carter hnusil kvůli mírové dohodě, kterou mu v Camp Davidu vnutil,“ napsal Ben-Menashe. „Jak to viděl Begin, tahle dohoda sebrala Izraeli Sinai, aniž by vytvořila podstatný mír a ponechala problémy s Palestinci jen na izraelských bedrech.“
Koupit si čas
Tak, aby si koupil trochu času k postavení osad na Západním břehu a tudíž k znemožnění vzniku Palestinského státu, cítil Begin, že je třeba zabránit znovuzvolení Cartera.
Tou nejpřitažlivější cestou bylo spolupracovat s Republikány jak na podvracení Cartera doma, tak na možnosti využít trvající izraelských tajný vliv v Iránu, aby tak spolu překáželi Carterovu zoufalému úsilí o osvobození 52 US rukojmích, které tam zadržovali islamističtí radikálové.
Když byl Carter dotazován na tuto historii během kongresového vyšetřování, řekl, že si do dubna 1980 uvědomil, že „Izrael vsadil všechno na Ronalda Reagana,“ jak vyplývá z poznámek nalezených mezi nepublikovanými dokumenty ve složkách úkolové skupiny. Carter přisuzoval tuto izraelskou opozici k jeho znovuzvolení „přetrvávajícím obavám mezi židovskými vůdci, že je příliš přátelský k Arabům.“
V roce 1993 speciální úkolová skupina Sněmovny vydala zprávu tvrdící, že nenašli „žádný věrohodný důkaz“ podporující různé domněnky Iránců, Izraelců, Evropanů, Arabů a Američanů, že Reaganova kampaň probíhala za Carterovými zády, aby získala kontakty s Iránem, aby Carterovi zabránili dosáhnout propuštění rukojmí, dokud nebude 20. ledna 1981 inaugurován Reagan.
Tyto úkolové skupiny dospěly k tomuto názoru i přes odhalení, že Izrael začal v roce 1981 do Iránu posílat US vojenské vybavení, o čemž tvrdil, že to bylo se schválením Reaganovy administrativy. Tyto dodávky byly odhaleny, když jeden z izraelských charterových letounů ztroskotal v červnu 1981 uvnitř Sovětského svazu.
Ovšem, během posledních pár let se závěry úkolových skupin Sněmovny rozpadají uprostřed objevů důležitých dokladů, které byly před vyšetřovateli skryty, i toho, že vnitřní pochybnosti vznášené uvnitř úkolových skupin byly potlačeny a že administrativa George H. W. Bushe v roce 1991 zadržela informace, které by klíčové domněnky potvrdily.
Kolaps těchto nálezů úkolových skupin Sněmovny z roku 1993 zanechává znepokojivý dojem – že zastánci tvrdé linie z izraelského Likudu se mohou družit s ambiciózními Republikány a určitými nespokojenými elementy v CIA, aby pomohli odstranit US prezidenta z úřadu. A jelikož se už předchozí vládě Likud povedlo se ho zbavit, tak by to mohlo povzbuzovat tu současnou, aby zkusila něco podobného.
Co se týče té historické záhady, daleko více klidu člověku ponechává domněnka, že k ničemu takovému nedošlo, že izraelský Likud – ať má s Washingtonem ohledně mírové politiky na Středním východě jakékoliv rozmíšky – by nikdy neusilovat o takovou subverzi US prezidenta, a že disidenti mezi Republikány a v CIA – ať jsou jakkoliv frustrovaní politickým kurzem administrativy – tak by nikdy nesabotovali svou vládu.
Ale důkazy z roku 1980 poukazují a tímto znepokojivým směrem a je v nich několik bodů, které nelze zpochybnit. Např. není žádných pochyb, že Staří hoši ze CIA a z Likudu měli v roce 1980 silnou motivaci k úsilí o porážku prezidenta Cartera.
Uvnitř CIA byli Carter a jeho ředitel CIA Stansfield Turner obviňováni z vyhození mnoha nezávisle pracujících skrytých operativců z Vietnamské éry, z vyhnání legendárního šéfa špionů Teda Shackleyho a z pochybení při ochraně dlouhodobých US spojenců (a přátel CIA), jako byl iránský šáh a nicaragujský diktátor Anastasio Somoza.
Legendární důstojník CIA Miles Copeland mi v roce 1990 řekl, že „v CIA uvnitř CIA“ – v tom vnitřní kruhu ze samého srdce nejmocnějších postav ve zpravodajství, ve kterém cítí, že oni nejlépe rozumí strategickým potřebám Spojených států – věřili, že Carter a jeho naivní víra v americké demokratické ideály pro národ představují smrtelné nebezpečí.
„Carter opravdu věří ve všechny ty principy, o kterých si na Západě povídáme,“ řekl Copeland a potřásal při tom hřívou svých bílých vlasů. „Ať byl Carter chytrej, jak chtěl, věřil mamince, jablkovému koláči a lékárně na rohu. A že ty věci, co jsou dobré v Americe, jsou dobré všude jinde. …“
„Říkám, že Carter nebyl žádný blbec,“ říkal Copeland s dodatkem, že Carter měl ještě horší vady: „Byl zásadový.“
Reaganovo drtivé vítězství
Carterova neschopnost vyřešit krizi s rukojmími připravila jeviště pro Reaganovo drtivé vítězství v listopadu 1980, jelikož američtí voliči reagovali na dlouhotrvající pokoření s rukojmími tím, že se obrátili ke kandidátovi, o kterém si mysleli, že bude na mezinárodním jevišti tvrdším hráčem. Reaganovu tvrdou image posílilo, když Iránci rukojmí propustili okamžitě po jeho inauguraci, čímž se ukončil 444 dnů trvající pat.
Ten souběh načasování, který Reaganovi přívrženci uváděli jako důkaz, že zahraniční nepřátelé se nového prezidenta děsí, dal Reaganovi hybnost pro širší agendu včetně ohromných krácení daní přiklánějících se spíše k bohatým, omezení vládních regulací pro korporace a obnovené využívání fosilních paliv. (Carterovy solární panely zanedlouho ze střech Bílého domu odmontovali.)
Reaganovo vítězství bylo rovněž ohromnou zprávou pro zastánce tvrdé linie ze CIA, kteří byli odměněni šéfem špionů z Druhé světové války (a oddaným studenoválečníkem) Williamem Caseyem jako ředitelem CIA. Casey pak udělal čistku mezi analytiky CIA, kteří zjišťovali úpadek Sovětského svazu, který toužil po détente(tehdejší výraz pro politiku zmírňování napětí mezi stranami Studené války) a nahradil je lidmi jako mladý a ambiciózní Robert Gates, který souhlasil, že Sověti jsou na postupu a že Spojené státy potřebují masivní vojenskou expanzi, aby jim mohli vzdorovat.
Casey se vrhl do starosvětské dobrodružnosti CIA v zemích Třetího světa a vyžíval se v klamu a šikanování členů Kongresu, když trvali na dohledu nad CIA, ke která byla vynucena za prezidenta Gerald Forda a přijal ji prezident Carter. Za Caseyho se ten dohled stal hrou na schovávanou.
Co se týče Izraele, Begin byl potěšen, když zjistil, že Reaganova administrativa je ohledně mírových smluv s Araby daleko méně náročná a dává Izraeli čas na expanzi osad na Západním břehu. Reagan a jeho tým rovněž v roce 1982 svolil s izraelskou invazí do Libanonu, s tím výpadem na sever, který vyhnal Palestinskou osvobozeneckou organizaci, ale vedl také k masakrům v utečeneckých táborech Šabra a Šatíla.
A za scénou dávala Reaganova administrativa zelenou izraelským dodávkám zbraní do Iránu (který vedl válku s větším nepřítelem Izraele – s Irákem). Tyto prodeje zbraní Izraeli pomohly znovu si vybudovat kontakty uvnitř Iránu a nahrabat velké zisky, část z nichž byla přepumpována k financování osad na Západním břehu.
Při dalším důležitém kroku Reagan poskytl dobré renomé nové generaci amerických pro-izraelských ideologů známých jako neokonzervativci, krok, který v budoucnu Izraeli přinesl ohromné dividendy, jelikož tito bystří a výmluvní operativci bojovali za izraelské zájmy na dvou frontách, jednak uvnitř US vlády, ale také zaujímáním vůdčí role v hlavních amerických zpravodajských médiích.
Jinými slovy, když se zhrzení Staří hoši ze CIA spolu s odhodlanými Likudniky zúčastnili na puči Říjnového překvapení, aby vyhodili ze sedla Jimmyho Cartera, dostali většinu toho, oč jim šlo.
Ovšem, ač je při řešení záhad motivace důležitá, sama o sobě nezakládá důkaz. To, co se musí přezkoumat, je zda existují důkazy, že k jejich aktivitě je vedl tento motiv, když vláda Menachena Begina a zhrzení činitelé CIA skrytě pomáhali Reaganově kampani kontakty s iránskými činiteli, aby zmařili Carterova vyjednávání o rukojmích.
V tomto ohledu jsou důkazy silné, ale asi nikoliv však neprůstřelné. Pořád ještě existují dobře podpořené povídačky popisující, jak komplot k Říjnovému překvapení mohl přijít s pomocí personálu CIA, Beginovou vládou, určitými pravicovými zpravodajskými postavami v Evropě a hrstkou mocenských handlířů ve Spojených státech.
Naštvaní staří hoši
Ještě před tím, než se Irán 4. listopadu 1979 zmocnil amerických rukojmí, zhrzení veteráni CIA se řadili za dalším prezidentským kandidátem a jejich bývalým šéfem George H. W. Bushem. Tito muži pláště v barvách údajného nestranictví se stávali dobrovolnými pěšáky v Bushově kampani. Jeden žert o Bushově oznámení jeho kandidatury 1. května 1979 byl ten, že „polovina“ auditoria byla v dlouhých pršipláštích.“
Bushův předchůdce na ředitelském postě v CIA Bill Colby „byl zaplaven lidmi ze CIA, kteří se přidávali k jeho přívržencům. Byli to jemu oddaní vysloužilci za to, co udělal“ při obraně zpravodajské agentury v roce 1976, kdy se CIA dostala do palby těžké kritiky za špehování Američanů, vražedná spiknutí a další zneužití moci. Bývalý zahraničně-politický poradce Reagana Richard Allen popisoval tu skupinu pracující pro Bushovu kampaň jako „letadlo naložené zhrzenými bývalými činiteli CIA,“ kteří si „hráli na četníky a na zloděje.“
Všichni říkali, že přinejmenším dva tucty bývalých činitelů CIA začaly pracovat pro Bushe. Mezi nimi byl ředitel bezpečnosti CIA Robert Bambino, který se přidal k Bushově kampani okamžitě po opuštění CIA, kde dozíral na bezpečnostní vyšetřování vedoucích Carterových činitelů, a tudíž znal osobní informace s potenciálem někomu ublížit.
Kromě tohoto ex-CIA personálu, který se přidal k Bushově kampani, ještě další pro-Bushovo zpravodajští činitelé zůstávali uvnitř CIA, přičemž jejich politické preference se jasně ukazovaly. „Sedmé poschodí v Langley bylo vytapetováno „Bushovými prezidentskými“ insigniemi, „řekl vedoucí analytik CIA George Carver, když mluvil o tomto patře, kde dleli nejvyšší činitelé CIA.
U činitelů Carterovy administrativy rovněž rostly obavy před hlubokými osobními vazbami jak mezi bývalými činiteli CIA a Bushovou kampaní, tak i mezi CIA personálem v aktivní službě, který zastával za Cartera citlivé funkce.
Např. Bambino, veterán s 25 letu u CIA, který dohlížel na prověrky osobní bezpečnosti a činitel CIA Donald Gregg, který sloužil jako zástupce CIA u Carterovy Národní bezpečnostní rady, „jsou dobrými přáteli, kteří se vzájemně znají ze CIA,“ jak tvrdí nepublikovaná část zprávy úkolové skupiny Sněmovny, která vyšetřovala otázku Říjnového překvapení v roce 1992. (Tuto vymazanou část jsem našel – pořád ještě označenou jako „tajnou“ – v nepublikovaných složkách úkolové skupiny v roce 1994.)
„Blonďatý strašák“
Snad nejvýznamnější bylo to, že Bush si potichoučku zverboval Theodora Shackleye, legendárních specialistu CIA na skryté operace známého jako „blonďatý strašák“. Během Studené války vedl Shackley mnohé ze CIA nejkontroverznějších polovojenských operací počínaje Vietnamem a Laosem až po operace JMWAVE proti Kubě Fidela Castra.
Během těchto operací Shackley dohlížel na práci stovek činitelů CIA a vypracoval si silné vazby loajality s mnohými svými podřízenými. Např. Donald Gregg pod Shackeyovým velením sloužil ve Vietnamu.
Když byl Bush v roce 1976 ředitelem CIA, jmenoval Shackleye pro vrcholně utajenou pozici, přidružený zástupce ředitele pro operace, čímž položil základy pro možný Shackleyho růst až na ředitele a zabetonoval si tak Shackleyho loajalitu k Bushovi. Když měl Shackley v roce 1979 rozmíšky s Carterovým ředitelem CIA Turnerem, odešel z agentury. Shackley soukromě věřil, že Turner agenturu zdevastoval tím, že vyhnal stovky skrytých pracovníků, z nichž mnozí byli bývalými Shackleyovými podřízenými.
Do počátku 80. lety si Republikáni ztěžovali, že je ohledně pokroku v jednání o iránských rukojmích udržují v temnotě. George Cave mi pak jako vrcholný specialista CIA na Irán řekl, že „Demokraté nikdy Republikánům nepodali zprávy“ o citlivém vývoji, čímž mezi Republikány živili podezření, že by Carter mohl čas propuštění rukojmí časovat tak, aby z něj měl během voleb prospěch a mohlo dojít k tzv. „Říjnovému překvapení“.
Takže Republikáni si ohledně krize s rukojmími budovali své vlastní zdroje informací. Bushův spojenec Shackley začal sledovat Carterův pokrok v jednáních pomocí svých kontaktů v Iránu a v Evropě, řekl Cave. „Vím, že Ted má v Německu pár kontaktů,“ řekl Cave. „Vím, že s nimi mluvil. Nevím, jak až daleko to zašlo. … Ted byl v této záležitosti během zimy a jara 1980 velice aktivní.“
I spisovateli Davidu Cornovi vyrazilo dech, jaké byly vazby mezi Shackeyem a Bushem, když vedl výzkum pro svou biografii Shackleye Blonďatého strašáka. „Uvnitř světa těch bubáků byla široce rozšířená víra, že Shackley má k Bushovi blízko,“ napsal Corn. „Rafael Quintero (proti-Castrovský Kubánec s blízkými vazbami na CIA) povídal, že Shackley se s Bushem setkával každý týden. Povídal jednomu spolupracovníkovi, že kdyby vyšla sázka na Reagana a Bushe, tak se se Shackeyem počítá jako s potenciálním DCI,“ to byla zkratka pro ředitele CIA.
Někteří z legendárních činitelů CIA z ještě starších generace, ti, co v roce 1953 pomohli svrhnout iránskou zvolenou vládu a dosadit šáha na paví trůn, se také nacpali do krize s rukojmími.
‚Utopista‘ Carter
Miles Copeland, jeden ze starých činovníků této agentury pro Střední východ ve svých memoárech Hráč té hry tvrdil, že on a jeho CIA druhové si spřádali svůj vlastní záchranný plán pro rukojmí, přičemž současně organizovali neformální podpůrné skupiny pro Bushovu kampaň zvanou „Bubáci pro Bushe“.
V interview z roku 1990 mi Copeland řekl, že „způsob, jak v té době nahlížel na Washington, byl takový, že zápas neprobíhal ve skutečnosti mezi levicí a pravicí, liberály a konzervativci, jako mezi Utopisty a realistickými pragmatiky. Carter byl Utopista. Upřímně věřil, že musíte dělat ty správné věci a získat svou šanci z jejich důsledků. Řekl mi, že tomu fakt doslova věřil.“ Copeland ta slova silným jižanským akcentem ze sebe plival, takže z nich bylo cítit tu směs údivu a znechucení.
Ke Copelandovým kontaktům v té době patřil CIA veterán Archibald Roosevelt a bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger – z nichž oba mají blízko k Davidu Rockefellerovi, jehož Chase Manhattan Bank se starala o ty miliardy dolarů na šáhových kontech, což bylo bohatství, které chtěli i iránští mulláhové, aby jim padlo do rukou.
„Bylo nás tehdy mnoho – já spolu s Henrym Kissingerem, Davidem Rockefellerem, Archibaldem Rooseveltem v té době v CIA – kdo jsme velice silně věřili, že projevujeme určitou slabost, kterou lidé v Iránu i jinde ve světě hluboce pohrdají,“ řekl Copeland. Jak Copeland a jeho přátelé opovrhovali tím, co se ohledně krize s rukojmími činilo, zamířil k dalším ze svých starých kámošů od CIA.
Podle Hráč té hry se Copeland obrátil na bývalého šéfa kontrarozvědky u CIA Jamese Angletona. Tento proslulý lovec špionů „pozval na oběd chlapa z Mossadu, který vyzradil, že jeho služba už identifikovala nejméně polovinu z těch ‚studentů‘ zadržujících rukojmí až do té míry, že znají jejich domácí adresy v Teheránu,“ napsal Copeland. „Dal mi přehled toho, co je to za děti. Většina z nich, řekl, byly v podstatě ještě děti.“
Jeden z mladých izraelských zpravodajských agentů, jenž byl pověřen úkolem zjistit, kdo je kdo v nové iránské mocenské struktuře, byl Ari Ben-Menashe, který se narodil v Iránu, ale emigroval do Izraele jako teenager. Nejenže mluvil plynně Farsi, ale měl i kamarády ze školy, kteří v nové revoluční byrokracii dělali kariéru.
Ve svých memoárech, Zisky z války, Ben-Menashe nabídl své vlastní vylíčení Copelandovy iniciativy. Ač byl Copeland obecně považována za „Arabistu“ CIA, který v minulosti odporoval izraelským zájmům, obdivovali jej pro jeho analytické dovednosti. Ben-Menashe napsal.
„Schůzka mezi Milesem Copelandem a izraelskými zpravodajskými důstojníky proběhla v domě v Georgetownu ve Washingtonu DC,“ napsal Ben-Menashe. „Izraelci byli šťastní, že se mohou pustit do jakékoliv iniciativy obcházející Cartera. David Kimche, šéf Tevelu, tj. jednotky Mossadu pro zahraniční vztahy, byl na této schůzce hlavním Izraelcem. … Izraelci spolu s Copelandovou skupinou přišli se dvěma směrnými plány na využití tiché diplomacie s Iránci a na sestavení scénáře vojenské akce proti Iránu, která by neohrozila životy rukojmí.“
Obchody se zbraněmi
Koncem února 1980 přiletěl do Izraele iránský emisar Seyeed Mehdi Kashani, aby prodiskutoval rostoucí iránské zoufalství ohledně náhradních dílů pro jejich od US dodané letectvo, napsal Ben-Menashe.
Kashani, kterého Ben-Menashe znal už od školních dnů v Teheránu, rovněž odhalil, že ke Copelandově iniciativě patřilo vytváření cestiček uvnitř Iránu a přístupy od určitých republikánských emisarů už obdržel, napsal Ben-Menashe.
„Kashani řekl, že tajná skupina ex-CIA od Copelanda si byla vědoma toho, že jakákoliv dohoda uzavřená s Iránci bude muset obsahovat i Izraelce, protože je budou muset použít jako třetí stranu, k prodeji vojenského vybavení Iránu,“ jak tvrdí Ben-Menashe.
V březnu 1980, tedy o měsíc později, provedli Izraelci svou první přímou vojenskou dodávku do Iránu, 300 pneumatik pro iránské tryskové bitevníky F-4, napsal Ben-Menashe. Ben-Menashovo svědectví o těchto ranných izraelských dodávkách zbraní bylo podpořeno Carterových tiskovým tajemníkem Jody Powellem a izraelským obchodníkem se zbraněmi Williamem Norhropem.
V interview pro dokument PBS „Frontová linie“ z roku 1991 mi Jody Powell řekl, že „na jaře 1980 proběhly dost napjaté diskuse mezi prezidentem Carterem a ministerským předsedou Beginem, při nichž prezident dal jasně na srozuměnou, že Izraelci musí zastavit obchody se zbraněmi a že víme, že to dělají, a že nedovolíme, aby to pokračovalo, přinejmenším to nedovolíme provádět si soukromě a bez předchozího uvědomění Amerického lidu.“
„A zastavilo se to,“ řekl Powell. Přinejmenším se to zastavilo dočasně.
Bližší nepřátelé
Carter rovněž mohl mít politické nepřátele, kteří pronikli do jeho vnitřních kruhů. Jamshid Hashemi, iránský obchodník, kterého v lednu 1980 zrekrutovala CIA spolu s jeho bratrem Cyrem, řekl, že na jaře 1980 se střetl s Donaldem Gregem, důstojníkem CIA sloužícím v personálu Carterovy Národní bezpečnostní rady v Cyrově Manhattanské kanceláři.
Jamshid Hashemi řekl, že jeho bratr Cyrus hrál dvojí hru, kdy oficiálně pomáhal Carterově administrativě při krizi s rukojmími, ale soukromě spolupracoval s Republikány. (Na podrobnosti se podívejte do Tajnosti a privilegia od Roberta Parryho.)
Údajné zapojení Gregga je další vysoce kontroverzní součástí záhady Říjnového překvapení. Vysoký muž volného nenuceného chování Gregg se znal s George H. W. Bushem už od roku 1967, když Bush byl v prvním funkčním období US kongresmanem. Gregg rovněž Bushovi dával zprávy, když býval US vyslancem v Číně. Gregg rovněž sloužil jako styčná osoba s vyšetřováním Pikeovy komise, jež CIA vyšetřovala v době, když byl Bush v roce 1976 ředitelem CIA.
„Ač byl Gregg všemi považován za kompetentního profesionála, v jeho pozadí existovaly pro jeho kolegy v Bílém domě naprosto neznámé hlubiny, a k těm patřila i jeho známost s republikánským favoritem George Bushem,“ napsal v Říjnovém překvapení Sick, bývalý Carterův pomocník v Radě národní bezpečnosti.
Jak se iránská krize táhla, Copeland a jeho skupina Starých hochů ze CIA pokračovala v jejich vlastním plánu na osvobození rukojmí. Ovšem Copelanda rozčarovalo, že jeho plán se v Carterově administrativě střetl s přezíráním, ta si rozvíjela svou vlastní záchrannou operaci. Takže Copeland, jak mi řekl, přenesl svůj plán mimo administrativu k vedoucím Republikánům, čímž prohloubil to jejich opovržení Carterovou amatérskou strategií vůči Iránu.
„Ten plán se oficiálně dostal jen k lidem ve vládě, byl přísně tajný a tak vůbec,“ řekl Copeland. „Ale jak se tak často ve vládě stává, člověk potřebuje podporu, a když s tím Carterova administrativa nezachází, jak bych si myslel, že by se to mělo dělat, když to bylo přísně tajné, tak jsem se k tomu tajemství také choval, jako by o nic nešlo. … Ano, poslal jsem kopie každému, o kom jsem si myslel, že by mohl být dobrým spojencem. …
„Teď nemohu volně říci, jaká byla reakce, pokud nějaká, ze strany bývalého prezidenta Richarda Nixona, ale ten měl určitě také kopii. Jednu jsme poslali Henry Kissingerovi. … Takže jsme měli tyhle neformální vztahy s tím užších kruhem lidí, kteří se těšili na republikánského prezidenta, že přijde už brzy, a kteří byli zároveň naprosto věrohodní a kteří chápali všechny tyhle vnitřní hry na mezinárodní šachovnici.“
Desert One (Poušť jedna)
Carterova administrativa obklíčená rostoucími legiemi nepřátel dala v dubnu poslední požehnání své operaci na záchranu rukojmí. Útok s kódovým označením „Eagle Claw“ (Orlí spár) zahrnoval US helikoptéry, které by se snesly na Teherán a v koordinaci s určitými agenty na zemi by vyzvedly rukojmí.
Carter nařídil, aby tato operace proběhla 24. dubna, ale mechanické problémy a záhadné rozhodnutí jednoho z pilotů obrátit se zpět si vynutily zrušení této operace. V oblasti průběhu operace zvané Desert One se jedna z helikoptér srazila s tankovacím letounem k doplnění paliva, čímž došlo k explozi, která zabila osm členů americké posádky.
Iránská vláda pak vystavovala jejich zuhelnatělá těla, čímž zvyšovala vztek a pokoření u Spojených států. Po fiasku Desert One Iránci rukojmí rozptýlili na různá místa, čímž v podstatě zavřeli dveře pro nějaký další pokus o záchranu.
Do léta 1980 mi Copeland řekl, že Republikáni a jeho kruhy považují druhý pokus o záchranu rukojmí nejen za nemožný, nýbrž i za zbytečný. Důvěrně už mluvili o tom, že rukojmí budou puštěni po republikánském vítězství v listopadu, řekl ten starý muž ze CIA.
„Nixon stejně jako všichni ostatní věděl, že vše, co musíme udělat, bylo počkat, až přijdou volby, a oni vypadnou,“ řekl Copeland. „Bylo to něco na způsob veřejného tajemství mezi lidmi ve zpravodajské komunitě, že se tohle stane. … Zpravodajská komunita určitě dosáhla určitého porozumění s kýmsi mezi iránskými úřady způsobem, který mi těžko mohli prozradit.“
Copeland řekl, že jeho přátelé v CIA se od kontaktů v Iránu dověděli, že mulláhové neudělají nic, aby pomohli s jeho znovuzvolením. „V té době už jsme na to měli slovo, protože vždy máte informované vztahy s ďáblem,“ řekl Copeland.
„Měli jsme na to ale slovo: ‚Nedělejte si starosti.‘ Carter pořád nebude moci získat kredit z toho, že ty lidi odsud dostane, a jakmile přijde Reagan, budou Iránci dost šťastní, že si budou od toho moci umýt ruce a přikročit k nové éře iránsko-amerických vztahů, ať se ukáží být jakékoliv.“
V tomto interview odmítl Copeland poskytnout více podrobností kromě ujištění, že „CIA uvnitř CIA“, což byl jeho termín pro skutečné ochránce národní bezpečnosti USA, dosáhla s Iránci ohledně rukojmí porozumění. (Copeland zemřel 14. ledna 1991.)
Sjednocená kampaň
V létě 1980 si republikánskou nominaci urval Ronald Reagan a nabídl post víceprezidenta svému bývalému rivalovi George H. W. Bushovi. Jak se Bushův tým přelil do Reaganovy kampaně, tak to udělal i kontingent veteránů CIA. Ředitel Raganovy kampaně William Casey – šéf špionů z éry Úřadu strategických služeb ze Druhé světové války – se také velice dobře sžil s těmi bývalými důstojníky rozvědky.
Mnohé z těch dohadů o Říjnovém překvapení se týkaly Caseyho a jeho dlouhodobého obchodního společníka Johna Shaheena, dalšího veterána OSS, kteří se setkali s Iránci a dalšími zámořskými cizinci.
Casey měl rovněž tajné schůzky s Kissingerem, jak tvrdí Caseyho šofér, a s bankéřem Davidem Rockefellerem a bývalým důstojníkem CIA Archibaldem Rooseveltem, který odešel pracovat k Rockefellerovi, jak potvrzuje návštěvní kniha se zápisy z 11. září 1980 v ústředí Reagana a Bushe v Arlingtonu ve Virginii.
16. září 1980, pět dnů poté, co Rockefellerova skupina navštívila Caseyho úřad, iránský úřadující ministr zahraničí Sadech Ghotbzadeh veřejně promluvil o vměšování Republikánů: „Reagan podporovaný Kissingerem a dalšími neměl vůbec v úmyslu tento problém s rukojmími řešit,“ řekl Ghotbzadeh. „Udělají vše, co je v jejich moci, aby to zablokovali.“
Iránský prezident Abolhassan Bani-Sadr zastával ze svého postavení v Teheránu stejný názor. V dopise úkolové skupině Sněmovny o Říjnovém překvapení z roku 1992 napsal Bani-Sadr, že se v létě 1980 dověděl, že republikánské iniciativě zadními vrátky a dostal vzkaz od emisara ajatolláha Chomejního: Reaganova kampaň je ve spojení s pro-republikánskými elementy v CIA a je součástí úsilí o podvrácení Cartera a chtějí pomoc od Iránu.
Bani-Sadr sdělil, emisar „mi řekl, že když nepřijmu jejich návrhy, tak Republikáni dají tu samou nabídku mým rivalům.“ Emisar dodal, že Republikáni „mají v CIA ohromný vliv,“ píše Bani-Sadr. „Nakonec mi řekl, že moje odmítavost vůči jejich nabídkám povede k mé eliminaci.“
Bani-Sadr řekl, že republikánskému spiknutí odporoval, ale tento plán nakonec přijat Ajatolláh Chomejní, který jak se ukázalo, učinil rozhodnutí zhruba v době irácké invaze do Iránu uprostřed září 1980. Republikáni ovšem pořád cítili politické nebezpečí v tom, že by Carter přiměl Iránce, aby změnili svůj názor, a tak zahájili konečnou celoměsíční kampaň, jíž se snažili, aby Carterovy rozhovory o rukojmích vypadaly jen jako cynický úskok k ovlivnění volebních výsledků.
2. října republikánský kandidát na viceprezidenta Bush tuhle záležitost vytáhl na skupinku reportérů: „Jednou věcí, kterou mají všichni na pozadí vždy na mysli je: ‚To, co ten Carter dělá, je tak senzační a tak okázalé, když chcete, že by se snad od jeho strany teď dalo čekat spuštění nějakého říjnového překvapení?‘ A všichni o tom v podstatě spekulují, ale není tu sakra nic, co bychom v tom mohli dělat, ani tu není žádná strategie, kterou bychom mohli očekávat, kromě snad toho, že se na to začne zapomínat.“
Rozličné kanály
Jeden z vyšetřovatelů Kongresu, který byl zapojen do vyšetřován Irán-Contras a Říjnového překvapení mi o řadu let později řekl, že dospěl k závěru, že Republikáni se tlačí všemi možnými uličkami, jen aby se docpali k iránskému vedení a zajistili, že Carterova vyjednávání o rukojmích selžou.
Bývalý izraelský zpravodajský důstojník Ben-Menashe ve své knize a při výpovědi pod přísahou řekl, že nakonec byl úspěšným kanálem ten, do kterého byli zapojeni jak bývalí, tak současní důstojníci CIA ve spolupráci s francouzskou rozvědkou, co zajistila bezpečnost konečného setkání v Paříži – a s Izraelci, kteří dostali za úkol doručit do Iránu platby ve zbraních a penězích.
Klíčová schůzka údajně proběhla o víkendu z 18. na 19. října 1980 za účasti vysoce postavených zástupců republikánského týmu a Iránců. Ben-Menashe řekl, že byl členem šestičlenné delegace Izraelců určené k podpoře této schůzky v Hotelu Ritz v Paříži.
Ben-Menashe ve svých memoárech uvedl, že několik Američanů poznal, včetně asistenta Republikánů v Kongresu Roberta McFarlaneho a důstojníka CIA Roberta Gatese (který sloužil v Carterově personálu Národní bezpečnostní rady a byl pak výkonným asistentem ředitele CIA Turnera), Donalda Gregga (dalšího ze CIA jmenovaného do Carterovu Národní bezpečnostní rady) a George Cave (experta na Irán u této agentury).
Ben-Menashe řekl, že přiletěl iránský klerik Mehdy Karrubi, tehdy vrcholný politický asistent Ajatolláha Chomejního, a přišel do konferenční místnosti. „O několik minut později z výtahu vystoupil George Bush, před nímž kráčel řídkovlasý William Casey. Usmál se a všechny pozdravil, a stejně jako Karrubi spěchal do konferenční místnosti,“ psal Ben-Menashe.
Ben-Menashe řekl, že pařížská schůzka sloužila k finalizaci před tím načrtnutých úmluv dohadujících propuštění 52 rukojmích výměnou za 52 milionů dolarů, záruky prodejů zbraní Iránu a odblokování iránských peněz v US bankách. Načasování se však změnilo, řekl, tak, aby bylo v souběhu s očekávanou Reaganovou inaugurací 20. ledna 1981.
Ač údajní účastníci popřeli, že by se účastnili takovéto schůzky, aliby, která Američané uváděli, se ukázala být dost děravá. Např. Greg předložil svoji fotografii v plavkách na pláži s datem zpracování zezadu „říjen 1980“.
Existují i další důvody k pochybnostem o jejich nevině. Operátor detektoru lži FBI, který pracoval pro speciálního prokurátora Irán-Contras Lawrence Walshe, který v roce 1990 vyšetřoval Gregga, se zeptal: „Byl jste někdy zapojen do plánu na zdržení propuštění rukojmích v Iránu, než bude po prezidentských volbách 1980?“ Greggova negativní odpověď se ukazovala jako klamná. (Viz Závěrečná zpráva Nezávislé komise pro záležitosti Irán-Contras, svazek I, 501)
Potvrzení
Mezitím vypluly na povrch i další doklady podporující výpověď Bena-Mensheho. Např. reportér Chicago Tribune John Maclean, syn spisovatele Normana Macleana, který napsal Protékají tím řeky, potvrdil, že mu vysoce postavený republikánský zdroj o tom víkendu v říjnu 1980 řekl, že Bush odletěl do Paříže na tajnou schůzku s delegací Iránců o amerických rukojmích.
David Andelman, životopisec hraběte Alexandra deMarenchese, pak hlava francouzské Service de Documentation Exterieure et de Contre-Espionage (SDECE), vypověděl pro úkolovou skupinou Sněmovny, že deMarenches mu řekl, že v létě a na podzim 1980 pomohl Reaganově a Bushově kampani uspořádat schůzky s Iránci o záležitosti rukojmí s jednou schůzkou v říjnu v Paříži.
Andelman řekl, že deMarenches tvrdil, že tato tejná schůzka nebyla uvedena v jeho memoárech, protože tento příběh by jinak mohl poškodit reputaci jeho přátel Williama Caseyho a George H. W. Bushe.
Domněnky o schůzce v Paříži rovněž získaly podporu od několika dalších zdrojů, včetně pilota Heinricha Ruppa, který řekl, že letěl s Caseyem z washingtonského Národního letiště do Paříže při letu, který se odehrál velice pozdě během deštivé noci uprostřed října 1980.
Rupp řekl, že poté, co dorazil na letiště LeBourget u Paříže, uviděl na asfaltu muže připomínajícího Bushe. Tu noc 18. října bylo opravdu v oblasti Washingtonu deštivo. Rovněž ten večer se Casey zapsal do knihy v Reagan-Bushově ústředí v Arlingtonu ve Virginii, což je pět minut autem na Národní letiště.
Francouzský obchodník se zbraněmi Nicholas Inatiew mi v roce 1990 řekl, že zavítal mezi své vládní kontakty, a ti mu řekli, že uprostřed října 1980 se Republikáni v Paříži sešli s Iránci.
Francouzský investigativní reportér s dobrými konexemi Claudie Angeli řekl, že jeho zdroje uvnitř francouzské tajné služby potvrdily, že tato služba poskytla „krytí“ schůzce mezi Republikány a Iránci ve Francii o víkendu 18-19. října. Německý žurnalista Martin Killan obdržel podobná svědectví od vrcholných asistentů šéfa zpravodajství deMarenchese.
Už v roce 1987 bývalý iránský prezident Bani-Sadr pronesl o pařížské schůzce podobná tvrzení.
Nakonec tajná zpráva od ruské vlády týkající se toho, co její zpravodajské svazky ukazují o Říjnovém překvapení, vydala faktická zjištění, že Republikáni měli s Iránci v Evropě série schůzek, včetně té v Paříži v říjnu 1980. „William Casey se v roce 1980 třikrát střetl se zástupci iránského vedení,“ uvádí ruská zpráva. „Tyto schůzky se odehrály v Madridu a v Paříži“
Při pařížské schůzce v říjnu 1980 „Robert Gates, v té době člen personálu Národní bezpečnostní rady v administrativě Jimmyho Cartera, a bývalý ředitel CIA George Bush, se toho také zúčastnili,“ uvádí ta ruská zpráva. „V Madridu a v Paříži zástupci Ronalda Reagana a iránské vedení diskutovali o otázkách možného zdržení propuštění 52 rukojmí z personálu US ambasády v Teheránu.“
Tu Ruskou zprávu si vyžádal reprezentant Lee Hamilton, D-Indiana, jako příslušník úkolové skupiny v roce 1992 vyšetřující případ Říjnového překvapení. Přišla 11. ledna 1993, jen dva dny před tím, co úkolová skupina měla vydat svou vlastní zprávu odmítající podezření z Říjnového překvapení.
Podle Hamiltona a šéf-radního z úkolové skupiny Lawrence Barcella tu udivující Ruskou zprávu možná nikdy Hamiltonovi neukázali, dokud jsem mu na jaře 2010 neposlal kopii. V rozhovoru mi Hamilton řekl: „Nevzpomínám si, že bych to viděl,“ a Barcela v e-mailu uvedl, že si „nevzpomíná , jestli Hamiltonovi Ruskou zprávu ukázal nebo ne.“ (Viz Consortiumnews.com „Klíčové důkazy k Říjnovému překvapení jsou ukryty.“)
Ať byl důvod jakýkoliv, Carterovi se nepodařilo tam odsud ta rukojmí dostat. Ten časový souběh, že výročí zajetí rukojmí v roce 1980 spadalo zrovna na den voleb dále poškodilo Carterovy naděje, neboť Američané byli nuceni si znovu prožít to pokoření z předchozího roku.
Reagan drtivé vítězství získal velice snadno, když vyhrál ve 44 státech a s ním to přineslo i republikánský Senát. Mezi Demokraty mezi oběti patřili klíčové postavy úsilí nasadit otěže imperiálnímu prezidentství – a CIA – včetně Franka Churche z Idaha, Birche Bayha z Indiany a George McGoverna z Jižní Dakoty.
V retrospektivě někteří z Carterových vyjednavačů cítili, že si měli dát daleko větší pozor na možnost republikánské sabotáže. „Při pohledu zpět se Carterova administrativa jeví jako, že byla příliš důvěřivá a zvláště byla slepá k intrikám, které kolem ní vířily,“ řekl bývalý činitel Národní bezpečnostní rady Gary Sick.
Tvrdý rozhovor
Jak se blížila inaugurace, Republikáni začali mluvit tvrdě, dávali jasně na srozuměnou, že Ronald Reagan nestrpí pokoření, které národ snášel pod Jimmy Carterem. Tým Reagana a Bushe důvěrně vyzrazoval, že Regan s Iránem drsně zatočí, když nevydá rukojmí.
Vtip, který tehdy koloval ve Washingtonu zněl: „Co je tři stopy hluboko a září ve tmě? Teherán deset minut poté, co se Ronald Reagan stane prezidentem.“
V den inaugurace, 20. ledna 1981, zrovna když Reagan začínal s inaugurační řečí, se z Iránu ozvalo, že rukojmí jsou volná. Americký lid byl štěstím bez sebe.
V soukromí se někteří lidé z vnitřku Reaganova týmu úspěchu Říjnového překvapení chechtali. Např. Charles Cogan – vysoce postavený důstojník CIA, řekl v roce 1992 úkolové skupině Sněmovny, že se v roce 1981 v ústředí CIA zúčastnil schůzky mezi Caseyem a jedním z hlavních asistentů Davida Rockefellera Josephem V. Reedem, který byl právě jmenován velvyslancem v Maroku.
Cogan vypověděl, že Reed si dělal ze zablokování propuštění rukojmí pro Cartera legraci. Vyšetřovatel úkolové skupiny, který s Coganem mluvil i v méně formálním uspořádání, mi řekl, že Reedova slova byla: „Tím Říjnovým překvapením jsme s Carterem pěkně vyjebali.“
Během následujících měsíců a let mnoho klíčových postav záhady Říjnového překvapení zažívalo obrat své kariérní dráhy směrem k prudkému vzestupu. Casey byl jmenován šéfem CIA; Gregg se stal národně bezpečnostním poradcem viceprezidenta Bushe; Robert McFalene se později sta poradcem Reaganova Výboru národní bezpečnosti; zatímco relativně mladý Robert Gates přeskočil kariérní žebříček tím, že se stal šéfem analytické divize a pak i zástupcem ředitele. (Později sloužil jako ministr obrany pro George W. Bushe ale i Baracku Obamovi.)
Co se týče Izraele a Iránu, tou zbraňovou sítí plynula do Iránu další výzbroj a miliony dolarů zisku zpátky do Izraele s tím, že některé z těch peněz plynuly do stavby nových osad na Západním břehu. V létě 1981 tato skrytá izraelsko-iránská zbraňová cesta krátce vyklouzla z utajení a zahlédly ji oči veřejnosti.
18. července 1981 byl sestřelen izraelský charterový letoun poté, co zabloudil do Sovětského svazu. V interview s PBS skoro o deset let později Nicholas Veliotes, Reaganův náměstek ministra zahraničí pro Střední východ, řekl, že tento incident přezkoumal rozhovory s vrcholnými činiteli administrativy.
„Bylo mi po rozhovorech s tak vysoce postavenými lidmi opravdu jasné, že jsme Izraelcům odsouhlasili, že do Iránu můžou přeposílat některé vojenské vybavení amerického původu,“ řekl Veliotes.
Při zkoumání tohoto izraelského letu dospěl Veliotes k přesvědčení, že obchody Reaganova tábora s Iránem se datují už do doby před volbami 1980. „Vypadá to, že začali už počátkem tohoto období, nejspíš už před volbami 1980, jelikož Izraelci už zjistili, z koho budou v Reaganově administrativě noví hráči na poli národní bezpečnosti,“ řekl Veliotes. „A pochopil jsem, že některé z kontaktů byly vytvořeny v této době.“
Když jsem měl 8. srpna 2012 s Veliotesem znovu interview, řekl, že si vzpomněl, kdo byli ti „vysoce postavení“, kteří popsali to neformální dohodnutí izraelských dodávek, naznačil ale, že „tito noví hráči“ byli ti samí mladí neokonzervativci, kteří pracovali pro reaganovsko-bushovskou kampaň, z nichž se mnozí později k administrativě přidali jako jmenovaní vedoucí političtí činitelé.
Uprostřed 80. let se mnozí z těch samých herců z Říjnového překvapení stali postavami skandálu Irán-Contras z let 1985-86, což byla další tajná spiklenecká dohoda o zbraních za rukojmí, v níž Izrael sloužil jako zprostředkovatel US zbrojních dodávek Iránu.
Podle oficiálních vyšetřování Irán-Contras do spiknutí za účelem prodeje US zbraní do Iránu v letech 1985-86 za jejich pomoc s osvobozením amerických rukojmí zadržovaných v Libanonu byli zapojeni Cyrus Hashemi, John Shaheen, Theodor Schackley, William Casey, Donald Gregg, Robert Gates, Robert McFarlane, Georg Cave, Ronald Reagan a Georg H. W. Bush – ani nemluvě o různých činitelích z Izraele.
V roce 1993 jsem se zúčastnil interview s bývalým izraelským ministerským předsedou Yithakem Shamirem v Tel Avivu, během něhož řekl, že četl knihu Garyho Sicka z roku 1991 Říjnové překvapení, která přesvědčovala, že v případě jednání o propuštění rukojmí z roku 1980 intervenovali do nich Republikáni, aby Carterovi zhatili šance na znovuzvolení.
Když bylo toto téma nastoleno, jeden z tázajících se zeptal: „Co si myslíte? Došlo skutečně k Říjnovému překvapení?“
„Samozřejmě, že došlo,“ odpověděl bez váhání Shamir. „Došlo,“ řekl, ale později v interview Shamir, který jako ministerský předseda nahradil v 80. letech Begina, vypadal, že lituje své upřímnosti a zkoušel se svou odpovědí dát zpátečku, ovšem jeho potvrzení i tak zůstalo okamžikem úžasu.
Carter si není jistý
Tři desetiletí poté, kdy opustil úřad, řek bývalý prezident Carter v interview, že si pořád není jistý tím, jestli činitelé kampaně Ronalda Reagana tajně sabotovali jeho jednání s Iránem za účelem dosažení propuštění amerických rukojmí.
V interview pro knihu Konverzace s mocí od Briana Michaela Tilla vyjádřil Carter nejistotu ohledně této dávné politické záhady, řekl ale, že o této záležitosti diskutoval se svým bývalým národně bezpečnostním asistentem Gary Sickem, který se ztotožnil s podezřeními v knize Říjnové překvapení z roku 1991.
„Nikdy jsem k tomu nezaujal stanovisko, protože neznám všechna fakta,“ řekl Carter Tillovi. „Viděl jsem vysvětlení, která podali lidé George H. W. Bushe a Reagana, a četl jsem knihu Garyho Sicka i jsem s ním o tom mluvil. Opravdu ale nevím.“
Carter ale i tak řekl, že se pořád diví tomu, proč Iránci čekali, dokud nebude těsně po Reaganově přísaze 20. ledna 1981, aby konečně rukojmím dovolili odletět z Teheránu:
„Faktem, o kterém vím, je to, že poté, co se Iránci rozhodli podržet si rukojmí, dokud nebude po volbách, jsem udělal vše, abych je zkusil od nich dostat, a poslední tři dny, co jsem byl prezidentem, jsem vůbec nešel do postele. Celou dobu jsem zůstával v Oválné pracovně, abych jednal o tom extrémně složitém ujednání, abych od nich dostal rukojmí a vyplatil je Iránu za 12 miliard dolarů v hotovosti a zlatě.
„A všechno jsem dokončil do šesti hodin do rána, kdy jsem měl z této kanceláře odejít. Všechna rukojmí byla převezena do letadel a čekali v letadlech. Věděl jsem to – takže byli připraveni k odletu – a já vyšel na tribunu, kde se Reagan stával prezidentem.
„Pět minut poté, kdy se stal prezidentem, ta letadla odstartovala. Mohla vzletět i o tři či čtyři hodiny dříve. Ale co, pokud něco, ovlivnilo ajatolláha ruholláha Chomejního, aby čekal, dokud neodejdu z úřadu, to nevím.“
Ovšem v posledních třech desetiletích vypadal Carter, že mu dělají větší starosti obvinění z těch kyselých hroznů, než aby se zajímal o pravdu ohledně toho, zda jeho prezidentství potopily špinavé triky Republikánů.
V roce 1996 při schůzce s vůdcem Organizace pro osvobození Palestiny Jásirem Arafatem Carter údajně zdvihl ruce až nahoru, když Arafat zkusil přiznat svou roli v republikánských úskocích k zablokování Carterových jednání s Iránem o rukojmích.
„Je tu něco, co bych vám chtěl říci,“ řekl Arafat a obracel se při tom na Cartera na schůzce v Arafatově bunkru v Gaze za přítomnosti historika Douglase Brinkeye. „Měl byste vědět, že v roce 1980 se na mě obrátili Republikáni s dohodou o zbraních pro PLO a jestli bych mohl zařídit, že rukojmí budou v Iránu držena, dokud nebude po prezidentských volbách v USA.“
Arafat byl zjevně připraven poskytnout další podrobnosti a důkazy, ale Carter zvedl ruce, čímž naznačil, že už nic dalšího nechce slyšet.
I v interview s Tillem vyjádřil Carter přetrvávající nejistotu o tom, proč se kritická helikoptéra pro záchrannou operaci US rukojmích v dubnu 1980 vrátila, místo aby letěla do Teheránu, což bylo rozhodnutí, které donutilo zrušit tento přepad s ohromným ztrapněním Carterovy administrativy.
K provedení této mise nařídil Carter účast osmi helikoptér včetně dvou záložních. Během průběhu této mise potkaly dvě helikoptéry mechanické poruchy, což snížilo minimální počet na šest. Ale jedna helikoptéra se vrátila, „aniž by pro to bylo rozumné vysvětlení,“ řekl Carter donucený odvolat záchrannou operaci, když počet dostupných helikoptér spadl na pouhých pět.
Tzv. „Pouští fiasko“ vyvolalo otázky ohledně Carterovy kompetence a od té doby také neustále kolují fámy týkající se sabotáže této operace vojenským a zpravodajským personálem, který byl ke Carterově prezidentství nepřátelský.
Ačkoliv o sabotáži Carterovy záchranné operace se nikdy neobjevily žádné tvrdé důkazy, významné doklady existují o tom, že operativci uvnitř Reaganovy kampaně – s pomocí izraelských operativců – přistoupili k narušování Carterových pokusů vyjednat propuštění rukojmí před listopadovými volbami 1980.
Neschopnost US politických a mediálních struktur proniknout až na dno Říjnového překvapení a jeho pokračování skandálu Irán-Contras rovněž vytvořilo východisko pro to, aby se s větší pravděpodobností zopakoval rok 2012.
Jelikož izraelský Likud nikdo nikdy nečinil odpovědným za údajné vměšování do US politického procesu v roce 1980, ideologičtí následníci Menachema Begina se možná cítí být povzbuzeni to zkusit znovu.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: consortiumnews.com
]]>