Poté, co poslední řecké volby odmítly zbídačování a vyvolaly globální pozdvižení, předběžné průzkumy naznačují, že příští řecké volby – naplánované na 17. června – přinesou to samé, ovšem uprostřed většího běsnění. Řecká situace není izolovanou událostí, nýbrž předzvěstí budoucnosti celého průmyslového světa a nejen jeho. Propad globální krize z roku 2008 nedosáhl ještě svého dna a ta hloubka se zaboří tím hlouběji, čím více se rozšíří krize eura – politická krize vytvoří ekonomickou krizi a naopak, jelikož období klidu a stability už bylo vystřídáno mezinárodními turbulencemi a panikou.
Média a politici Řeky vylíčila jako líné a blbé, kteří odmítají spolknout ekonomickou pilulku, již potřebují, aby se zotavili ku zdraví. Avšak ta zbídačující medicína bankéřů osekávající a privatizující veřejný sektor ořezává mzdy a požitky s masovým propouštěním atd. – to je léčba ohrožující pacienta na životě.
Co se v Řecku stane? Jeho budoucnost byla naznačena při posledních volbách. Centralizované strany byly realitou ekonomických extrémů zdevastovány; ta „středová základna“ se pod nimi jednoduše rozpadla, jelikož společnost byla rozervána na kusy nerovností velice bohatých oproti všem ostatním.
V důsledku toho byla zvolena radikální levicová strana SYRIZA, aby byla poprvé zvolena v dalších volbách, opírající se o svůj pevný postoj proti zbídačování a její nekompromisní postoj proti bankéřům v Řecku i jinde. Korporátní politici chtěli, aby SYRIZA přijala místo ve „vládě jednoty“, která by v zemi magicky zase vybudovala středovou základnu a pokračovala by v probankéřské politice zbídačování.
Ale jednota v politicky polarizované zemi jako Řecko není možná, zvláště když pokračování existence bankéřů a zbytku boháčů je založeno na pokračování útrap pro všechny ostatní.
Jelikož se během posledních voleb jednota zhroutila, řečtí „technokraté“ prozatím dohlíží na vládu do příštích voleb. Kdo jsou technokraté? Ti, již údajně nejsou zatíženi žádným třídním zaujetím; profesionální vrstva profesorů, právníků či doktorů pokoušející se sedět obkročmo na té nevyrovnané společnosti, aby ji perfektně vyvážili, slepí ke zvláštním zájmům, přičemž jejich zraky se upírají na „národní zájem“. Avšak řečtí technokraté jsou pokračováním zbídačujícího programu boháčů, čímž odhalují svou falešnou objektivitu.
Evropa má dlouhou historii různých vlád jednoty, technokratických vlád a „vlád národní spásy“ (to jsou zábavné, o něco více alarmující názvy pro vlády jednoty). V každém případě se však opět snaží zkonsolidovat status quo, přičemž se zkouší protlouct krizí předhozením nových politiků, kteří se ovšem zase odhalí jako loutky korporací.
Co udělá SYRIZA, když se v příštích volbách umístí jako první? Levicová vláda by se mohla vytvořit – jedině když s tím bude souhlasit řecká komunistická strana – s plánem vytáhnout řecké pracující z jejich současné propasti.
Ale řečtí bankéři a bankami koupení politici EU budou levicové vládě držet hlaveň u spánku ve snaze buď si je ochočit, nebo zničit. Bude se vyhrožovat stažením evropských fondů, výkupy z dluhů, a tím, že nastoupí-li na cestu ven ze zbídačení, tak ti bohatí, kteří investovali do řeckého dluhu, utečou do daňových rájů (tedy ti zbylí, co to ještě neudělali).
Řecká levice tudíž musí překročit „všechny hranice“, je zapotřebí drastických akcí. Řecké banky by se měly znárodnit, jak už SYRIZA slíbila provést; bohatství zazobaných se musí redistribuovat přes progresivní zdanění, a když to bude nezbytné, tak i konfiskovat (taková „extrémní“ opatření jsou nezbytná, když už není žádné bohatství, které by šlo sehnat jinde).
Tato extrémní řešení jsou jedinou možnou reakcí na extrémní zbídačení. A co je nejdůležitější, přistoupí-li Řekové k drastickým akcím proti korporátní třídě, mělo by to vytvořit pro svět příklad hodný následování. Inspirovalo by to lidi všude, aby krizi převalili na hřbety těch zazobanců stojících proti pracujícím lidem.
Pokud levicová vláda drastické akce nezvládne nebo se podvolí bankéřům, její popularita se potopí a pravici, jež použije demagogii a protiimigrační rétoriku to posílí. Řecká Strana zlatého úsvitu (neo-nacisté) už této taktiky v posledních volbách účinně využila a ve stejné době se i protlačila do parlamentu, v současnosti je ale ohromně přečíslena silami na levici.
Rovnováha sil leží v Řecku nalevo: pracující třída se radikalizovala a nepoddá se; masové demonstrace a generální stávky se tu už staly běžnými. V časech krize je ale moc prchavá a může se rychle přelévat. Pokud v Řecku nepřijmou drastické akce, je pravděpodobná politická nestabilita po dlouhou dobu s tím, že levice a pravice se budou o moc přetahovat a snažit se řešit politické problémy země různými metodami ve prospěch různých společenských tříd. Pravice bude usilovat o „ochočení“ odborů a o uvalení zbídačení, pracující budou usilovat o zkrocení bankéřů a korporací a zdanit jejich bohatství.
Ale v polarizované, krizí sužované zemi, jakou je Řecko, je otevřený střet nevyhnutelný. Stability je možné dosáhnout jedině, když se jedna třída podvolí té druhé, ovšem teď jsou v této zemi dvě mocné síly – korporátní moc a lidová moc.
Je možné, že po dlouhém období nestability, která levici oslabí, zkusí pravice „stabilitu“ uvalit „v národním zájmu“ diktaturou. Ale v této době je armáda příliš slabá a pracující příliš silní; předčasný vojenský zásah by pravděpodobně zažehl ještě drsnější reakci pracujících.
To zbídačování Řecka urychlilo jeho ekonomickou krizi, ovšem zbídačování je globální problém. Je to odpověď bank a korporativistů na ekonomickou krizi, která vznikla z přenesení jejich soukromých dluhů na peněženky veřejnosti, přičemž stlačuje dolů mzdy, aby byly tak malé, že si ty samé korporace a banky urvou zpět růst své „ziskovosti“.
Globální krize je ze své povahy strukturální – průmyslový svět má ohromný dluh při malém až žádném růstu. Boháči trvají na tom, že růst (zisky) se musí přenést na hřbety pracujících, kteří budou nuceni pracovat tvrději a za nižší mzdy, s menšími výhodami a zmenšenými sociálními programy.
Proto média po celém světě hlásí, že mzdy pracovníků jsou příliš vysoké, jejich výhody příliš opulentní; sociální programy jsou náhle příliš drahé a musí se osekat, zrovna tak jako vzdělání, doprava a další nosné složky civilizované společnosti. Z odborů a imigrantů se dělají veřejní nepřátelé. Ovšem čím dál víc a víc pracujících lidí dospívá k uvědomění, že vina za krizi se musí uvalit na ty, kdo ji způsobili – banky a korporace – a ty musí přimět, aby za ni zaplatili.
]]>
